Jak jsme zase jednou přežili

Ráno začíná slibně – k snídani makovec a vycházející slunce s vymetenou oblohou. Pecka. Všechny tři dvojky vyrážíme pod Lomnický štít. Plány jsou smělé – Hokejka (V+), Patagonské léto (7+/8-), Staruch-Medvec (VIII). Máme to rozdělené na tři etapy – dojít pod nástup, dát si vrcholové pivo a pořádně večer zapařit. Podle chatára bychom pod nástupem měli být zhruba za 45 minut. Poté , co sejdeme pod hang, tak nějak neurčitě odbočíme z cesty vzhůru do svahu. Snaha nezvrtnout si nohu v kamenném korytu se postupně mění ve snahu nevypíchnout si oko větvemi kleče. Postup výpravy  se jasně zpomaluje. Ve vedení skupinky mezi Martinem a Michalem není shoda, Martin je zastánce prodírat se klečí vpřed, my za Michalem volíme cestu přes plotničky (zhodnotili jsme to na prvovýstup za 3+, exponované). Po mém spolulezci ani vidu ani slechu. Přemýšlím nad tím, co jako budu sama pod stěnou dělat (teda pokud se tam někdy dostaneme). Ač už jsem v to nedoufala, shledali jsme se s Martinem, který už na nás čekal na nalezené cestičce, kterou jsme pravděpodobně měli následovat již odspoda. Nicméně po 2 hodinách jsme pod stěnou.

foto: archiv Pavlína Palasová

Naše dvojka nastupuje jako první, první dvě délky máme společné s Hokejkou, tak abychom hokejisty nezdržovali. Katy s Michalem mají svého Starucha o kousek dál. První délka začíná teda na moje poměry dost svižně. To muselo být minimálně tak za V. „Ty vole, to je psaný za III!“ Odpojujeme se ve třetí délce do Patagonského léta, docela hladká plotna, tři borháky, takhle odspoda docela krátká, pak už je zlom a tam už to snad nebude tak zlý. Cha. Jako jistič mám dobrý výhled na Michala bojujícího ve Staruchovi, přibližně ve stejné výšce, zatím dost marně. K nám se pomalu blíží tandem Dvořky-Pája. Přibližně po 45 minutách se Michal ani Martin nehnuli z místa. A Dvořky už je pod náma. Změna plánů. Všichni jdeme Hokejku . Michal s Katy teď musí pádit, nemají plánek cesty. My postupujem jako první, čas pádí, ale uklidňuju se krásným počasím. Lezu si v dobrém rozmaru až do doby, než přijde traverz. Za V! Ty vole, to nemyslíš vážně, to nepolezu, to nedám, já tady vůbec nechci bejt, vždyť to je kyvadlo jak kráva, prostě neeee!!! No, nakonec jo. S pár kapkami slz. Jak potom bude vypadat to nejtěžší místo ?! Drobný zádrhel, netrefili jsme další linii, takže slaňování z něčeho pofidernýho, stáhnutí lana a znova do správné linie. A je to tady, nejtěžší místo, obří převis. Martinovi to šlo svižně. Jsem zvědavá na sebe. Nakonec to nebylo horší jak ten traverz. Po mě se na převis vrhá Dvořky, po delší době slyším vítězoslavný řev.  Trochu jsme zbytku utekli. Překvapeně konstatuju, že z krásného počasí je hustě hustá mlha a začíná být pěkná kláda.

foto: archiv Pavlína Palasová

Tak jo, lezem dál. Teď už by to měla být pohoda, takový dolez. Pohoda začala super úzkým převislým komínkem, kde jsem začala panikařit z toho, že se tam seknu a už mě nikdo nedostane ven, a pokračovalo to dalším převisem s oblýma stiskáčema  a nohama na tření. Tak jsem si vyzkoušela, jakže se to teda hákuje. Prosím, ať už jsme nahoře. (Proč já vlastně vůbec lezu?!). Zbytek už není slyšet, počkáme nahoře, maximálně do hoďky by měli taky být nahoře. Dolézáme k zábradlí, v tenkých trikách, pozorováni zakuklenými turisty do teplých bund. Tak jo, jsme tu. Super výhled – bílo, bílo, bílo.

