Tatry: Fast and Furious aneb Restday never comes..

Namísto do vysněných Šamonic vyrážíme s Cíbou jen ve dvou za bratry slováky. Jednoho parťáka skolila angína a druhému podsekla ženu. Navíc Cham hlásí čertovu ženitbu..oproti tomu Tatry příjemné ochlazení a snad až ve druhé půlce týdne nějaký ten lokální mrak. Ráno nás budí na parkovišti v Popradském výběrčí parkovného (nepříjemná změna od březnových mixů, kdy byl parking free) a tak odmítáme dát přes 40 EUR, balíme fidlátka a překecáváme kuchaře v hospodě ve Štrbském, že když nám auto pohlídá, uděláme mu po návratu slušnou útratu.

První den je ve znamení poctivé vynášky sviní s věcmi na týden k Žabím plesům, hledání biváčku a ještě odpoledne nastoupíme do Eštok-Janiga na Voliu vežu, která se nabízí jako příjemná rozlezovka, páč Cíba držel naposledy friendy v ruce před třemi lety na Capovi. Cesta vděčná, s krásnou spárkou a technickým převískem 6+/7- nás namlsává a vřele pouští. Při sestupu nám mává trojice chlapíků z Ukrajiny, která nás sledovala od Vyšného plesa, že prý jsme lezli bystro a že to se musí zapít. Vytahují konvičku s čajem a pyrožek, ale tuším, že u rozpravy nad Kavzkazem a Yosemity nezůstane a hned zjišťujeme, že máme víc než dvě nohy a taky se nám řádně pletou, jelikož Sergej to do nich leje po padesáti gramech vodečky..sakra voni to fakt uměj, tak nějak hezky si připít na tu krásu hor, přírodu a život vůbec. Slušně nastřelení klesáme zpět k bivaku, testujeme travellunche a zjišťujeme, že nám to asi úplně stačit nebude. Na první den toho bylo až až.

Volia veža

Poslední nevylezenou sedmou na Volovce je pro mě Kývala-Orolín, takže pěkně z rána s chutí do toho. Klíčový oblý sokolík mi dá ale řádnej kouř. Pod jeho začátkem malý friendík, tak pade na pade. Přešlapuju metr nad ním, ždímám oblou hranu a postupně teču. Klasická chyba váhavýho střelce. Jištění výš nic moc, noha ustřeluje, jak pod ní křupou jemné žulové šupinky a hlava mě ne a ne pustit do runoutu. Nakonec vykouzlím hodně prodloužený mikrostoper, nadechnu se k poslednímu výstřelu dám dvě tempa a..a nic..laktát mě otvírá ruce a nutí troubit na ústup. Ještě letmý pohled na uzel a prsák a už se houpu v malinkém čoku. Takhle to nejde, chce to tam prostě poslat, vypnout hlavu a nepřemýšlet. Sklepnout, začít křížem a zvolit lepší program rukou a hlavně se nedívat důle. Hypnóza skobky nade mnou, sokolík končí, na jeho konci by něco dát šlo, ale to by stálo moc sil, takže radši valit hore, poslední poskok do madla  a „headpoint“ je tam.

 Kývala-Orolín

Pak ještě nakulení do plotny, kde se na 6- celkem leze, ale kampak na pískaře, když mu dáte do plotny dvě trhlinky. Cíba na laně bez problémů a hned se ujímá další šestkové dýlky. Sakra to taky není zadax, no jo jsme v tatrách..Náramně jemný nohy a prefikaný výšvih do dalšího sokolíku dává parádně. Pod střechou má být ještě nepříjemný 6+ traverz, ovšem co autoři na klase v sokolíku ubrali, tady přidali, takže za pár minut se na sebe zubíme na posledním štandu a zbytek vyběhnem raději solo, ať jsme rychle dole. Tak na rozlez by to stačilo, rychle odpočívat neboť zítra nás čeká přesun na hlavní cíl – GG.

