Alešák - rozhovor s pískařem

Když se pohybujete už nějaký čas v pískovcových oblastech, jistě znáte ten pocit psychické únavy a nechuť se pouštět do další morálové záležitosti a raději vyrazíte tužit morál na pivu. Jsou však mezi námi i démoni, kteří nejen, že v Adršpachu vstanou v 7 ráno aby celý den až do tmy lezli jeden prásk za druhým, ale cesty, které si předcházející den zakroužkují v průvodci opravdu další den vylezou a na dolez si k večeru dají třeba Leteckou na Milence. Takový divočák je i Alešák z Prahy, kterého však spíše potkáte na písku v cestě, kolem které jste roky chodili jak Pešek okolo.

Jak vrcholový judista přičichne k lezení a spárám?

Za vším hledej ženskou. Moji bývalou lezení strašně lákalo. Chtěla to zkusit. Já nechtěl. Ale co, alespoň se utuží vztah, co bych pro ni neudělal, že jo. Po pár měsících první písky a tam mě to tak nějak chytlo, že jsem byl ve skalách pomalu více než doma. Lezení bylo mojí drogou, která měla vliv na to, že se naše vzájemné cesty vzdalovaly, až každá směřovala někam úplně jinam, ale to už je jiný příběh… A spáry? Vždy se mi líbilo, jaké to jsou jasné a nekompromisní linie, vzbuzovaly ve mě respekt. Současně mě děsily a přitahovaly. Pak jsme jednou jeli s Viktorem na Prachov, že vytáhne Bič a já to půjdu na druhém. Nikdy jsem nic takového nelezl. Viktor že si ještě namaže chleba a jde se na věc. Místo pečiva si ukrojil kus prstu a bylo to v háji. A já tam půl hodiny stál smutně pod nástupem a nemohl jsem od tý pukliny odtrhnout oči. Půl hodiny to ve mně bojovalo, pak jsem se navázal na lano a nějak se proklepal k vrcholu. Bože, to byl skvělý pocit.

Jak dlouho trvalo než jsi vylezl první VIIIa v Ádru?

To šlo celkem rychle, po dvou letech lezení, v roce 2007 jsem nad kruhem párkrát našlápl na blbou misku a osma byla na světě (Marína - Po flámu). Zato do některých ádrovských sedmbéček se člověku moc nechce.

Marina, Po flámu VIIIa, foto:piskari.cz

Měl jsi někdy při lezení strach popřípadě fakt namále?

Co je to strach? Některý lidi mají strach, když mají vlézt do výtahu, je to jen stav mysli. Když ti hrozí šílená tlama, třeba patnáctka, máš bandasky jako šutr a nad hlavou nelehký krok, tak se ti nechce padat, ale strach tam není, spíš to jen tak šimrá v břiše. Pokud máš dobrýho jističe a nehrozí zem, tak vlastně zas tak o moc nejde. Jasně, jako nováček jsem párkrát nalezl blbě, nezaložil a pak se klepal se smrtí v očích, ale to byl problém nedostatku zkušeností a taktiky. Naposled se mi fakt nechtělo padat v Joshua Tree v prosinci 2013, když jsem nalezl do nějakýho struhadla s vykřičníkem a vysoko nad nýtem dělal nepříjemný klíčový kroky s potenciální patnáctkou do plotny. Když jsem v objektivně nebezpečným místě, tak se to snažím mít pod kontrolou a nedělám beznávratový kroky. Jsem přesvědčený, že lézt vraždy není "mít strach a bojovat s ním", jako spíš "mít věci pod kontrolou, mít dobrou taktiku a pud sebezáchovy, nebát se cestu nedolézt a počkat si na lepší konstelaci."

Jakou jsi hodil nejdivočejší tlamu?

Ve Science fiction na Deskovou (Ádr) jsem smeknul s nohou za lanem, zrovna když jsem přecukával v sokolíku, otočilo mě to hlavu dolů a ještě jsem to napral pendlem do borovice, co tam tak pitomě překáží. Týden jsem nemohl chodit a štěstí, že jsem měl helmu. Pak jsem si hezky zalétal v prváči na Karlíka, cesta se jmenuje Psycho (VIIIc/IXa) a z klíčovho fleku padáš skoro patnáct metrů kousek nad zem, ale do tutový smyce. Je to přímá varianta vykřičníkový spáry od Cikána (Tortura, VIIIa), takže se tam nehodilo dávat kroužek. Jo a pak taky v Rathenu v Sasku je taková pěkná hranka (Zirkus IXc), kde se dolézá podél trhliny. Pořád jsem tam byl nějak špatně, měl jsem vrata, do trhliny jsem moc neviděl, abych tam založil a stejně bych každým krokem spadnul, úplně se mi otevíraly ruce, tak jsem jen zkusmo udělal krok. A další, další, další a ještě jeden. A najednou jsem se ocitnul 10m nad posledním kruhem, navalil jsem se na tenký stup a ušlápl ho. A nějak zázrakem jsem to o vlásek udžel.