foto: archiv Pavlína Palasová

Už přes hodinu a půl srkám kávu ve stanici lanovky a nervózně očekáváme zbytek. Na telefonu nedostupní. Po dvou hodinách se konečně objevují, pořádně zmrzlí, hladoví. Půl šestý, moc času do tmy už nezbývá. Venku začínají padat kroupy a potom pršet. Někdo nám hlásí, že 15km odtud je bouřka a jde sem.  Představa sestupu po mokré skále a řetězech s bouřkou nad hlavou se mi teda ani trochu nezamlouvá. Začínáme stresovat. Ještě, že je tu tak milý personál :

„Prosím vás, nevíte jak ta bouřka postupuje?“

„Ne. Počkejte si.“

„Ale když budem čekat, tak se setmí a my se musíme dostat dolů. Nemohli bychom tady přespat?“

„Ne. Jedině venku na terase.“

„A sjet dolů lanovkou bychom nemohli?“

„Ne. Všechny jízdy do večer jsou vyprodané, není místo.“

„Aha. A poradil byste nám, co bychom měli dělat?“

„Měli jste si zjistit počasí, než jste sem lezli.“

Nepochodili jsme ani v hydrometeorologickém ústavu věd, prý je to akademická půda a přespat tam nemůžeme. Počkáme až to tady zavřou, rozbijem okno a přespíme uvnitř? Nebo se navážem a v totální mlze a potom už tmě půjdem někudy dolů a pravděpodobně někde zhučíme? Už jsem viděla ty titulky v zítřejších novinách - ´Nezkušení čeští lezci se zabili při sestupu z Lomnického štítu´. Ale nic jiného nám očividně nezbývá. Tady se s náma nikdo bavit nebude. Pochmurně si oblékáme sedáky a chystáme se na sestup. To vzbudilo hrůzu a pobouření u návštěvníků, kteří uvnitř čekají, než jim přijede jejich lanovka, nemůžete jít v tomhle dolů, to nedělejte. Ale co teda máme dělat?! Až jeden statečný návštěvník se rozhodl, že se pro nás bude snažit něco udělat. Šel vyjednávat k chlapům od lanovky. Ale následovaly stejné argumenty – přetížíme lanovku a to prostě nejde. Až poté, co je pán upozornil na to, že jsme pojištění a zavoláme na horskou službu, že si netroufáme sestoupit, budou nám muset poskytnout extra jízdu zdarma dolů, svolí, že si po jednom můžeme za 10euro kupovat lístky a po jednom vždy nastoupit do kabiny a pokud ji nepřetížíme, tak sjet dolů. Intervaly mezi jízdami byly 20 minut. Samozřejmě, že jsme lanovku nepřetížili a klidně bychom mohli sjet všichni najednou. Takhle jsem se byla ve várce s tím hodným pánem a jeho manželkou. No, dostala jsem slušné kázání. „To jste se jako vypravili bez horského vůdce? To přeci nejde, tady musíte jít jedině s vůdcem. A to jste si nezjišťovali počasí? A máte s sebou nějaké jídlo? A to máte jenom takovéhle boty? A máte vůbec nějakou baterku?“ „Jo, mám čelovku!“

Na Terynu se dovolat nedá, nechceme aby po nás vyhlásili pátrání, tak se s Martinem vydáváme napřed. Už v totálním slejváku s bouřkou nad hlavou. Dvakrát donutím Martina se schovat pod nějaký převis, to když je bouřka nad námi a já panikařím, že do nás uhodí blesk. Když se ale nehýbáme, dává se do nás slušná kláda. Takže radši jdeme. Na Terynu dorazíme se setměním. Poté, co se nacpu fazolovkou a pirohama toužím potom, aby tu byl už i zbytek. Mé přání je po hodině vyslyšeno. A v 10 večer začíná pořádný mejdan, protože jsme zase přežili! Juch!

Pavlína

foto: archiv Pavlína Palasová