GG jako Greta Garbo. Krásná, tajemná, chladná i nedostižná. Taková je Galerie Ganku. Dlouhý přístup pod 300m vysokou, nehostinnou severní stěnu, absence sluníčka, proto jsme tady, takže svině na záda a šlapeme přes Rysy do sedla Váhy, abychom nasyslených 500 výškových rázem ztratili při nepříjemném sestupu. Nejprve skalní prahy, pak fixy a nakonec sutí.

GG

GG

Stěna je úchvatná, ale my řešíme logistiku. Sklesat ještě dalších 300 ke Zmrzlému jezeru, kde je stopro voda, ale šlapat to každý den nahoru/dolu nebo někde zabivakovat a udělat vynášku vody..? Já už neudělám ani krok, pi4o. Po hodince běhání v suti nacházíme krásný bivak a jediný placák v okolí a jako bonus uplatňujeme informace z Příručky environmentální hydrodynamiky str. 128-169. a hledáme po vrstevnici přítok Zmrzlého jezera. Nakonec se to daří a v malé skalní štrbince objevujeme kapající čúrek. Za krátko máme 15 litrů vody v báglu a vesele si to šlapem do bivaku a plácáme se po zádech, jak jsme s tím vyběhli. S dokrokem na ubikace se ale spouští řádný chcanec. Jak vidno ani bivak není voděodolný, ale po hodině se obloha trhá a my koukáme do promočený Galerky. No nic zalehneme, ráno moudřejší večera. A taky že jo, azůro, tak hybaj do práce. Kouty v prostředku stěny někdo stále sprchuje, ale ten Centrální pilíř, ten bude určitě suchej. No dole nebyl, ale jsou to lehčí dýky na rozlez. Výš přituhuje. Cíba dává první crux, stěnka za 7 nám naleje do předloktí mlíka, že je máme jak z Pepka námořníka v Labáku. Dál se místo čtyřkového závěru dostávají naše lezuchtivé kebule do parádní dýlky za VIIIc, kde podle množství starých skob šlo asi o hákovačku. Nicméně kladivo a pár šikovných máchnutí promění vyklající se rakoviny ve fajně odjištěný, vytláčející sokolík a poklepem zjišťuju, že i skoba v posledním bouldru je solidní a tak si za chvíli podáváme ruce na vršku. V první chvíli si připadám, že jsem zase v útlém mládí a pod jazykem se rozpouští Lucy in the sky with diamond, jelikož závěrečné metry mě někdo sleduje..úplně ten pohled cejtim..a pak s úžasem civíme na ozaistný land-art, v podobě dvou precizně vyvedených zelených figurýn, které daký vtipálek umístil na kraj Galérky. Nemáme slov, ale to skvělý.

 Marťani

Teď už „jen“ zostup. Docela exponovaný scrambling, myslím, že by leckomu stačil jako pěkná tůra směrem nahoru, nás po hodince přivádí na Pustou lávku a my uléháme zbití pod stěnou..najíst, napít a spát. Je paráda, jak se životní potřeby v horách zjednoduší od těch městských, ani signál tu pořádně není, zato těch hvězd..ale v tom další haluz..hlasy..a známé..ty wole Smolo! Čo tu robíte..? V Ádri je ťeplo, však..? Že přišli zrobit daký prváčik (pak je z toho nová linka „Postupka“ 8+/9-). Rozprávka a slivovička na dobrú noc a my ještě ve spacáku spřádáme plán na další den. Na restování není dost jídla a i předpověď se má kazit, takže ráno koukejte chlapci zalovit v rezervách a ještě se předveďte. Po lezení budete šlapat zpátky. Studnička i Centrální kút je mokrý, ale Kút čiernej platne 6+ je prý super old-school klasička. Průvodce našeptává, že za 6 hodin bude posekáno a že „skoby na štandy sa zídu“..no pár jich máme, tak co..Jdem na to. Prvá dlžka 6- ve stylu „zlý materiál, zlé ištenie, dobré psycho na rozlez“. Základní pomůckou je šťáradlo na plení mechu z tenkých spárek a kniha zaříkávadel, aby se už konečně  v nějaký z nich aspoň malej drát chytnul.. naštěstí není nijak těžká a když už jsem rozjetej, spojíme to s další. A hele, skobka na štand se fakt hodí. Cíba je tentokrát rád, že nezačínal a vede nás po stupních pod výrazný kout. Klíčový prstový sokolík je durch, ale co já vím, kdy se sem zas podíváme, to přemágujem. Nakonec je z toho překrásné lezení v koutku a další štandík na skobkách.

