Rozhovor s Jindřichem "Čumpelíkem" Šustrem

Jindro, ty jsi takový průkopník RP v Krase…jak jste k tomu došli?

To přišlo z Německa, Ameriky. Já jsem začínal někdy v 15 a moc mladejch kluků nelezlo. Adam Piňos, jeho bratr Honza, těch lidí zas tolik nebylo. Začali jsme jezdit na Holštejn a párkrát jsme si pekli párky na hromadách dřevěných klínů. Na generaci před náma ty cesty byly těžký, tak tam nacvičovali technický lezení, dřevěný špalky ve spáře až nahoru. To jsi vyndával rukama, protože byly shnilý, jenom jsi to házel za sebe.  Fakt neuvěřitelné hromady špalků, několikrát, párky. To byste asi nepochopili, ale tam fakt nebyla ani noha. 

 

Ty ses po dvouleté nucené pauze po vojně vrátil v docela velkém stylu…ty cesty po vojně byly hodně odvážné.

Celou vojnu jsem trénoval. Na černo jsem utíkal – to je výhoda toho alpinismu, že jsem tam měl asi 15 cest ven a dovnitř. Ale pak jsem dostal permanentku do konce vojny a mohl jsem běhat půl hodiny před budíčkem, celou rozcvičku, tři a půl hodiny odpoledne mimo službu.  Ale jinak Košice byly velmi nebezpečná vojna, dalo se tam lehce zkalit, Erik tam zůstal. Idiotskej východ. Tam se sejdou divní lidi. Hroznej spolek. Jsou tam i perfektní lidi, ale někteří ti tupci, to je radost.

Moje cesty jsou takové, aby učily lézt. Mají ten princip, že můžeš slízt, můžeš si to rozmyslet. Pak jsou ještě drsárny typu Mauglí, třeba na Koni ve žlebech, tam máš jednu skobu na 50 metrů a musíš umět lézt ve volném kameni. Což když chceš jezdit do hor tak je dobrá věc. To se nedá naučit hned.

 

pht - I. Koller

 

Spolu s Mauglím si dělal některé cesty v Krase. Jaké máš na to vzpomínky?

 

Třeba Okovy, výborná cesta, kdy ještě nebyly nejty. Používaly se železné osmičky s očkama z psacích strojů. Z toho šel trochu strach. A všechny ty cesty byly dělaný zdola. Nějak ses tam vykroutil, musel ses tam nějak přicimplikovat a něco tam dát. A třeba v Okovech nic dát nešlo. A Mauglí hlásil, ať lezu dál, že tam něco potom půjde. Takže ten nýt, co tam je, jsem dával metr a půl pod něco, co jsem zatloukl. To jsem naznal, že to by nikdo nelezl a chce to lépe zajistit. Dneska už je to zajištěný. Ono dělat cesty shora je v podstatě těžší jak zdola. Musíš si představit, jak to jištění tam bude, zatímco když to děláš zdola, tak ti rozum ukáže, kam to patří. Pokud to umíš vyladit, poznat jestli je skála zdravá, živá. Odzdola je to snazší. Když máš dělat shora, musíš dost přemýšlet, aby to nebylo zprasený.  Všechno jde, proč ne. Dneska ty těžký cesty, kdybys měl dělat zdola, tam se není moc za co pověsit, proti tomu nic, tyhle cesty se asi patří dělat shora, protože skále by se ublížilo, navíc je to nebezpečný dělat odspodu. Když jsem třeba dělal v Holštejně Prince a Chuďase, tak tam je takový sokolík, kde by to chtělo kruh, ale nešel tam dát. Tak nezbylo než skočit vzduchem do spáry, to bylo takové nepříjemné.

