Příběhy z hor vol. 24: Sabráž

Stál jsem v kotli na štandu. Stračes právě dolézal první délku a hrozně řval. Zmrzly mu ruce a to pak hrozně bolí. Klepal jsem se kosou na začátku cesty, o které jsem pochyboval, že vůbec leží v našem lezeckém ranku. Do uší se mi zařezávaly nadávky a řev seshora, znásobený dobrou akustikou kotle. Bolest rozehřívaných prstů je hrozná. Sám jsem to několikrát zažil a znám i omrzliny. Před rokem mi v „pitomých“ Tatrách zmrzly prsty na rukou do modra. Všechny se pak obsypaly puchýřema jako rybízek. A to bylo jen asi minus sedm stupňů. Z Nepálu jsem si taky cos přivezl a myslím, že už se toho jen tak nezbavím. Přemýšlel jsem, co tady sakra dělám. Co tady sakra dělám a že už to dělat nebudu. Jak krásné je snít.

Večer na chatě nás zmerčila chatářka při zapisování tůry. Když zjistila, že jsem poslední peníze utratil za nové hroty cepínů a chci tedy spát venku, řekla, že budu spát vevnitř na chatě jako člověk a že penízky jim někdy vrátím. Na Brnčale mají zlaté srdce. Moc dobře jsem se ale nevyspal. Borci v pokoji ani neotevřeli okno a v pokoji bylo hrozné, ale hrozné vedro a příšerný vzduch.

Šavle v plné kráse (pht - vše Honza, Ondra) 

Zapomněl jsem talisman a tak jsem si jej nakreslil znovu na papír. Takže mám Čudlíka Navigátora s sebou. Možná jsem příliš pověrčivý. V patnácti jsem odmítl boha. Shodou okolností to bylo taky v Tatrách, o dolinu vedle. Ve stěně v kose a naprosté mlze, kdy jsem měl tendenci se modlit a uprosit boha v dobrý návrat. Stejně tak bych se chtěl zbavit pověrčivosti, která je podle mě předstupněm pobožnosti. Asi se dost bojím. Také na Manaslu jsem cítil obří tíseň a byl pověrčivý a asi mi to zůstalo.

Stále se mi ve vzpomínkách teď na chatě vrací závěr druhé délky Šavle. Odlezl jsem kolmý úsek po lokrech a dostal se do zářezu. Do hnusného, sypavého, zeleného a převislého zářezu. Pravá noha žádný stup. Hladká plotna. Převis, fixy na bicákách. Strach, zvíře, boj. Zásek do drnku nad převisem. Přízdvih jednoruč. Zásek druhou rukou naslepo. Ťuk. Nic, hladká skála. Trošku vedle, volný kámen. První cepín projel. Druhý taky. Zastavily se po pár centimetrech. Další zasekávání hrotů. Žádná tutovka. Vše projíždělo. Ale nakonec se vždy hroty zastavily. Zvíře ve mně již naprosto probuzeno. Klíčový zved za naprosto volný kámen. Vydržel. Přehrabování v dalším štěrku. Jsem v dobrém. U nýtku.

Ještě teď mám sevřené útroby.

Druhá délka

Stračes pak trávil asi hodinu až hodinu a půl na devíti metrech. Třetí, klíčová délka. Dvakrát nalezl. Ne, nemáme na to hlavu. On je zrovna dneska v módu „ženská na horách“ (ano, vím, omlouvám se za genderovou nekorektnost). A já už se bojím bojovat a vůbec odpoutat od štandu.

Toto jsem si sečmáral ještě na chatě na papír a teď snad přijdou poněkud ucelenější dojmy z našeho dobrodružství v cestě Šabľa na Ušatou vežu v masívu Malého Kežmaráku. Tuto hákovačku udělali Čepela, Pochylý, Procházka a Stříbrný v r. 1972 a roku 2011 ji Stoupa s Asuem přelezli volně.

Vydali jsme se tedy se Stračesem ml. opět do Tater. Minulý víkend jsme měli odtučňovací kůru v Komínu návratů. Proběhlo to pěkně, hladce, ale naše netrénované nohy byly značně poničeny. Poté jsem si ještě poničil pověst večírkem při uvolňování horolezeckého napětí na Brnčale. Darmo vzpomínat. Ale Stračes furt blábolil o Šavli. Tak zpět na místo činu.

Řádně vybaveni informacemi a sadou jedniček mistra Asua jsme se první den prokousali dvěma prvními délkami. Ve stěně byl nový sníh, který zakrýval chyty – moře lokrů, což dost zpomalovalo lezení. Stopačesovi jsem v první délce radil, ať se místo převislé spáry vydá radši na pohodu tou zasněženou poličkou vlevo. Na druháka jsem se tomu pak hrozně řehtal – žádná zasněžená police tam nebyla. To pouze bílé převislé šálení! Druhou délku jsem popsal a třetí délka vyšla na Stráču. Ovšem opět jsem jej poslal úplně blbým směrem, který byl zcela marný. Hodili jsme tedy pytel a slanili dolů. Při stahování lana to ale přišlo! Dneska jsme se vycinkali, ale zítra to bude lepší!

