Příběhy z hor vol. 27: Mysterium kamaradskosczi

Pátek se s pondělím sešel a my opět valle v Tatre! A dokonce v létě, to se mi už dlouho nestalo. Kluci se pár let chystali na polskou stranu na Mnicha, ale musel jsem přijít až já, aby se konečně rozhópali. Naši sestavu tvořili tři nezaměstnaní a jeden vyhořelý. Taková klasika dnešní doby. Ale jinak vlastně hvězdně zářící dream team.

V pátek jsme se provalili na sever Moravy a do Pšonlandu. Nekonečné čekání v kolonách jsme střídali řezáním okresek a obdivováním přehlídky vytříbených chodeckých stylů na mol zjebaných Andrzejů, Tomků a Jacků. Nakonec jsme objevili zdroj nákazy – sklep Alco Pone.

Ráno jsme na autě našli lísteček s roztomilým upozorněním, ale protože jsme kluci rozšafní, věnovali jsme se radši snídani a balení a lehce po sedmé vyrazili směr Mořské oko. Cestou jsme milerádi zaplatili za vstup do národního parku a davy Slovanů, zřejmě nacvičujících nějaké odsůny, se prohnali ku chatě při plese. Zde jsme zjistili, že není k prodeji ani jeden horolezecký průvodce. Každá dvojka se s tím poprala jinak. Asu se Stračenou si nabrali 16 expresek, já s Paťákem si zase vzali pár pres, sadu friendů, čoků a smyc.

Cestou k nástupu jsme rozebírali specifika populárního stylu fast&light. Zaujal mě Stračenův popis odřezávání všech zbytečných šňůrek, visaček, kapes a popruhů z oblečení a batohů. Následně mě zaujaly Stračenovy haksny kmitající se v riflích. Dále squadra nedocenila mé úvahy o tom, jak skvělé by bylo býti lezcem – homosexuálem. Považte přece – s parťákem si skvěle zalezete, můžete se střídat v tahání, hecovat se, půjčovat si oblečení, zarobit na montážích a při tom všem se vám vůbec nestýská po milé doma, protože se můžete tulit a pusinkovat klidně v každém bivaku. Dík tomu jsem se tedy stal hromosvodem všech pošklebných poznámek po zbytek výletu. Cestou k nástupu mě Paťák ještě přejmenoval na Young Wolfa díky menší zdravotní indispozici léčené v chladné říčce. Role jsme tedy měli rozdělené. Stračena tu byl od toho, aby všechno vylezl. Paťák měl za úkol klasicky fotodokumentovat, tahat za mě délky, které se mi nechtělo lézt a hlavně se zrekonvalescentovat. A Asu byl případ pro anděly – dělal principála nám všem.

Kluci se pak rozeběhli do svého questu - Opetania. Zahřívali se bouldry v devítkových plotnách, aby pak okusili mokrých chytů v desítkovém převise. Prý to ale byla všechno madla. Zvláštní. Podmínka ovšem nič moč, a tak kusovky z nebe nepadaly. My s Paťákem jsme si pěkně hráli s American Beauty. Kilotuny železa se nám zde vesele a znuděně houpaly za opaskem. Shodli jsme se, že v cestě by mohlo být nýtů o ždibec méně. Na kráse to ovšem neubralo. Za mě jedna z nej cest, co jsem v horách lezl. A to jsem toho moc nevylezl! Team OS pak zčeřilo jen jedno Paťákovo škobrtnutí. Holt, aby byl člověk nejlepší – bezchybný, musí mít i nějakou chybku. Mistr ovšem napravil reputaci v nejtěžší délce – překulení z převisu do hladké hrany a ještě hladší plotny. A za to klobouček!

Stračes drtí, Asu drtí

Já už lehce pocuchán jsem se ještě zaškubal, úspěšně, v závěrečné poctivé sedmě. Jinak jsme se shodli, že v cestě opravdu kroky za 8+ nebyly. Na vršíčku Mnicha klasicky svačinka, foceníčko, pokec s klukama a slanění k nástupu pro věci. Den to byl jinak padací. Klukům jaksi havaroval fotografiho přístroj. Já zase našel dvě upuštěné plošárny. Hlavní cenu si ovšem ten den urval kamarád na Kežmaráku. A spolu s ní urval taky nějaký ten meniskus a dvě kosti. Slaňujte opatrně kurva děti!