Mauglí měl dobrou školu, snažil se, chtěl bejt dobrej a uměl to. Uměl se připravit. S ním se velmi dobře lezlo. Jsme třeba lezli v Kežmaráku, první den, bylo to s bivakem či dvěma, už byla tma. Mauglí kdesi daleko hrotí, už jsem vybaloval čelovky, nic nebylo vidět. A naráz slyším takový šustot, jsem nevěděl, kde jsou lana, tak jsem to všechno shrábl do ruk a spoza vrchu vyjel Mauglí, vyndal z huby skobu a hlásí: „to bylo nějaký dlóhý, ne“? Mauglí taky lezl sólo…jednou lezl takhle nad Popradským plesem a nějak mu to tam nevyšlo, blbě tam skaličil, projel zaledněnej suťák, někde dole se zastavil mezi kamenama v bezvědomí, pak se vzbudil, přišel na Popradský, v tlamě proraženou díru, dal si rejžu a jak ji jedl, tak tak mu tekla z  tlamy ven.  Mauglí na klid, ten chlapec měl srovnanou hlavu. To není tak snadný nebejt poděs.

A kterého výstupu si v Krase hodně ceníš?

Tam jde o to, co chceš lézt. Jestli chceš lézt nějaký rozbitiště lokroviště, což dneska nikdo neleze… Dneska jsem zrovna doporučoval Petrovi super cestu, největší rozbitiště, které jsem kdy v Krase lezl. Od Bednaříka Bílé linky na Býčině (Bednařík, Ševčík, 1977). To když jsem vystoupal, tak dole nebyla vůbec vidět cesta, ta byla pod kamenem v délce tak deseti metrů. To je fakt největší hitparáda, kterou jsem tady stoupal. Myslím, že tam je jedna nebo dvě skoby.  

 

Janzen vzpomínal, že jak jsi dělal nějakou cestu ve Sloupu, že jsi jümaroval na háčku. Že jsi z něho sjel dolů a pak jümaroval nahoru. To ti přijde v pohodě?

Jasně. Pokud máš ten háček vyzkoušenej. Když jezdíš po horách, tak takový věci se musíš naučit. Zjistit, kdy lano drží. Jestli se na něj pověsit. Uděláš tam ráz, kterej sis na začátku vyzkoušel, už ho nikdy silově nepřekonáš, ten první ráz je největší. Pak je určitá pravděpodobnost, že to projde, pokud to lano není namrzlý. A takových triků je do hor potřeba vědět víc. Háček je tak pevnej (pokud je dobrej), že do něj se dá i spadnout. Když je ve skále nějakej zádlab, taková ďurka, ve které sedí lépe jak skoba, tak pokud ten háček není prasečí…takhle na Marmoladě přijümaroval Koller a hlásí: „Hej, čo to je? Veď já visím na háčiku“. No a co? Tutová dírka. Přece ho nenechám viset na takových tenkých skobách. Samozřejmě je otázka, kdo ten háček vyrobil a co o tom háčku víš.

 

To jste v tom háčku štandovali?

Bylo to na štandu. Tam byly akorát tenký skoby nožovky, které udrží pád, ale na rázy je lepší háček, pokud je dobrá ďurka.

Shledáváš v lezení nějaké naplnění? Co ti to teda přináší?

Už to, že tě to baví je kontrola, jestli tě baví správná věc. Vyhodnotíš to jako správnou a děláš to. Nevím, co na tom chceš hledat zvláštního. Podle mne je alpinismus dobrá škola, a ať si každý pomůže, jak chce.

Já jsem obyčejnej elektrikář. Tak co čekáš. Jak říct něco neblbého. Lezení si prostě vážím, stejně jako schopnosti učit se myslet, učit se cokoliv. A považuji to za velmi cenné. Všechno co je dobrý, tak jde lehce. Když jde něco těžce, tak pro to musíš předem něco udělat.

 

pht - I. Koller

 

Jaká byla podstata tvého lezení? Ty jsi byl jedním z těch, u nichž jsou cesty psychicky i fyzicky vyrovnané.

