Jak jsme nevylezli Gran Paradiso

S postupnými přípravami na odjezd do Pamíru se snažíme vybrat vybavení a ozkoušet ho v terénu. Protože jsme toho všichni společně zatím nevylezli moc, vybrali jsme jako první výpravu kopec Gran Paradiso. Pro začátek jsme hledali nějaký pohodový choďák, abychom začali hezky od nejlehčích kopců a viděli, jak se Michalovi povede. Byl by nesmysl táhnout ho hned první kopec v sezóně na nějaký výstup kde je třeba trojkové lezení.

Po běžném kolečku dotazování se kamarádů, jestli se ještě některému z nich nechce jet s námi, jsme skončili na počtu šesti účastníků. Dokonce s námi mohl jet Martin, který brzy společensky zemře (ožení se). Ideální dárek na rozloučenou.

Výlet byl naplánován klasicky na 2 dny. První den výšlap k chatě, druhý den výstup na horu a sestup dolů.

Cesta k chatě, klasicky po kamenném chodníku

Po úmorné cestě z Čech jsme konečně přijeli do Ponta, kde bylo krásné počasí. Cestou k chatě jsme potkali spoust skialpinistů, kteří nám jen opěvovali krásnou cestu, která nás čeká. Natěšeni jsem došli k chatě Rifugio Vittorio Emanuele II. ve výšce 2735mnm, kde nás dohnali první mraky. Už na chatě bylo jasné, že je tu více sněhu než v létě. Normálně by se mělo u chaty chodit po kamenech, to v našem případě nehrozilo. Všude byla spousta sněhu. Ale nenechali jsme se tím odradit, trocha sněhu na prošlapávání v šesti lidech není problém. Ještě v půl jedné ráno bylo polojasno a byly občas vidět hvězdy a měsíc.

Spát se má pouze na chatě, jelikož se jedná o chráněnou oblast

 Vstávačka ve 4 rychlé sbalení a hurá na výstup. Venku sněžilo a byla mlha, ale my zůstávali optimisty. Říkali jsme si, „máme mapu a jsou vidět stopy od skialpinistů, takže víme, kudy jít“. Během dne však sněžení neustávalo a nebylo vidět na víc jak 10 m, stopy skončily a nám nezbylo nic jiného, než se vydat podle odhadu z mapy. V lanovém družstvu jsme se cítili jistě, i přes riziko trhlin.

Zbytek party z leva Petr, Martin(co se „chce“ oženit), Lukáš a Michal

Postupem dopoledne vítr zesiloval a někteří z nás začali odpadávat vyčerpáním z prošlapování. Lan jsme naštěstí měli dostatek, takže jsme se mohli rozdělit. Ve dvou jsme pokračovali dále k vrcholu a zbytek se vydal na cestu zpět. V poledne jsme byli kousek od výstupového hřebenu. Síla větru, jak jsme se později dozvěděli, byla 120 km/h a propadali jsme se po kolena a víc do čerstvého sněhu. Se zbytkem jsme byli domluveni, že pokud se do tmy nevrátíme, začnou to řešit. Proto jsme došli k závěru, že to otáčíme i my dva. Síly na to dojít na vrchol a zpět byly, ale čas v těchto podmínkách nám nebyl nakloněn. Osobně nesnáším tohle rozhodnutí, ale v horách není místo na ego. Kvůli brýlím, bez kterých by to v takovém větru se sněhem nešlo, nebylo pořádně vidět ani to, jestli jdeme nahoru nebo dolu. Lukáš našel metrovou převěj skokem do prázdna. Dostatek čerstvého sněhu ho zabrzdilo jako peřina a já se jen smál, jak se tam hezky rozplácnul.

. 

Lukáš vstává po dokonalém andělíčku

Nahoře foukalo

I cesta dolů na chatu zabrala hodně času v takovém množství sněhu. Na chatě jsme se dozvěděli, že mají plno, a tak nezbývalo nic jiného, než si dát jedno pivo a vydat se na cestu dolů k autu. Po čtvrté hodině odpolední začala mlha ustupovat a při sestupu dolu do údolí jsme si tak mohli prohlídnout kopec a místo kde jsme se otáčeli. Proti nám stoupá zástup skialpinistů, ještě aby ne začínal víkend.

Rozhodně se tam ještě někdy vrátím, bylo to rozumné rozhodnutí a jsem za to rád. Příprava na expedici 5 rukou/ 5 vrcholů se podařila, hezky jsme si v lanovém družstvu zašlapali v hlubokém sněhu za špatné viditelnosti a trošku otestovali novou výbavu. Více o připravované expedici naleznete na facebookových stránkách expedice.

Je krásné jak i z nejlehčích kopců v Alpách je možné si udělat záděr a nevystoupit na vrchol a to jen díky počasí.

Radim