Opetanie L1 a L3

Výbavičku jsme pak nechali pod šutrem a užívali škobrcání žlebem dolů. U večerní dlabanice v gipsy ležení Asu nadával na styl ochrany přírody reprezentovaný svatou trojicí zcela ochočených laní pasoucích se loket od lidí. K tomu, aby danou zvířenu plácl po zadku, se již ale filuta neodhodlal.

Za svitu krásných hviezd. Za svitu zaniklých termonukleárních fůzí. Za svitu našich hipsterských hlav. Při frkání jelenů. Jsme pak odcházeli klidní ku Morfeově říši a bylo to skvělé.

Ustlali jsme si hrozně nenápadně, a tak naše spacáky asi už dvě hodiny okukovali turisti. Sám se pak divím, že nás nepozdravili zelení mužíčci. Vyrazili jsme tedy opět známou stezkou hore a jak už to tak bývá, někteří z nás lehce zabloudili. To tak bývá, když myslíte na chytroviny. Pod stěnou jsme se opět rozešli. Naštěstí v dobrém. Ti lepší šli na nástup Metallicy, kde origo délky za 9- a 8- vzali pro jistotu délkou pětkovou. Holt reprezentace... To my jsme se chtěli příjemně rozehřát v nějaké šestce. Místo toho jsme se však omylem posmažili ve vedlejší sedmě. Každopádně jsme se všichni sešli vedle sebe na polici uprostřed stěny pod těmi vysněnými délkami. Kluci pod metalovou Nothing else maters 9- a my pod osmičkovým Wachowiczem.

Paťák jistí, Polda drtí

Asu tedy peklil v oné devině. Já kadil do skoroprázdna. Stračena čuměla a jistila. Paťák fotil. Nevím, kdo podal lepší výkony. Nepodařilo se mi pak každopádně zdrhnout ze štandu bez svého batohu. Paťák má holt postřeh. Zatímco Asu špekuloval nad smrtelností brouka, jal jsem se vedle vzlínat první Wachowiczovou délkou. A byla vám to neskutečná lahoda! Připadal jsem si snad jako v Yosech. Takové žrádlo! Lazení v hladkém koutku, prstové sokolíčky. Labomambadetuttifrutti. A pak mi šmekla noha. Škoda, už jsem byl za nejtěžším. Borci se mezitím prodrali ke svému štandu ale kusovka se jim bohužel také nezdařila. To Paťák si ke mně vyběhl, něco pofotil a pak vyvyzlínal další neskutečnou délkou. V jeho podání to nevypadalo nijak extrémně. Jen další a další prstové sokolíky, vysoustružené kouty, nohy na tření a mikrolišty. To chceš. Ovšem já jsem už měl paže vytahané jako pavián.

Stračena má odpracováno

Konečný převis měl vyjít na mě ale Paťák se nade mnou smiloval. Jednou si sednul a jinak pohoda. Na vrchol už jsme pak docupitali všichni čtyři pěkně za sebou. Želízko jsme opět tahali v podstatě úplně zbytečně. I kdyby člověk chtěl a musel zakládat, tak v těch pozicích bylo hledání matroše jako losování šťastných deset. To kluci by zase nějaká hejblátka asi ocenili.

Při sprintu k chatě jsme uvažovali nad zavedením stylu slow&heavy. Možná příště. Následný pochod smrti k autu pak už byl skoro tak únavný, jako psaní tohohle zápisku. Spestřovaly je jenom pěkný boty několika kobět. Nebyl by to ještě Asu, kdyby nevymyslel nějakou Asuovinu, a tak jsme ještě museli lovit balvan z řeky, který potřeboval pro nějaké své světlé účely. Seczteno podtrzseno, víc podobných víkendů.