Jasně, to je docela zajímavý. Jak jsme se bavili zkraje, že ten styl lezení se vyvíjí, a vyvíjí se stále, nemá smysl se tomu bránit.

Vylezte si od Arnolda cesty v Tatrách, nebudete chápat. Třeba na Kežmaráku v jižní plotně, levá cesta od koutu, o tom jsem něco slyšel a to je prý docela maso.  Než jsem šel na vojnu, tak jsme s Erikem dělali pár cest. Třeba v Teplicích na Korunu, Údolní od cesty, takový kouteček, hrk hrk hrk, kruh, až nad tím koutkem, 25 metrů nad zemí. Tam byl takový tvrdý pískovec a blbě se vrtalo. Pak jsme toho museli nechat a přijdu z vojny a už tam byla cesta…borci nelenili a pod ten kruh dali ještě jeden. Proč ne. Zdálo se jim to tak správný.

 

 

Většinou se s parťákem člověk doplňuje, jak jsi to měl ty?

Když se domluvíš, je to dobrý. Jsou spíš zajímavý věci, když se nedomluvíš. Jezdil jsem mnohdy do Tater sám, nebylo s kým. Byl jsem mladej, v zimě jsem to ještě nedával, a s nějakým těžkým horalem jsem vyrazil na dlouhou túru, na kterou borec věděl, že nemám. Dával mi kartáč a to jsem přijal s povděkem. Měl jsem ale dost, lezl jsem po čtyřech, když jsme se vraceli. Viděl mlaďocha, tak si řekl, že ho poučí.

 

Zážitky z písku?

Jsem lezl Klenbu na Zámek, to bylo asi patnácté VIIc ten den, protože jsem chtěl hodně lézt. Byl asi sedmej spolulezec, už nikdo nechtěl, tak valím tu Klenbu, popátý nebo pokolikátý, a z povinnosti jsem si tam dal smyčku. Skočím nacvičeně do té poslední díry a ta byla zavátá pískem. Chytl jsem hromadu písku a Mimi mě jistil tak, že jsem zajel až pod něho, pod první kruh. O konec lana se to zarazilo. To sem si říkal, furt padám, padám, blbý, furt jsem byl orientovanej, a pak jsem narazil na skálu a natrhl jsem si vazy v kotníku. Tupec.

 

 

Když děláš nějakou cestu, tak se realizuješ sám za sebe. Co to má předat těm druhým?

Vidíš směr. Když už do něčeho vlezeš, tak ten směr máš správně obhospodařit, ať se používá dál k lezení. Aby to neztratilo poezii.

 

A tím se dostáváme k tomu, kdy se ta harmonie cesty poruší tím, že se tam dodá jištění.

Kdysi se bralo jako velmi důležitý, že se nechávalo staré jištění ve skobovačkách a dávalo se jištění vedle, aby se neporušil původní charakter prvovýstupce. Ale ten prvovýstupce použil nějaký směr, příroda má směry, znáš to, vlezeš do nějaké plotny a máš tam směr, kde jsou naprosto povinné chyty. Když to umíš odhadnout a příroda dá.

Tam je určitý směr, je dobré to vyfotit, a zapsat. A to staré jištění vytlouct. Železo mizí. Když ti spadne meč do moře, tak za dvě stě let zmizí. A na té skále to je to samé.

 

Vydejme se teď do hor…ty jsi tam vylezl hodně významné věci, nejen Rybu.

Čumpelík: Tak lezli jsme rádi. Škoda že se nám nedařilo lézt víc. Když jsem se vrátil z Alp, tak mě pak asi 15 x za sebou nepustili do zahraničí, do kapitalistického zahraničí už nikdy. Nějak si to rozmysleli. Měl jsem doma plný bedny konzerv a vyplněný hromady lejster a už jsem nikdy nikam nejel. Vždycky tejden, tři dny před odjezdem, mi nedali výjezdní doložku. Jezdilo se hodně do Tater. Coubalové udělali takovou pěknou cestu v létě, Maraton v severní stěně Kežmaráku, a já neměl žádný blbější nápad než to lézt v zimě. Týden jsem byl ve stěně. To byl placený výjezd z Lokomotivy a oni mi celý týden skládali ešusy - snídaně, obědy, večeře, takhle jsem měl za oknem hromadu.