Alešák v cestě Tortura! VIIIa na Karlíka. V tomto místě je lepší nad pádem ani nepřemýšlet. foto:piskari.cz

Do které cesty jsi si zatím ještě netroufnul?

Pokud máš na mysli morálové cesty, na které člověk musí dozrát, pár let k nim vzhlíží a ony se tváří tak odmítavě, až jednou příjde ten den, kdy má pocit, že by to šlo, tak takové mám samozřejmě také. Co se týká odvážných cest, některý jsou třeba vysloveně nebezpečný, ale když se mi nelíbí, tak je mi úplně jedno, že je nikdy nepolezu. Horší to je u těch atraktivních, které mě přitahují, vábí jak zpěv Sirén a chci je vylézt. Takhle z hlavy mě napadá třeba:

Ádr - Blíženci, Bezedný komín

Ádr - Milenci - Cesta slunečního svitu

Ádr - Radnice - Těžké okovy

Sasko - Jäckefels - Lohn der Angst

Sasko - Südliche Pfaffenschluchtspitze - Det Ringlose

Příhrazy - Sloup - Přímá varianta/Krev, pot a slzy

Smyslů zbavení - Prezident - Labské údolí

A kdybych si tyhle "zrající cesty" mohl vylézt na druhém a zjistit, že to třeba takové peklo nebude, tak s díky odmítnu. Chci je poznat pěkně odspodu na ostrým konci, třeba je zapytlím a pak se jindy vrátím, nebo to tak zůstane a nevylezu je, kdo ví, ale to nepoznané plus subjektivní představy, když stojím pod nástupem a dívám se na její linii, tvoří takový zvláštní opojný koktejl, který si rád vychutnám. Nejtěžší na vykřičníkových cestách bývá odhodlat se do nich. Největší nepřítel je ten, kterého máš v sobě. Je dobře, že takovýhle linie jsou a že se nedojistí. Každé zboží má svého kupce.

Těžké okovy VIIIb na Radnici, klíčové je cvaknutí prvního kruhu bezmála dvaceti metrch bez zajištění, foto: piskari.cz

A kterých si nejvíce vážíš?

Vážím si prváče, který se nám s Ninou podařilo udělat na Velkého Konšela (což je jedna z nejvyšších věží) v Ádru. Velká věž - velká cesta. Když jsme tam na polici čekali až zaschne lepidlo kolem kruhu, vál vlahý vítr, my leželi do půl těla na zádech a opíralo se do nás slunce, to ti byla taková těžká pohoda… Tak jsme to tak i nazvali (Těžká pohoda, IXa).

A taky jsem rád, že některé cesty dozrály a přestaly se tvářit nevlídně.

Třeba v Ádru Berušky na Brusinku, Železné krajkoví na Bílou paní, Sen čumilů na Cherubína, Arnoldova na Supa, Postřižiny na Přísahu. V Příhrazích Nebeská past na Prašivce a Vyhnání z ráje na Rajskou věž.

V Sasku Eiszeit na Dreifingerturm - to byl můj několikaletý sen. A hned o pár metrů vedle No Limit.

K tomu mám radost z hromady cest, zejména v Sasku, které jsou velkolepé, odvážné a zapomenuté. Kolikrát jsme měli první, páté či desáté opakování v nějaké devítce s písmenem…

No a když vyrazím s přáteli do skal, je nám fajn a lezení nás baví - tak to je okamžik, kterého si vážím nejvíc. Upřímně.

Postřižiny IXa! na Přísahu, foto: piskari.cz

Berušky VIIIc! foto: piskari.cz

Jaké máš cestovní plány na 2014?

V březnu jsme byli na Sicílii a na podzim plánujem Ameriku, asi nějaká žula v Californii, kolem Bishopu a tak. A v zimě bych rád zase někam, kde je to pěkný. Zrovna teď mě lákají Blue Mountains u Sydney, do Špáňa můžu jet i jako důchodce, ale některý místa, jak ti utečou mezi prstama...

foto: archiv Alešák

Díky moc :) Jestli by Ti nevadilo, že bych přihodil nějaké stručné info...třeba jak dlouho lezeš, kde se pohybuješ a kde to máš nejraději.

Lezu od roku 2005, miluju písek, Od Broumovska, přes Český ráj až po Česko-Saské Švýcarsko. A nad tím vším vyčnívá Ádr a Sasko. Pískovec je pro mě král všem materiálů, včetně té atmosféry kolem. Nádech čundráctví, spaní ve skalách, kamarádství na laně... Líbí se mi historie, specifika jednotlivých autorů a to, co ti cesta nabízí. Že dobře lézt znamená mít to srovnané i v hlavě. Psychická stránka a taky ty smyčky -  cesta kolikrát vypadá šíleně, ty do ní nalezeš a s každým slušným jištěním, s každou smyčkou se ti otevře dalších pár metrů stěny. Líbí se mi, když cesty mají duši a tu jim může vdechnout jedině prvovýstupce.

Plus 2x do roka se vydám někam do tepla, na měsíční výlet, klidně na sportovky.

foto: archiv Alešák

Díky za parádní rozhovor.