Krasoví šontáci v Patagonii

Bylo krásné mrazivé podzimní odpoledne a člověk se chystal na další útok na naše lezecké moravsko-krasové perly. Zase si hezky poviset v rozlezených questech, zalomit pár lišt a klepat kosu na Holštejně. Ještě poslední pohled na facebook a… Heleďme se, někdo jede do Patagonie a hledá parťáky, hmm no vlastně proč ne…A takhle nějak to začalo.

Do té doby člověk vídal jen videa z nějaké té Patagonie a měl to spojené s něčím těžkým, se zimou a v podstatě ani nevěděl, kde se tenhle kousek země nachází. Mňo šak to zjistíme. Letenky zakoupeny, teď se už můžeme jen modlit. Prý jedno z nejhnusnějších počasí na světě, no paráda. Sakra, že jsme nejeli radši do Špáňa. Přičmoudlý holky tam maj taky a skály hned u auta.

Další fází bylo zjištění, že jsou to hory a bude potřeba zaktualizovat a doplnit stoletou zimní výbavu. No tak co, děti budou pár měsíců dlabat jen ovesnou kaši a hned bude na goráčovku bo i na nové hroty do cepínů. Průvodce zakoupen a utírání poslintaných stránek zobrazujících tamnější krásné linky se stalo každovečerní rutinou. Sakra ty prokletý vánoce snad nikdy neskončí…ještě si dát odpovědník na email, ať mi všichni na měsíc políbí, naposledy zashybovat na kotelně a tradáá na letiště.

Posádku našeho výletu tvořil můj parťák Peters, dva „pražáci“ Robin s Jirkou a pak ještě trekující dvojice Táňa s Pólem. Skvadra azura a každý měl úplně jiné letenky – my samozřejmě ty nejhorší. Pokud někdy poletíte do El Calafate v Patagonii, tak doporučuji připlatit si za dobře navazující spoje a nestrávíte na cestě skoro 3 dny jako Peters a já. Jediná naše záchrana byla, že v duty shopu měli levné Bacardi, jinak nevím, nevím.

 Cesta tam s TAM

El Chalten se vším všudy

No ale zpět k lezení. Když jsme vyložili každý svých 45 kilo u cedule El Chalten, tak nás přivítalo ono pověstné Patagonské počasí – neustálý déšť bičovaný poryvy ostrého severáku. Stavte v tomhle stan. Ještě že aspoň krabicové víno mají ucházející a na rozdíl od piva na něm našinec neprodělá doláče šetřené na dárky pro rodinu. Od pověstného místního bolehlavu Vino Torro se zuřivým býkem na etiketě jsme rychle přešaltrovali na „dražší“ krabičák Termidor, který už se docela dal i pít a byl ihned překřtěn na Terminátora.

Ráno azuro a pohled na Fitz Roy ze stanu nás všechny naspeedoval, takže balení, 30 kilo na záda a tradá do Agostini kempu, odkud jsme chtěli útočit na St. Exupéry. Po čtyřech dnech bez zalomené lišty už začal v prstech divný neznámý pocit, který se dal mírně tlumit visením na futrech kempové kuchyňky. No co skála už je snad nedaleko….jak bláhoví jsme byli.

Zatím ještě kultivovaná část krajiny s pěknými turistickými stezkami

První důležitá věc na Patagonii, kterou by si člověk měl uvědomit, že je to všude sakra daleko a že za turistickou oblastí se žádné brigády na stavění cest rozhodně nepořádají. Dokonce ani správci parku, kteří by vás měli zachránit v případě problémů, za hranici turistických cest opravdu nechodí – většina z nich tam spíš nikdy ani nebyla. To jistě přidá na jistotě v srdci každého sportovního krasolezce. Naše natěšení na shybování ve stěně v průběhu dní a s každým ujitým kilometrem pohasínalo a když jsme 5 kilometrů do Niponino kempu šli 10 hodin, bylo naše odhodlání dobyvatelů dosti oslabeno.

Niponino, kameny a zase jen kameny

Cerro Torre

Štrajdání po ledovci je opravdu zábavná aktivita. Pět metrů nahoru, pět metrů dolů, z kamene na kamínek, šutrosrajdou sklouznout dolů a tak pořád dokola. O kamenech se nám i zdávalo. Když nám po 6 dnech pod nástupem naší cesty přišlo fajn Patagonské počasí v podobě celonoční vánice s vichrem, kdy jsme ráno ze žďáráku vylévali 2 litry vody a teplota klesla o 15 stupňů, tak jsme rozhodli o ústupu. Na šesti denní pochoďák s megabatohem na zádech v Rudici nenatrénuješ, to jsme už věděli stoprocentně.

