Příběhy z hor vol. 2 - No Siesta

V dalším díle Příběhů z hor se podíváme jen pár měsícu zpátky na podzimní výjezd Pavla "Johnyho" Jonáka a Vaška "Šatavise" Šatavu, kteří se vydali do severky Grandes Jorrasses:

pht vše - P. Jonák, V. Šatava

Pohled první, udatný alpinista:

Když už něco vylézt, tak něco pořádného. No Siesta, Manitua, to jsou takové mantry této severní stěny. Že by Manitua volně? Odjezd se nedaří, aktuální info z pod stěny od Stoupy zní: dobré podmínky na mixové lezení, Manitua zaflákaný. Hledá se jiný spolulezec do stěny, jelikož předchozí onemocněl a také tedy náhradní plán. Hmm, ta Siesta by mohla být dobrá, už jsem kdysi pár lidí neúspěšně lanařil, Johny, že prý by jel, což mě překvapilo, paráda jedem. Ve středu prší, nahoře kydá, Stoupa s Bačou si tu vánici užívají plnými doušky ve stěně v Siestě, my v pohodě spíme ve srubu před Chamonix. Balíme se na dva bivaky, jídla radši o trochu víc, skoby jen tři „kdyby náhodou“. Odpoledne jedeme zubačkou na Montenvers a jdeme až pod stěnu, je to dálka…

Budík na 3:30, potřebujeme se za světla trochu zorientovat, abychom správně trefili nástup a nezakufrovali hned na začátku. Kvůli okrajové trhlině volíme jako ideální nastoupit Mc Intyrem a pak šikmo do Siesty. To se daří a jsme pod prvními těžšími délkami. Jde to docela dobře. Kvůli pozdějšímu nástupu ale musíme hledat bivak dříve, než bychom chtěli. Pamatuji si z dávné doby, že Jasper snad někde tady bivakoval a Johny shora skutečně objevil to správné místo. Fakt dobrý bivak, dvě osoby si můžou lehnout, akorát se musí odtraverzovat asi patnáct metrů vpravo od původního směru. Necháváme si postupové jištění v poslední délce, stahujeme lana, další den bude nutné lézt tuto délku znova. Za nadcházející tmy se přihodila pouze jedna nepříjemná událost, která však nestojí ani za řeč. Nechce se nám moc vařit jídlo, máme spíš žízeň. Ráno vaříme ovesnou kaši a vyrážíme dál. Vodu s sebou nebereme s tím, že se někde zastavíme, roztopíme sníh a napijeme se. Nějak na to nezbývá čas – No Siesta – už začínáme chápat název.

K večeru nám dochází, že jsme někde netrefili přesně směr. Mám dva nákresy, jeden z průvodce a jeden podrobnější od Francouzů. V tom podrobnějším jsou zakreslené varianty, když nejsou ideální podmínky, takže je jasný, že lezeme tu přímější variantu. Bohužel, musíme bivakovat na nepříliš ideálním místě. Stihnu alespoň ještě natáhnout třicet metrů za tmy a spustit se zpátky na štand. Nepříjemná délka, kterou jsem lezl v mačkách ale holýma rukama, pokračuje do ledového žlábku s runoutem, kde bylo potřeba se trochu rozdýchat, to zbylo naštěstí na ráno a světlo. Další postup byl logický a jasný do vrcholového headwallu. Zarazilo nás, že obtíže, které měly následovat, byly o dost těžší než uvedené v nákresu a počet délek taky úplně neseděl. Nicméně, bylo poměrně málo ledu, takže jsme danou obtížnost přičítali tomuto faktu. Bohužel, zároveň kvalita skály byla v těchto vrcholových partiích spíš špatná s velmi malými možnosti jištění. Muselo se lézt hodně opatrně, nějaké délky opět beze zbraní pouze rukama a v mačkách. Kvůli opatrnějšímu lezení jsme však nepostupovali tak rychle, jak bychom si představovali a pro jistotu zabivakovali ještě jednou kousek pod vrcholem. Další den už jsme v pohodě dolezli na vršek a sešli do Itálie.

Pohled druhý, mírně zpohodlnělý alpista:

Ty krávo, na tom Hvaru bylo vedro, to se fakt nedá lízt, pot cáká jak z kropícího auta... no aspoň že děcka u velkýho rybníka byly spokojený, ale rodinná dovolená je prostě řehole. Mě bolí huba od šnorchlu ještě teď, přitom v Jadranu potkáš na dně maximálně kolo od traktoru...  Rodinohodiny ale natočeny, teď bude prostor se po návratu vyvenčit!  Volá Blondýna, žeprej perioda dobrýho počasí, a že jako nějakej výjezd. Měl domluvenýho spolulezce, ale ten mu klekl. Jinak by se samozřejmě neozval, ale nebudu dělat uraženýho, mám morálně navrch. Že by Ticino? Zkoušel Super Cyrila, trhlinky na pár dýlek po svým za 8a, to vypadá jako plán... Stoupa s Bačou už zmizeli do Chamonic do Jorasů v pondělí, nebo něco tam.  Jakože nástup, dva dny NoSiestou hore, pak seběhnout na druhou stranu do Itošky a stopem zpátky do Chamonic k autu, dávačka.

