Příběhy z hor vol. 25: Wetterbock

Což takhle 8c? Těžký ne? A co takhle sólo? A v zimě? Pro Fabiana Buhla žádný problém!

Těsně před koncem kalendářní zimy se podařil Fabianovi Buhlovi první zimní sólo přelez Wetterbockwandu, desetidélkové štreky, kterou také sólo vylezl v roce 2013 Alex Huber. Fabian má na svém kontě řadu bouldrů do obtížnosti 8C, ale po zlomení obou kotníků se z něj stal všestranně zaměřený lezec. Má na svém kontě trad výstup cestou Prinzip Hoffnung (8b+), vícedélky Silbergeier (8b+), Nirwana (8c+) a Feuretaufe (8b+). Tentokrát to navíc bylo poprvé, co zavítal do hor v zimě. 

Nikdy jsem nedělal žádný alpinismus, mixové lezení a vlastně žádné čistě sněhové výstupy. Ale na tento výstup jsem se připravoval poctivě. Chtěl jsem zjistit, jak se budu cítit v cestě jako je tato a navíc v zimních podmínkách.

pht - vše F. Buhl

Alex Huber a Lukas Binder mu pak pomohli s logistikou a transportem pod úpatí stěny. Dále však pokračoval Fabian sám. Nejprve strmým sněhoviskem pod cestu a během tří dnů se postupně po fixech vracel stěnou do bivaku pod úpatím. Přesto, že cestu nevylezl v RP stylu a na jeden zátah, všechny části vylezl volně. Alex byl skeptický k zimnímu přelezu, jištění jsou daleko od sebe i na letní lezení a spousta spárek bývá vytečená ledem. Jeho skepse mne však motivovala ještě víc. Přiznávám, že někdy to bylo pouze vědomí, že to Alex také zvládl, která mne motivovala lézt dál. 

Fabian výstup popisuje takto: Hodně jsem tomuto projektu obětoval. Byl to především silový bouldering a nakonec hlavně výzva, která se zdála být nereálnou na počátku. I přes Alexovu skepsi, mi od záčatku pomáhal a za pomoc, kterou s Lukasem pro mne udělali, jsem jim vděčný. Samotný nástup strmým sněhoviskem zabral čtyři hodiny času a nebezpečím je zde i potenciál lavin. Především závěr je kombinací lezení a hlubokého brodění se ve sněhu. Ale to bylo přesně to, co jsem potřeboval a vše tak směřovalo ke splnění mého snu.

Na tomto druhu vápence téměř nejsou možnosti pro použití háčků pro odpočinek, či technické lezení. Jedinou možností je volné lezení. Jako vždy jsou také Alexovi nýty pěkně daleko od sebe. Ale po prvních pár větších pádech, jsem začal důvěřovat svému sebejištění a dál již nic neřešil. Jediné v co jsem věřil bylo dosažení dalšího stanoviště. Někdy jsem strávil v runoutu i 40 minut, než jsem dosáhl dalšího jištění. Lezl jsem tam a zpátky, hledajíc cestu vzůhuru a pokud možno, co nejmenšího odporu. Odtraňoval jsem sníh a led z chytů a polic. Nakonec jsem měl štěstí a první opakování této cesty tak bylo na světě!

Stávání ráno v 4-30 a lezení do noci byla další neuvěřitelnou zkušeností, ale cítil jsem se dobře. Obzvláště potom, když jsem cítil, že mé tělo tyto situace zvládá. Byl jsem 100% soustředěný, neměl jsem zybtečné pochybnosti a otázky a nikdy se necítil unavený. Až na bezpečné cestě k autu, když adrenalin vyprchal, tak jsem pocítil hlubokou únavu.

Nyní jsem neuvěřitelně štastný, zvládl jsem to a jsem celý!