Po dalších dvou dnech na travel lunch stravě jsme konečně stanuli vyšťavení zpět v Chaltenu, přičemž nebudu radši ani popisovat jídelní orgie, které si potom naše unavená těla vyžádala. Termidor tekl proudem a při ředění s kolou dával jakous takous naději na bezbolestnou opičku.

Následkem mohutné vinné a Old Smuggler (místní vyhlášená a levná whiskey) rekonvalescence jsme pomalu nabývali sil i odhodlání a po dvou dnech už řeč zabíhala na to, jaké questy máme pro tento rok vyhlédnuté na Vaňousech a jestli nám pobytem na opačné straně zeměkoule neutekla jarní krasová sezóna. Když Peters po pár placatkách Smugglera začal mluvit opět o lezení, tak bylo vyhráno. Přece nás neodradí nějaká hromada šutrů, trocha ledu a hnusný počasí. Den na to jsme už viseli na cvičných vícedélkách nad Chalténem. Vyhodnotili jsme, že fazona trochu upadla, ale pořád něco ještě uvisíme.

Naše odhodlání stoupalo den ode dne a dostoupilo vrcholu s návratem kluků ze St. Exupéry. Luna padla, lezení prý úžasné, zážitek taky solidní – lezli to 20 hodin J.

Oukej, takže přece se nenecháme zahanbit. Jindy hrozné Patagonské počasí hrozilo teplou frontou, tak jsme poučeni pravidlem „more weight more pain“ sbalili nejnutnější věci pro přežití, travel lunche na 4 dny a tradáá.

Odporně kýčovité výhledy směrem na Fitz Roy na vyhlášené turistické vyhlídce nás nechaly naprosto klidnými a malebné jezero s ledovcem a ledopády řítícími se do jeho hlubin Peters okomentoval pouhým jedním slovem. TRAPAS.

Mirador del Fitz Roy

TRAPAS J

Rozběhnutí a namotivovaní jsme už krásy přírody brali jako standard a ani kýčovitá paráda a výhledy Švýcarského bivaku, kde byste ke styku přiměli určitě i Claudii Schiffer (kdybyste ji sem teda dotáhli vrtulníkem) nás nechávala chladnými.

Náš cíl, cesta na menšího souseda St. Exupéry s apostrofálním názvem Aguja del’s byla dle průvodce jedna z těch lehčích, pro start v oblasti vhodných linek. 350 metrů pohodového šestkového lezení, to mají přece krasoví sekáči našeho formátu za 4 hodiny posekáno. No člověk míní, Patagonie mění.

Už krutý ranní start ve 4 hodiny nám sovám na svěžesti moc nepřidal. Čtyřkové lezení s batohy, v pohorách a bez jištění s čelovkama hore k ledovci naše odhodlání trochu oslabilo, ale přechod přes ledovec s vycházejícím sluncem v zádech nás zahřál u našich zamaglajzovaných srdcí. V 8 jsme byli pod nástupem a už od pohledu zvěla naše linka krásy koutovo rajbasové spáry nevídané. Naše natěšení dosti schladil nástupový 150 metrový 60° firn, který se vlivem letního teplého počasí změnil na 150 metrový roztékající se dort, špatně vychlazené šlehačky ve spreji značky Tesco. No co 15 metrů na sólo tou břečkou probíjíme, holé ruce místo cepínů, které v té břečce vůbec nedržely, a první štand je na světě. Snad půjde přes vypouklé břicho nalézt do cesty zprava, jinak se můžeme tak maximálně dole koulovat. Traverz s osmičkovými obtížemi zvládáme a Peters popohnaný asi dvoutunovým blokem, který mu zasvištěl tak 5 metrů okolo hlavy si nepřestával chválit útěk z rádoby firnového pole, jež rostoucí teplota zásobovala častými projektily.

Konečně v cestě, tady ukážeme naše umění získané hodinami zalamováním lišt a shybováním na Kotelně. To, že je všechno po vlastním trochu kazí dojem ze sportovního zážitku, ale co. Friend sem, čok tam a taky se dá. No materiál úchvatný, granitová extáze se začíná dostavovat. Spáry, lupeny, všechno drží, sto padesáti metrová koutová spára k mezisedýlku luxus, aj tu lištu člověk občas zalomil.