Dumám nad fungl novejma zbraněma a mačkama ve skříni plný sponzorských hadrů na zimu a opatrně odpovídám, že by to taky nebylo špatný... no ale to není úplně ten odreagovávací vejlet co sem měl na mysli, sakrapes! No sichr a už je to zas tady, to bude útrping jako prase. Že nebude pochod pod stěnu procházka se vědělo, ale co následovalo potom, nad tím zůstává rozum stát. Začátek ještě kaine extrem, ale moc to na můj vkus neodsejpá, vono s chlebníčkem na tři dny na zádech není divu, to mě zas budou bolet záda. Naštěstí mám sebou superlehký peří, tak to nějak přežijem. Nějaký glazury, mixy přitvrzujou, radši nepadat a neni čas ani na tatranku. Pomeranč co dosvěcuje za hranou se nebezpečně vytrácí a my tady stojíme jak trubky a postýlku nevidět... Duch svatej snad nás navádí za bloček, nad kterým napřed ofrňujeme, netuše, že to byl nejlepší bivak co potkáme. Ráno znova do lopoty, nějak se to staví, no ty bejku, já se tady v tom snad nakonec fakt ještě rozlezu, seběvědomí a díra pod nohama přirůstá, časová rezerva a fuel v nádrži nikoli. To jsme zas dojebaní jak sysli a pocitově lezem teprv chvilku, tak proč se zas dohajzlu začne stmívat? Ať se kurva přestane přehrabovat v nákresech a maže nahoru, nebo tady zatmíme! Ne že by nemazal, ale jak přes kopírák, už stojíme na štandu v šedesátce na hrotech a kolem tma jak vhajzlu.

Nejlepší situace na to někoho dořvat, což děláme oba, ale moc nám to ve visení nepomáhá, tak aspoň roztopíme led na vodu a pokoušem buřt, než začnem tupě čumět na světýlka v údolí. To sem teda zvědavej, kdy konečně uvaříme. Takhle teda příště ne! Není nad to nastupovat po ránu do takovýhohle mordoru hotovej a úplně ztuhlej, zaplaťpámbu to nevyšlo na mě. Kluk to zvládne pěkně, ale já sem si koukám s další dýlkou taky moc nepolepšil, no to mi ho vyndej... doufám, že už bude ta podvrcholová sněhovka, pak už se snad nějak voklepem a doběhnem to. Hmm, tak tohle na běh moc nevypadá, padá mi brada, co tady jako budu dělat? Doprdele, doprdele, doprdele! Nechci lízt nejištěný suchý převisy v mačkách, co to je zas za hedvól, dyť to má bejt M4! Dál to samý přes kopírák a bác ho, je tma zas! Já už to nechci dělat, kurva! Takže ještě jednou hají a pak teprve vršek, hrůzosestup ledovcem 10 hodin kde se dá zakalit tak jak všude jinde a pak teprve kafíčko v Courmayeru. No, to jsme si zas pomohli.

Pohled třetí, běžný smrtelník punkového typu:

Chtělo by se to podívat do Jorassů. Proč? Protože proto. Furt se vo tom kecá, tak se tam kouknout. Ale přece tam nepolezem něco lehkýho, co sjížděj běžní lezci na koloběžce (punkáči neví, že nic takovýho v tý stěně neni). Zubačka na Montenvers. Kurva si z nás dělaj prdel, pochod smrti pod nástup, už by mohli tu zubačku protáhnout. Budík na 3:30, páč v horách se prej musí vstávat brzo. Bouzci vedle stávaj ve dvě, asi jim hrabe. Než punkáči usnou, dou vokolo ňáký atleti, že prej spát nebudou, že si prej daj jen „short break“ a jdou na to. No comment, ty vole. Ranní vstávání, punkáči nastupujou jako poslední. Přece se nebudou mačkat ve zdi. Díky dobrejm podmínkám dalších deset dvojek, si nedělám kozy! Štrůdl čelovek Mc Intyrem. Tak kudy do Siesty? Punkáči se musí aspoň vůbec nějak dostat do stěny. Komín v trhlině, nó toto začíná. Dupačka pár dýlek Mc Intyrem a traverz do Siesty. Svěží punkáči a první glazura. Kurva to je nepřijemný, sice to de, ale spadnout nesmíš, utrh bys druhýho punkáče i se štandem. První mix, že prej M6+, ten de dobře, punkáčům roste sebevědomí. Pár dýlek celkem dobrých, ale už se stmívá, stojí to za hovno, ten den je ňákej krátkej.