 

Fidži: My jsme si zatím užívali cesty v Kežmaráku. A v neděli jsme se potkali, Jindra po pěti dnech ve stěně, a šli jsme na vlak.  Já, on, Pavel Weisser a Dana. Přišli jsme do Popradu na nádraží a měli jsme hodinu do odjezdu vlaku. Tak si říkáš, že se najíme. Nádražní hospoda, pohoda. Jsme tam sedli a nikdo nechodil. Prostě Čehůni na Slovensku. Asi po dvaceti minutách přišel borec objednat piva.

 

Čumpelík: Já jsem byl na vojně dozorný v kuchyni. A to bylo drsný občas, A nějaká kuchyň v Popradu, co neumí uvařit za tři čtvrtě hodinu večeřu, to mě fakt vytočilo.

 

Fidži: Vlak už měl jet za 15 minut a furt nic, tak Jindra se sebral a akorát bylo vidět ty lítací dveře do kuchyně. Po chvíli jsme se tam šli radši podívat. Za výčepem obrovská kuchyně a tam vzadu kdesi stál Jindra, držel kuchaře pod krkem a takhle s ním lomcoval. Pak jsme chtěli knihu přání a stížností a ona byla popsaná celá včetně obalu. Tak jsme jeli dom hladoví.

 

Čumpelík: To byl skvělej týden v Tatrách.

 

Jaký to bylo být takhle týden ve stěně?

Super, super, zcela super. Krásný počasí, vyjma jednoho dne, kdy sněžilo. Když lezeš sám, tak se furt hýbeš a jseš zateplenej. To byla v Maratónu taková příhoda. Jsem byl asi 50 metrů pod vrškem, takový dvojkový trojkový lezení. A měl jsem ještě jednu plochou rezervní baterku do čelovky. To jsem měl štos baterek, měl jsem to napočítaný. Tak že dám novou, krásně vylezu na vršek a valím dolů. Už bylo tak deset večer. Tak jsem dal novou baterku a praskla žárovka. Ty vole, tak žárovku. Měl jsem to v tý tmě rozložený, foukl větr a půlku čelovky mi sfoukl dolů. Tak rozdělám dráty a nějak přivážu žárovku. Bylo asi minus 35, fakt kosa, to se nedalo, když jsi ty dráty zakroutil, tak jsi neměl ruce. Tož co s tím? Tam sedíš obkročmo na ostrým hřebenu a říkáš si, co teď? Tak sem obhodil jakýsi hrot, vzal jsem skobu a valil jsem s ní poslepu po stěně a hledal jsem spáru. Našel jsem jednu díru, pak tři metry dole další, mezi to jsem pověsil hamaku a do spacáku jsem vlezl aji s mačkama. Ráno jsem si udělal bílé kafe, vylezl v klidu na vršek a sestup byl pak úplně super. Takhle bych sestupoval v noci a měl bych z toho prd.

 

Jak ses srovnával se strachem?

Čumpelík: Strach je strašně důležitý. Nic lepšího nemáš.

 

A kdy sis byl vědom toho, že už jdeš za nějakou hranici?