Kút čiernej platne

Kút čiernej platne

Cíba pak vyfasuje poslední dýlku s krátkou žábovou reminiscencí na ádříček a s ledovým klidem se probije minovým polem lokrů. Tak nějaká ta vrcholovka byla už včera, takže valíme důle, zvládli jsme to za 4 hoďky. V bivaku obídek, zavodnit se, stáhnout povlečení, klíče předat svišťovi a zase s tou sviní nahoru do sedla. Valíme, protože jíst travellunch už nikdo z nás nechce. Loučíme se s klukama, které jistě nemine bivak ve stěně a scházíme zpět až na Popradské pleso. Plzeň. Krásné to město..K tomu bravčové..paráda..no a zítra už dáme konečně ten restday, ne..? Večer ale volá Cíbova žena, že ta angína skolila i ji a že se musí vrátit o den dřív. No tak místo restu sešup dolů, „splatíme“ parkovné ve Štrbě královským obědem a přejíždíme do Smokovce. Ještě tam máme jeden počin. Pája je poprvý v Tatrách a chtěl by na Lomničák. Navečer přebalíme, nakojíme, zjistíme, že jsem někde propil maglajzák..ty wole bez mága to lízt nemůžu, tak ještě zběsile pobíháme po Smokáči a kupuju suverén v podobě pytliku a pod rouškou tmy přicházíme na Zámkovku. Náš plán ve stylu Alex Fretka Honnold potřebuje pevný základ. Šošovicová a halušky, to bude light and fast. Ráno vstáváme ve 4:10 a pádlujeme 900 výškových pod západní stěnu Lomničáku. Nástup Hokejky dobře znám, spojíme první dvě dýlky a odbočíme do moderní tatranské cesty Patagonské léto. První crux je plotýnka psaná za 7+/8-, naštěstí tam kluci nechali dva rozumně umístěný krátký spity a šošovica pomáhá, takže pouští na OS a pak následuje lezecký orgáč kompaktní stěnou. V předposlední dýlce se k mlze přidá vítr a nahoře někdo zadělává na kroupovou polívku. Čekají nás poslední dvě dýlky za 7+.

Patagonské léto

Patagonské léto

Topo

Bezpečnost v horách? To je hlavně rychlost, takže valíme na max. Pěkná stěnka po bočácích a převislý koutek je pro mě božská mana a poslední štich v podobě plotny a koutků nás vytlačí malinko vlevo a pak už jen snadno k vykuleným turistům. Jen co přes rameno namotáme naše dvě malá děťátka Lo a We (je jim teprve 8.4), začíná kapat. Když vejdem do zádveří lanovky, spustí se opravdové patagonské počasí. Lanovkár hlásí zákaz vychadzanie, kroupy a provazy vody bičují terasu a my stíráme pot z čela a myslíme na několik nebohých dvojek na začátku Hokejky a v Puškášovi, který nevstaly tak brzo. Po hodině, dvou pivech a čokoládě vysvitne slunko, jako by se nechumelilo a nabízí sestup po řetězech do sedla pod Lomnickou. Tam odbočujeme k sedačkovce a lístek nemaje na férovku prosíme vlekaře o jízdu dolů, což oceňuje a šetří nám drahocenné metry. U Laca Kulangy si vypýtáme dve borovičky a pokračujeme na Zámkovku, kde z úkrytu lovíme durch bágl, což nám ale nevadí, páč představa, že by nás to chytlo ve stěně, je minimálně nepříjemná. Poslední metry už pletu pomlázku, ale stíháme poslední zubačku dolů a za 24 hodin přesně jsme opět u auta. Tak ten restday dáme Cíbo příště, jo? Dovidenia, chalani!

Aleš Tichý