Moderní časy - Marmoláda

Už tři roky mi tato skvostná linie ležela v hlavě. První rok nevyšlo počasí, druhý zase parťák. Až letos se vše skloubilo dohromady a nám se podařilo Moderní časy vylézt.

Pojďme se ale na cestu podívat od začátku. Píše se rok 1982, když Hans Mariarcher a jeho přítelkyně Louisa Iovane nastupují do první délky v jižní stěně Marmolády. Sice asi netuší, že zrovna tato délka bude z celého výstupu ta nejtěžší (8 UIAA), tuší však, že je čeká nelehký úkol, a to prostoupit touto téměř kilometrovou zdí až na vrchol. Hansův cit pro směr je nakonec provede celou stěnou a oni tak stanou na vrcholu Punta Rocca (3309m) a zanechají za sebou 1155 metrů dlouhou linii pojmenovanou Tempi moderne. Cesta je udělána v moderním stylu. Není zde použit jediný nýt či borhák.  Leze se pouze po skobách a vlastním jištění.

  Ve čtvrtek dopoledne vyjíždíme s Michalem z Olomouce. Čeká nás úmorná deseti hodinová jízda do Dolomit. Cestu nám zpříjemňují dvě stopařky, které nabíráme někde u Villachu. Kolem desáté večer už uleháme u auta na parkovišti. Ráno pomalu vyrážíme pod stěnu. Nikam nespěcháme, dnes máme v plánu pouze dojít do bivaku. Za necelé dvě hodinky jsme na chatě Falier, ale bohužel nám nepřeje počasí a začíná pršet. Nedá se nic dělat. Čekáme na chatě a kolem třetí hodiny vyrážíme do mokra a vlhka dál. Asi za hodinku přicházíme pod nástup a stoupáme dvojkovým terénem 80 metrů k bivaku. Ten tvoří malý převis s místem tak akorát pro dva nocležníky. Zabydlujeme se a jen smutně koukáme, jak stále poprchává.

  Další den se počasí umoudřuje. Dopoledne se jdeme projít do sedla Ombretta a podívat se, jak nám stěna přes noc uschla. Po návratu na bivak vytahujeme lezecké cajky a lezeme první dvě délky. Chceme si zde nechat fixy, abychom zítra ráno byli rychlejší. První délku si z loňska celkem pamatuji, a tak Michalovi radím postup. Bohužel však u třetí skoby borec odsedává. Po chvilce už je ale na prvním štandu a já lezu za ním. Druhá délka vede zhruba šestkovým koutosokolem na malý balkonek. Necháváme batoh na štandu  a jedeme dolů. Začíná sněžit. To nám na náledě nepřidává, a tak usínáme s nejistým pocitem. Půjde to zítra vylézt nebo nepůjde?

  Budíček v nemilosrdných 4:20 nás probouzí do tvrdé reality. Skála je suchá, jde se na to. Začínáme rozehřívacím vyšplhání po laně na druhý štand. První dnešní délka vychází na Míšu. Odlézá čtverkovým terénem doprava za hranu a za chvíli už volá, ať zruším. Další postup už není tak jednoduchý. Sedmičková kolmá stěna na mě v půlce vybalí docela pekelný bouldřík přes převísek. Naštěstí je jištěný dobrými hodinymi, a tak je za chvíli posekáno. Dále nás cesta vede asi třiceti metrovým traverzem doprava, odkud přelézám naštěstí vyschlé koryto vodopádu a pokračuji plotnami nahoru.  Následují lehčí délky plotnou. S klesající obtížností však ubývá i jištění, a tak je obtížné se ve stěně orientovat. Naštěstí však vždycky nějaký ten štand najdeme a můžeme tak pokračovat dál. Jedna z posledních délek v první polovině je zakončena parádním vytečeným žlábkem od vody. Michal ho bere na sokola, mistrně balancuje pět metrů nad poslední skobou a dolézá na štand. Další délka vede třiceti metrovým koutkem, který se téměř nedá zajistit. Vypínám hlavu a lezu nahoru.

  Kolem jedenácté jsme na centrální polici. Máme však guláš v průvodci, a tak si myslíme, že velká police nás teprve čeká. Nalézám proto do 7+ délky v domnění, že je to za pět. Při delikátním traverzu mi dochází, že je něco špatně. Navíc míjím originální štand a stoupám nejištěným a rozbitým terénem stále nahoru. Michal na mě už volá, že končí lano a že polezeme chvíli souběžně. V tu chvíli se asi deset metrů nade mnou zjeví dvě skoby. Se zatajeným dechem k nim dolézám a štanduji. Kdyby Michal dole v těžkém místě spadl, stáhl by mě a já bych se dobrých 40 metrů proletěl.

  Další délky jsou orientačně velmi náročné, vedou totiž mořem šedých ploten téměř bez jištění. Naštěstí na nás volá vedle lezoucí italský guide a radí nám, kudy máme lézt dál. Z nevelké jeskyňky odlézá Michal doleva za hranu a ztrácí směr. Leze šíleným rozchrastem. Oba dva se bojíme. Případný pád by nemusel dopadnout dobře. Když lezu za ním, nechápu, jak to lego mohl psychicky ustát. Moje délka vede v delikátní kolmé plotně a je jištěná jen samými mikro hodinkami. To samé v bledě modrém čeká Michala. Na mě pak vychází poslední těžká část cesty. Navíc někde míjím štand, a tak spojuji dvě 7+ délky dohromady. S jednou expreskou a dvěma smyčkami dolézám po padesáti metrech na štand. Michal pak už jen vybíhá závěrečných pár metrů na vrchol. Kolem šesté hodiny stojíme oba na nejvyšším bodě a jsme hrozně šťastní, že jsme to dokázali. Zároveň se však děsíme představy sestupu. Možnost feraty z vrcholu Marmolády zavrhujeme, protože mezi námi a křížem je asi sto metrový rozbitý žlab. Nedá se nic dělat, musíme dolů po ledovci. Čeká nás nekonečné klouzání v teniskách až k chatě na severní straně hory. Odtud už je to kousek na hlavní silnici, kde se nám naštěstí daří chytit stopa, který nás odveze až na parkoviště k našemu auto. O půl desáté večer uleháme naprosto zničení do kufru našeho čtyřkolového přítele a přikryti jedním spacákem a bundou usínáme, jako v peřince. Protože se moc spát nedá, probouzíme se kolem čtvrté ranní a vybíháme známou cestou nahoru do bivaku pro věci a vracíme se zpět k autu. Kolem desáté vyrážíme konečně domů.

  Až teď, v teple domova, mi vlastně dochází, že je to celé za námi a že se nám podařila vylézt krásná a poměrně těžká cesta v horách. Myslím, že jsme v Dolomitech nebyli naposledy a že tam v budoucnu s Michalem ještě něco spácháme. Co třeba Cestu přes rybu?

Použitý materiál:
2x  60m poloviční lana
4 frendy, 5 vklíněnců, 3 abalaky, 3 ballnuty,
10 expresek, 3 60cm smyčky, 2 120cm smyčky, 3 repky na protahování hodin
Lehký batoh, lékárnička, nůž, 2 čelovky, 2 goratexové bundy a jedna primaloftová, tenisky, 3,5 litrů vody, pár tyčinek

Hore zdar - Fil

PS: Další fotky naleznete zde.