Granitová extáze

Vychází nám všechno až na čas. Je to nějaké divné, nějak jsme se museli přepočítat. Za námi je už 7 poctivých 60ti metrových délek a stojíme teprve v sedle, kdy na vrchol zbývají ještě minimálně 4 podobné štáce. Kde udělali soudruzi z Patagonie chybu. Už jen prostou logickou kalkulací nám začíná docházet, že avizovaných 350 metrů to asi nebude. Ale co, počasí dobré stmívá se až za 5 hodin, tak směle do toho. Vrcholová partie nám vybrušuje techniku plácání oblých bočáků a po lupenech se okolo 18 hodiny probíjíme na vrcholovou věžičku, která vypadá, že ji v kuse drží asi jen hromady slaňovacích smyc, kterými je omotaná.

Tak jo jsme tady. Výhledy krásné, povinné vrcholové foto a hajdy dolů dokud je světlo. Plíživý strach ze slanění, přilákal dva kundory, kteří kolem nás 20 minut krouží a těší se na dobrotu.

Foto 9 – Kondoří hlídka

Nakonec jsme dolů jeli 11 poctivých 60ti metrových délek (prý 350 metrů hahaha) a naštěstí se nám lana ani jednou nijak zásadně nekousla a tak historky o řezání lan, jimiž nás zásobovaly ostatní lezci v kempu se naštěstí neuskutečnily. I tak jsme doslaňovali jen tak tak za světla a chůze po rozbředlém ledovci bez maček s čelovkama nám připadala oproti lezení už jen jako velmi bezpečná záležitost, která mě málem stála pád do trhliny – no i hůlkou se dá brzdit na ukloněném firnu. Nadávám si do kokotů, že kašleme na základní bezpečnostní pravidla, nazouvám na poslední sešup mačky, cepín do ruky a pozornost se snažíme vybičovat na maximum. Únava se podepisuje, ale i přes ni konečně přesně o půlnoci dorážíme do Švýcarského bivaku, kde na nás čeká to nejlepší jídlo na světě – travel lunch s krevetama, který jsme si šetřili právě pro tuto příležitost. Mana nebeská – ani Holštejnská topinka se téhle delikatese nevyrovná.

Druhý den před obědem pomalu vstáváme a pocit pohody se dostavuje nějak pozvolna s narůstající bolestí unavených končetin. Po revizi zásob nám ale nezbyde nic jiného, než vyrazit do civilizace. Jedním travel lunchem díru do světa neuděláme a žádný losos na opečení na nás asi v jezeře nečeká. Cesta zpátky nám přeci jenom ještě dva dny zabrala a byla trochu únavná, každopádně hlad dokáže i toho nejzavilejšího krasového šontáka vybičovat k výkonu, jež by v domácím terénu jen těžko ze svého zlenivělého těla vymáčknul.

No tak jsme šťastně dosícili Chalténu a pak už do odletu následovaly už jen pouze jídelní a večírkové orgie – jestli se teda těchto kvalit dá dosáhnout krabicovým vínem míchaným s kolou. Utratili jsme poslední dolary a od ladných křivek Rudických světových linek nás dělilo už jen pár dní cesty letadlem. Nebyl to úplně výlet, který jsme očekávali, ale vzpomínkový optimismus funguje a po pár měsících člověk vidí většinu věcí už jen v růžových barvách. Když se člověk po návratu podívá na ty provazce svalů, které mu z věčného Patagonského chození vyrostly na nohách, tak pouze vzpomínkový optimismus ho drží nad vodou při pomyšlení, o kolik kilo navíc bude muset člověk tahat sebou do převisu v Šípkáčovi a jak dlouho vlastně potrvá, než tato fyzická anomálie nehodná sportovního lezce opět splaskne. No Patagonii zdar a krasu natřikrát.

TIPY pro ty, které tento článek neodradil od návštěvy Patagonských luhů a hájů:

·         Připlaťte si za „rychlou“ letenku. Ušetříte nervy i energii

·         Nevozte sebou hovadiny, většina věcí se dá v pohodě koupit v marketu v Chaltenu. Jídlem počínaje a hůlkami na chození konče

·         Před startem do kopců se ptejte na aktuální situaci a přístupové cesty.  Ptejte se lezců v zadním kempu – zelení mužíci z národního parku vám opravdu neporadí. Cesty na ledovci se každý rok mění a znalost terénu je důležitější než kilometry naběhané okolo Svratky

·         Když vede traverz kopcem okolo jezera, tak se držte hned u hladiny vody. V 90% případů tam opravdu vede nejpohodlnější stezka J

·         Délky cest psané v průvodci berte spíše jako výškové metry a i tak doporučujeme k nim něco málo či více přičíst. Dobré je zkonfrontovat s www.pataclimbing.com a nebo od někoho, kdo to lezl