Příběhy z hor vol.16: Orco

Žádná aby. Motivace. Jen příště žaludy akorát pro kance.

Mít sebou v horách dva lezce, kteří tam ještě nikdy nebyli (jeden dokonce nikdy mimo ČR) je vždy tak trochu sázka do loterie, pročež volím sice těžší cestu v podání moderní klasiky od Kurta Alberta se Stefanem Glowaczem, ale zato s jistotou, že kdyby coby, vždy je možný návrat na zem. Že bych tak akorát mohl házet perly sviním? (trochu totiž vnitřně pochybuji ....)

Ze začátku však k mému překvapení shazuji lana ze štandu, aby si danou délku mohla Danča v klidu vychutnat na prvním a na tvářích je naopak vidět nadšení a odhodlání, tedy super! Jsme sice pomalejší, ale zatím jdou zatnout zuby. Mára raději ochotně táhne bágl a krom jednoho zaškobrtnutí, vždy dolézá v kuse. Čím ale přibývá obtíží, rozhodujem se pro klasické střídání na prvním konci, jinak bych nováčkům musel ukázat i nouzový bivak a to by asi ani jeden nechtěl (i když kdo ví). Po asi 12ti hodinách a kontinuélních obtížích očekávám nějaké reptání, prosby o návrat dolů, nebo závratě, ale je klid (před bouří?). Nakonec navíc vše klaplo bez ztráty kytičky a po vyčerpávájícím dni si rád vychutnávám večeři. Teda až do té doby, než zjistím, že jedem ještě o šest hodin dál okusit italské žuly.

Vítězové soutěže TENDON route Danča a Mára ve své první horské výzvě (pht - vše D. Bernard)

Únava je sice velká, ale takto se dají zuby zatnout pohodlněji, než při chladivé noci ve stěně. Tedy vamos! V Orcu jsem nikdy nebyl a je to pro mne příjemné překvapení. Mezi křovinami a lesy občas vede pás skal, či monolitická plotna, ale moc by mne nenapadlo, že právě toto je evropský Yosemite.

Dalším překvapením je mi atmosféra, nikdo neřeší, že zrovna chčije, prostě se jen poleze víc v dachu (spára je přece madlo, ne?). A to že si opovážlivec musí cestu jistit sám, není pro nikoho taky žádný problém, i když mnozí potahují táhlem friendu poprvé.

Ve skalách se příjemné odhodlání lezců ještě násobí, prostě jen tupě civím a poddávám se. Mlaďoši jeden za druhým ztrestaj cokoliv padne do oka, a když chybí technika nahradí to síla. Převislá žábovica? Na sokola to jde taky. Kolmá trhlina? Však je kolem dost krystalů na přídrž. Širočina? Prostě si vybereš jednu její hranu a rudluješ dál. A když už skutečně došlo na to, že žába musí zakvákat, tak někteří, jako Denis zatínali a padali, až to prostě šlo. Neexistuje žádné aby... Každopádně na podobný reliéf skály nebyla většina zvyklá, výstižný byl Vojtův koment: V 7a jsem už dlouho neseděl... A v 6a jsem si už dlouho tak nezalez... Jen dodám, že se o pár dnů později prošel místním 8a.

Vojta v jedné ze spár a Denis v převisu Tomahawku (f. D. Bernard)

Se svýma kadetema dáváme místní klasiku. Když nám chybí friend, necháme si poslat od kompanie kolem a když dolezem do horních pater opět jen čumím. Terka s dvaceti friendy připravuje Honzovi Zbrankovi stropní spáru pro přelez a o kousek dál mlaďoši Matěj s Ondrou trestaj famózní 7a spáru, bez toho aniž by se byť jen zadýchali.

Kouknu na Šatavise, ten jen prohodí pár slov a jede s náma na zem. Nahoře je to už přemotivováno a je třeba taky nabrat druhý dech na další questy. Stoupa a Stračes zatím očekují pár rádoby vybíhaček a to už Denisovi s Vojtou nezbývá, než se pak vždy pustit do další a další, by nabrali skillu při zakládání. Občas kouknu, ale nikde žádná křeč, žádné zděšení, prostě se jen rudluje, doleva, doprava, ale furt hore směr štand.

Jsem unešen! Lézt s takovými lidmi tři měsíce ve skalách v republice, už se poohlížím po nějkém 9a. Čekám únavu, nebo výmluvy. Do kelu, fakt nic. Ztrestám svou osobní výzvu, která mi připomíná trochu lehčí Bílé růže na Koberce. Odnaší to sice koleno, ale motivován dolézám trochu na haluz s jednou nohou. Sice pak desetiminutový odchod do kempu slézám hodinu, ale vymlouvat se na koleno by asi neprošlo. Prostě vše jde, něco jen o málo hůř.

Vzpomínám na minuloroční setkání s ukrajinskou repre, borci taky neřešili, zda sype sníh, lije voda, nebo je hic, prostě jen nádo laziť. Vzhledem k tomu, že jako cílový kopec měli Marmoladu, vůbec jsem jim ten déšť nezáviděl, ale borci jak koupili, tak brali...

Ondra ve fotogenické klasice a Mára ve spáře na Lost Arrow (f. D. Bernard)

Zbytečné se zmiňovat o nějakém restdayi, ten jsem si musel udělat sám, abych si aspoň trochu užil horského potoku. Přemýšlel jsem zda je to jen mladická nerozvážnost účastníků zájezdu, ale spíš mi připadá, že prostě jen chtějí víc než ostatní. Pochopit a proniknout skrz. Naučit se techniku, aby se později realizovali ve stěnách, kde jiným dochází dech. Zbývá pak jen konstatování - Vydrží jim to? Chci věřit, že ano. A sám jim budu držet palce.

Tedy vzhůru za obzor a silnou motivaci!

Asu

P.S.: Nedalo mi to a o čtyři dny po úrazu jsem zatnul zuby a prostě to zkusil po jejich vzoru. Vyklubalo se z toho 7c s použitím jeden a půl nohy. ... Není nad to nechat se inspirovat. Díky kompanie, díky! Každopádně jak jsme výjezd sviněma začali, končíme jej stylově v dost svinském počasí v lehkém záklonu vybíhačky Sauwetter. Ale, to jen aby se kruhy protnuly...