Čumpelík: To je jasnej důkaz toho, že to děláš blbě. Že tam nemáš co dělat. Člověk sám uvažuje zpravidla chytřeji, než to uvažování používá. Má takový dvoje uvažování. Když to nepokazíš, tak budeš dobře vnímat, co se děje, a může ti to hodně pomoc.  Takže když máš strach, tak je zcela oprávněný důvod, abys ho měl. A když to budeš moc přepískávat, tak budeš mít možná velké problémy. Je to každopádně špatná zkušenost, která ti nic nepřinese. Když nebudeš hledat tu chybu, proč máš strach…a ta se vždy najde Každopádně, když je zle, tak musíš dělat co je potřeba. Buď je to jenom chyba, že máš špatně porovnaný, kolik máš pod sebou. V horách si musíš pamatovat, jaké zajištění máš pod sebou, co tam máš, jak to máš, kolik máš lana. A když máš zaráz strach, tak to může mít nějaký důvod. Může to být jen proto, že máš v  palici zmatek, ale už to je dost. Anebo tam může být skutečně něco vážnějšího, že se podíváš na reliéf skály a máš pocit, že tam bude problém. A on tam zpravidla bývá. Je to o tom, že se nastavíš do nějakejch sraček a ty sračky tě poučí, že to nebude větší průser, než nezkousneš.

 

Jak vzpomínáš na Dlouhý kout, to byl také významný výstup. Zatím nikdo neuspěl s volným přelezem…

Čumpelík: …jestli někdo neumí volně vylézt ten kout…tam jsou asi dvě těžký místa na vrchu, to je docela dobrý zimní lezení, rajbáky valíš v botách,  tam si zalezeš. Ale žádná příhoda s Mauglím tam nebyla, to je prostě pohodové lezení. Jediná věc co nám nevyšla, tak jsme netrefili polici na druhý bivak, spali jsme na takový úzký potvoře.

 

A kdyby ses ohlédl za Rybou (37 lanových délek, nyní 7b+, technicky 7+ A3)

Čumpelík: Těžký délky, ale člověk byl zvyklý na dělání nových cest. Teď už tam jsou těžší věci, pro vás by to bylo pošušňáníčko. Mraky hodin, tutovejch zakládek, až na dvě místa hitparáda. Ale hromada těžkých délek, jedna za druhou.

 

Proč si myslíš, že to byl dlouho takový oříšek?

Čumpelík: Hromada těžkých dýlek. Vylezeš 40 metrovou délku, fakt lezení krok od kroku a hned další dýlka. 600 metrů v kuse, schválně si to vylez.  A vlevo udělal Hudy cestu v rajbasech, vypadala moc pěkně, to bych si rád vylezl. Ale nebyl čas. V těch horách to nebyla často žádná hitparáda, furt se někdo zachraňoval. Třeba s Mauglím jsme celý týden někoho odněkud zachraňovali. Záchranářů tehdy tolik nebylo, horská služba moc nefungovala, vrtulníky nebyly, takže na to jsi taky musel být připravený, mít na to znalosti. 

 

 

Máš nějakou cestu, kterou bys nám doporučil, které si vážíš?

Čumpelík: Na skále Za rohem, tam se nesmí lézt, je taková zajímavá cesta. Když to lezeš na jaře, jak se to stalo mně, tak nahoře jsou takový malý lišty, a na jaře byly pokrytý ledem. To byl tygr. Tak se ti to strašně líbí a baví tě to, paráda, ale tenká vrstvička ledu je potvora. A je tam strašně málo jištění, skoba a nejt nebo jak to tam je. Ale je to krásný lezení, to bys všechno slezl, kdybys potřeboval. Tam by šlo ještě udělat nespočet cest. Tahle cesta má hodně z hor, vylezeš převisem do okna, prolezeš jím. Jak jsme to vlastně nazvali…Návrat…tam je dlouhej návrat, skončíš až pod tím oknem. Má to perfektní reliéf, všechno ti to ukáže, je to směr jako prase.  

 

 

Jindro, jaký byl tvůj přístup k tréninku?

Čumpelík:  Základní pravidlo tréninku je pomalu, ať jsou to tréninky na cokoliv. Trénink je založen na schopnosti pracovat se stálým správně nastaveným teplem. To se nedá provést rychle.

