Příběhy z hor vol. 8 - Proč (ne)jsem alpinistou

Na druhý straně je to lákavý a nechci tam jít sám...

Byly to právě hory, kvůli kterým jsem začal lézt. Vyhlídka nejistoty podmínek, počasí a nezdolnost vůle. Byla tam chuť, enthusiasmus. Vždy, když jsem se vracel z hor, měl jsem takový zvláštní pocit, jako bych byl vyšší než ostatní, měl jsem nadhled. Každodenní problémy se najednou zdály být malicherné a téměř vždy se daly řešit s lehkostí a grácií. Celkové fyzické uspokojení a čistá hlava mi navíc rozšiřovaly obzory. Stal jsem se závislým.

Se závislostí vždy vyvstane potřeba, a tedy touha ji ukojit. Čím těžší bylo se srovnat se stavem ve stěně (tady 

a teď), o to silnější byl pocit po návratu, kdy přicházel pocit dobře odvedené práce spolu s odlehčením a 

uvolněním. Především s roustoucí fyzickou zátěží a horšícíma se podmínkama (hlavně v zimě) však hlava 

obvykle přepne do úsporného režimu. Často pak začnou vyvstávat existenciální otázky a pruh vidění je zúžen 

jen na otázku: proč k sakru? Jaká to diverzita pocitů a nálad!

Podvečer pod Jorrassy (P. Vrtík)

S odstupem času jsem zjistil, že se s tímto problémem různi lidé vyrovnávají/předchází mu jinak:

Vše tak trochu souvisí se sebedůvěrou. Lidé, kteří nepochybují a jsou si jisti svým skillem, většinou dojdou 

dál (Cassin, nebo Plšek). Prostě se nenechaj semlít otazníky v hlavě. Na druhou stranu si nejsem jistý, zda tito 

lidé vůbec docení konečný požitek. Prostě jestli vůbec vidí, že nepřekonali jenom problém stěny. 

Zajímavý je způsob vizualizace, který především v naší kotlině úspěšně aplikuje Bača. Vše do podrobností 

promyslí a předem prožije, drobné otazníčky v rámci výstupu pak vyřeší za chodu selským rozumem a na 

základě zkušenosti. Na druhou stranu je otazné, nakolik se člověk oním prožitím připravuje o dobrodružství 

se vším všudy. Jisté je, že stejně jako první skupina lidí, zvyšuje šanci na úspěch. (Ne)úspěch je totiž hlavním 

měřítkem naší společnosti.

Do třetice je to jistý způsob punku: Přišel, viděl, zkřesal. Strohé a elegantní. Sám jsem byl vždy příznivcem 

tohoto způsobu. Zjistil jsem však, že čím větší byla snaha, tím častěji mohla ale selhávat hlava. Tento styl 

přinášel osvobození jen když jsem se odprostil od vlastních očekávání a strachu. Jediným záměrem byla cesta, 

další situace pak přitahovaly všelijakou plejádu nečekaných událostí, které mi ukazovaly, na kolik jsem již 

pokročil ve své cestě za vlastní vyrovnaností. Přelez mi byl zrcadlem mého vlastního já. A to toho, jak skutečně

funguji, zda kýženého úspěchu dokážu nejen v horách, ale i posléze v občanském životě. Prostě dohlédnout za 

obzor a vidět zda jsem připraven. Nakonec pak shlédnout odpověd dle jednoduché rovnice - dals/nedals = 

máš/nemáš na to.

Příchod noci (Asu)

Při samotném procesu cesty vzhůru a za obzor mne fascinuje odevzdanost se živlům. Je za tím totiž jakási 

energie. Samotné hory jsou sice monumetální, ale energie, kterou dávají a již nasávám, není v jejich 

majestátnosti, ale v jejich příkrosti. Musím být otevřený a soustředěný a to přesto, že za zády je krom kompanie

 i strach a bolest. Tato cesta navíc sbližuje, společně s partnerem nástává i jakési protnutí, sblížení, či intimita.

 Je parádní zjistit, že otevřenost se vyplácí nejen vůči přírodě, ale i jednotlivým lidem. Pro cestu je nutné 

eliminovat zaběhlé způsoby a jen se hecnout a odezvdávat. Plnost soustředění pak efekt jenom zvyšuje, ostatně

 jak to dokazuje třeba Ines Papert. Jízda horskou dráhou tak může začít... 

Často je zapotřebí nutnosti bitky, jakéhos questu, který nedává šanci na delší než pár minutový odpočinek v 

půlce stěny. Cos do sebe má i rčení: nejsem horských vůdce, abych lezl na co mám. Čim tvrději, tím hůř, ale o 

to větší odskok z celkového fyzického a psychického dna po návratu na pevnou zem. A tento zisk za to stojí!  

I když se v tuto chvíli považuji za více sportovního lezce, jsou to hory, kam se vracím abych zjistil, zda jsem 

skutečně silnější/odolnější. Kromě toho tam navíc vždy bude i vábení nevyzpytatelností, nutností improvizace 

a setkávání se s oním nepopsatelným kouzlem (podobně jako u žen). Hory stejně jako Ony, nás totiž vždy (!) 

překvapí. Asi i proto tak rád balancuji na tenké červené linii a (ne)jsem alpinistou. 

Pohodu hor a eleganci pohybu!

Asu