Punkáči hledaj noclech. Jeden punkáč tuší, že někde tady spal alpinista Jasper. Á, seshora je vidět jakási polička, druhý punkáč slaňuje a nechává postupový jištění na ráno, je potřeba stáhnout lano a odtraverzovat patnáct metrů do Hiltonu, v tu chvíli netuší, jak je v dané situaci blízko pravdy. Jeden punkáč se na štandu jistí za poutko na materiál. To už neni punkáč, jen unavenej kokot. Tak vznikaj vdovy a cedulky na cintorínu, nyní jen veselá historka do putyky. Punkáči si vzali do stěny dostatek jídla a dalších věcí, ladit váhu je píčovina, přece nebudou ve stěně trpět, to dělaj alpinisti. Na vaření není pomyšlení, napít se, sežrat tyčku a jít spát. Ráno ovesná kaše a urá, eště jeden bivak a punkáči dou domu. Pár dýlek a má bejt traverz. To je blbost, neni kudy, dyť starý alpinisti museli lízt logický línie. Nahoru to vypadá schůdně, prostě to blbě zakreslili. Nojo, když se alpinista vrátí domu a v klidu u kafe kreslí nákres, tak si už pamatuje hovno, že? Punkáči valí přímo, dyť vono to vlastně sedí. Už je zase tma. Ten čas letí, jak splašená svině, dyť ani nezbyl čas se kochat. Nadlízt pár metrů po tmě, ty vole, ale je to ňáký těžký, to je tou blbou tmou. Bivak uplně na hovno, deset čísel polička v ledu, zaseklý zbraně na ně batoh, karimatka, sednout, uvařit šumák, sežrat kus špeku a spát. Timhle tempem žraní zbejvá jídla na pět dní.

Punkáči chtějí domů. Ranní kaše. Obtíže se se světlem nezlepšily. Né, že by to bylo pro punkáče nemožný, ale runout jako kráva, se někdo posral v kině. Teď už to má bejt lepší, nákres přesně odpovídá. Už bysme měli bejt za chvíli nahoře. Punkáč studuje směr dalšího postupu ze staré skoby. Kterej kokot tam tu skobu natlouk, když to neumí? Punkáč visí hlavou dolu o deset metrů níž. Cesta vede doleva. A zase runouty. Punkáčům už je to jedno, chtěj nahoru. Jeden punkáč se skutečně posral. Ty vole, co tady děláme? Sem normální punkáč vůbec nepatří! Tma na krku. Bivak ještě víc na hovno než ten předchozí, ouzkej žlábek s glazurou, totální apatie, fakt už je to punkáčům uplně buřt. Kdyby řek alpinista, že se tu má bivakovat, pošlou ho punkáči do řiti. Jedna karimatka mizí v údolí. Na opačnou stranu žlábku natlouct jednu ze tří dostupných skob (zde punkáči šetřili, skoby jsou podle nich alpinistický přežitek) propojit skobu smyčkou se štandem, mezi dát batoh, zbylou karimatku, sednout, sežrat tyčku, vypít litr vody, spát. Pět čtyřicet, vytržená skoba, punkáči se houpou na štandu jak dvě blbý kundy. Kterej kokot tam tu skobu natlouk…? Přijde jim to k smíchu. Už jen dvě dýlky na vrchol. Vlastně pět. V totálním šrotu s minimem ledu. Na hranici punkových psychických možností. To že je M4? Aha, normálně A2, když se punkáči doma dozvědí, kde se vlastně ocitli. Odtud byli nějací alpinisti zachraňováni. Není se čemu divit. Prokopat se mírnou převějí na vrchol. Hurá, de se domu. Kudy? No dolu, ne? Punkáči si hrají na stopovanou. Obhozený hrot, jeden punkáč slaňuje, druhý poctivě zajištěn ve stejném místě. Tudy už někdo jel, smyce tu byla. Hrot se hrkne, v punkáčích hrkne, řev, do piče, mrdat, málem dva mrtvý punkáči. Hra na stopovanou pokračuje dalších šest hodin bez odpočinku. Zahození dvou třetin žrádla, který se proběhly severní stěnou Jorassů. Ty vole, to je dálka, těm alpinistům jebe. Spánek u kostela. Ráno bus, pivo, kafe, oběd a domu. Punkáči do hor nepatří.

Ať to bylo, jak to bylo, zůstává zde jediná skutečnost: nejhlubší obdiv a respekt patří rozhodně prvovýstupcům. Je úplně jedno jestli třeba měli zrovna lepší podmínky, místo volného lezení hákovali, ale to co dokázali, je v očích současného alpinisty i punkáče naprosto neskutečný výkon, který v tehdejších dobách předvedli.

Punkáči a alpinisti:
V.Š. + P.J.  (Více o Johnyho taškařicích se dozvíte na jeho stránkách.)