Já si pamatuju, že jak jsem začínal, tak trénovat se považovalo za nesportovní. Ale zpět k tomu tréninku – abys mohl pracovat s vnitřním teplem, tak musíš pomalu, nemůžeš být rychlejší, než je tvoje vnímání tepla, které by tě mělo řídit. Základem lepšího žáka v tréninku je, aby si vytvořil sám ze sebe část učitele. Pak se naučí pracovat s teplem. Jak jsou svaly zahřáté, kdy jsou přehřátě. To jsme špatně pojali, měli jsme dělat těžší a lépe zajištěné cesty, měli jsme se lépe naučit vrtat slušný jištění.

Podstatou toho všeho, co mi tady řešíme, je si zalézt. A to už máš pak všechno. Ono zbytečně se provedlo, co lze nazvat tréninkové násilí. Tělo je docela chytrý a přílišné násilí způsobí, že se začne bránit, anebo pak začnou praskat klouby.

 

Ale když jste ty cesty tehdy dělali, tak jste v tom trénovali i tu mysl. Trénink by měl být zaměřený na obě strany

No jasně, ale abys mohl mít nějaký duševní iluze, tak musíš mít fyzickou praxi. Bez ní to tady holt nejde.

 

To jo, ale od toho jsou cesty rozděleny dle obtížnosti

Ale tady se bavíme o tom, proč je hloupé lézt těžké nejištěné cesty furt. Proč nedělat zajištěné cesty aspoň občas. Na písku máš lehké VIIb nebo c, dobře zajištěné, na kterých se dalo natrénovat plynulé lezení. Jako že se nemusíš starat, kam a kolik spadneš, nemusíš se furt děsit a hrneš navrch. Typ Šicí stroj v Prachově a spousta podobných, slušně zajištěných cest, které si užiješ.

 

 

Jak jste přistupovali ke starší generaci, když vy už jste začali volně a oni lezli hákovačky…

Čumpelík:Ti se moc neúčastnili. My jsme to chytli v takové době, kdy oni už měli větší žízeň než jít lézt, takže z těch starších nebyl nikdo moc vidět, jak třeba na písku Cikán, Mocek. Na ně už ty cesty byly těžké, ten Kras tak prostě tak blbě roste v  obtížnosti, že to celou generaci zastaví, už to ta generace nedává. Byl tady Pedro, kterej emigroval do Ameriky. A Mauglí, to byl ohromný poctivec, akorát v tom Rusku to nevyšlo, což je škoda. Talla, taky výborný, technický znalosti, všecko. Ale on byl takovej styl danej komunismem, lidi se drželi spíš pospolu, ale mělo to cosi do sebe, kdoví jestli my dneska jako staří nejsme pitomci oproti našim starejm. Nic nepřinášíme, oni aspoň dokázali organizovat …tehdy se jezdilo jako tlupy. Skupina jede na Pálavu, tak hrk, 100 lidí na Pálavu. Ale ono se to asi zas vrátí, po tom komunismu vznikl tady ten poděs, ekonomická díra… Byl jsem na Pálavě se podívat, zakázali tam lezení, kvůli ptákům. Dívám se a ticho. Člověk byl zvyklej, že ptáci řvali, ptáci byli zvyklí, že lidi řvou, nikdo nikdy žádnýmu ptákovi neublížil, pták uhl nebo člověk uhl. Děsivý ticho, vše zarostlý náletovýma dřevinama. Jestli ti ptáci, že lidi odešli, tak šli taky, nebo co se tam stalo. Ti ptáci tam byli chytří, jsem s nima neměl nikdy problém. Tak třeba Klauza zůstane pro budoucnost, nebude to ošlintaný. Anebo ta oblast úplně umře.

 

Co bys doporučil naší generaci?

Co umíte, umíte dobře. Super. To je radost, jak lezete. Měli jsme se víc snažit, abychom si taky tak zalezli.