Třetí délka vede koutem a převisem vlevo, nikoliv vpravo, kde je Sráča

Pod lany přezutí ponožek (nejlepší ledoborecké řešení), po ránu rozehřátí dle Jumarovy abecedy a už si jde Stráča opravit reputaci v hladkém koutku. Tluče nůž za lokr, tluče jedničku. Držím ho očima. Jestli tohle přeleze, tak to zvládneme! Tady se zlomí chleba. Borec by se rád vrátil, vidím mu to na prdeli. Ale vrátit se nemůže a matroš opouštět nechce. Jde nahoru. Povzbuzuji ho. Případný pád by byla tlama jako vyšitá. Stejně tak by se s námi pravděpodobně vyšil i letitý štand. Črty nohama v lištičkách a páčení piklů v drobno spárce. Konečně první hnízdo a pak přeběhnutí převisu. Strach ani nedovolil cokoliv založit. Odteď mu budu říkat Dračes. Jednička mi nejde vytlouct ani seshora ani zezdola. Přicházím s nápadem za ni prostě zatáhnout a najednou není co řešit... S batohem se mi v tom ještě slušně rozklepaly nohy a už se na mě usmívá papírově nejtěžší délka. Vysoustružená širočinka jako z Ádru. Přemýšlím nad obuví – díky radám mám v batohu lezečky. Intuice zvítězila a obouvám gumu. Přeci jenom, hroty mi ještě stále nejsou vůbec vlastní. Natož v mých light pohorách se moc stabilně necítím. Nu, začínám vzlínat, dávám pár tutových jištění a obecně první půli přejišťuji až hanba. Pikle jsou spíše na překážku – marně hrabou ve štěrku. Druhou půli již nejistím. Dokonce vynechám i dva nýtky. Jsem k nim zády a vůbec, jsu rád, že jsu rád. Začne se mi drolit skála pod břuchem a sesílám na kompaňerovo rameno žulový dárek zvící půli mé lebky. Aspoň si tím vyrobím několik stupů. To se mi v širočině ještě nestalo. Nutno říct, že bez adršpašské průpravy bych tento hlemz neprolezl. Trhám kalhoty a tlačím si skobky do beder. Ze začátku byly lezky fajn ale poté jednu stěnu pokrývá glazura a pěkně to šmajdá. Cepíny tahám na poutkách někde pod sebou. Spára je ale jeden velký chyt a tak se doplazím ke štandu a nohy konečně obuju do rukavic.

Širočina občas dovolila rozkrok

Dračes logicky používá jumarův čistič a po mém přezutí rozlouskává poslední oříšek – solidní převis relativně v hnízdech. S batohem je to dobrá posilka, začínám mít dost a tak prosím o svezení se opět na druhém konci lana. Není mi to dopřáno. Že prý už je to lehké, poslední délka a vůbec. No tak jo. Cha, to jsem si pěkně dal. Lezba není vůbec lehká, ani pohodová, ani bezpečná. Mé pohyby připomínají Dračesovo šolichání předešlý den. Bojím se, klepu se, nevím, kam mám dávat nohy, křečovitě se držím a vůbec nevím, co vlastně dělám. Závěrečné drny pěkně prokluzují. Holt teplá zima. Na polici jsem rozklepaný jak Adolf při projevu, půlím tedy délku a dělám štand. Kámoš ještě hlásí, že má nějaké odlehčování, ale po chvilce vzlíná. Taky mi přijde trochu zelený po tom, co se pěkně projede na hrotech v drnové klouzačce. Na stanovišti se mu ale jaksi zlepšuje nálada a poslední délku suverénně dovalí. Když k němu dolézám, ocitne se mi na laně expreska se skobou. Nepamatuji si ovšem, že bych cokoliv vytloukal...

Kachňáky

Supr! To bychom měli. Jak dolů? Tamhle za hřebínkem bude Německý žebřík, ne? Pádíme asi dvě délky souběžně žlabem a pak se na žebírku marně rozhlížíme po Kežmaráku. K lávce je to ještě fest daleko a z Ušatky do Měděné neznám sestup a odmítám tam jít. Takže musíme slaňovat. Když přecházím zpět do žlabu tak poněkud neuváženě motám nohama, zakopávám a letím. Hlavou mi toho proběhne docela dost. Vím jedno – musím se zastavit v prvních metrech, jinak nás oba zabiju. Do sněhu tedy dopadám betonově zpevněný a zapíchnu se tam jak rýč po šichtě.

Rozmotávám totální gundžu z lana a Straciatela zatěžuje štand. Jedna ze tří skob se bez uzardění zlomila. To se nasmějeme, až se málem poblijeme. Do dalšího štandu ani nesedám, jen tak radši plácám hranu a Dráček bojuje s lanem. Nechce se tomu a nám se nechce znovu nahoru. Nakonec svist a už vesele svištíme převisy dolů. Té pevné zemi pod nohama skoro nevěříme. Pačes si najde svůj odložený kamínek pro štígro, pak si natluče koleno o další, pleteme se k chatě a dáváme povinného panáka tatranského čaje. Ještě se se mnou parťák podělí o polívku a už musíme plnit povinnost a plány a zkopat se dolů. V káře se na nás smějí dva litry jablečného návratového džusu. Cestou zpět přistihuji prsty, jak stále křečovitě drtí jídlo. Ještě nechtějí povolit.

Převis

Bylo to fajne, bylo to intenso, bylo toho hodně „poprvé“. Po delší době jsem měl potřebu si to napsat takto subjektivně do písmen. Čistě pro zaznamenání pocitů, o které se tedy pro srandu dělím. Enjoy. Říkali jsme si, že týden oddechu bylo málo. Ale popravdě, už se opět těším zpět.

Honza

Dojebaní jako vždy