TENDON článek: Horská výzva

Ode dneška začíná avizovaná TENDON soutěž, kdy tento týden soutěžíme o 30ti metrové lano Master 9.1. První článek do soutěže nám zaslal Filip Zaoral o horské výzvě v Tatrách, prosím:

  Akce plánované na poslední chvíli většinou nedopadají nejlépe. Jinak tomu bylo v případě zimních Tater s 

Romanem Škrabišem. Den před odjezdem jsme koupili jízdenky na vlak, dohodli se, kdo co vezme a vymysleli, 

co se poleze. Na plánu byla celá Weberovka. Na Německém žebříku zabivakovat a druhý den to dolézt až na 

vrchol Malého Kežmarského štítu. Parádní, leč trochu odvážný plán vzhledem k počasí, které o víkendu mělo 

v Tatrách panovat. Odrazoval nás i zkušený horský vlk Bidlo. Každopádně v pátek odpoledne nasedáme na vlak 

a frčíme směr Poprad. Na chatu se dostáváme asi hodinu po půlnoci po úmorné tří hodinové šlapačce do kopce 

zpestřené čerstvě napadanými 20 centimetry sněhu.

  Ráno se probouzíme do lehké chumelenice. Venku je vidět asi na 30 metrů a náš původní plán se hroutí asi 

jako špatně postavený domeček z karet. Bleskurychle vymýšlíme náhradní program a kolem půl desáté už 

prorážíme půlmetrovou sněhovou bariéru směrem k cestě No a čo (M5), která vede hned vedle linie Koncert sa 

nekonal, který jsem lezl před dvěma lety. První délku vedu přes travnaté položené police. Zakládat moc nejde, 

a tak jen sporadicky zajištěn, valím nahoru ke štandu. Druhou délku tahá Roman. Leze přes technický koutek 

s dvěma skobami a končí na mě dobře známém štandu z Koncertu. Že bychom zabloudili? Asi ano, ale co už. 

Lezení je to pěkné, a tak pokračuji třetí délkou, kterou dobře znám. Nepříjemnou plotýnku zhruba v polovině 

přelézám o poznání snáz než minule a za chvíli už štanduji na kosovce. Dvě slanění a jsme dole. Jelikož máme 

ještě fůru času, nalézám do cesty Ovčia stezka (M4), která vede lehkým sněhovým žlabem. Prvních 15 metrů 

však lezu zprava po solidních drnech (bohužel však zase nezajistitelných). V závěru délky lezu direkt přes 

převislý koutek, který si patřičně vychutnávám. Druhou a poslední délku tahá zase Roman. Vede už lehčím 

žlabem s občasnými skalními úseky. Ze sedélka na dvě slanění zase sjedeme dolů a razíme se najíst a usušit 

na chatu.

  Předpověď na zítřek je slibná, a tak se snažím pořád prosadit Weberovku alespoň do půlky, ale Romanovi 

se do toho moc nechce. Nakonec vše dopadá trochu netradičně. Zítra polezeme každý zvlášť. Na Weberovku 

se mnou půjde mladý Paťo z Bratislavy a Roman poleze s klukama ledy ve Flašce. Dohodnuto.

  Ráno se budíme v 5:30. Po nezbytné snídani a kontrole materiálu vyrážíme do stěny. Sníh přes noc pěkně 

ztvrdl, a tak se neboříme tolik co předchozí den. Za necelou třičtvrtě hodinku jsme pod nástupovým ledem. 

Domluva zněla, že polezu vše na prvním, a tak se do toho hned pouštím. Šrouby jsme nechali na chatě, 

úvodních 15 metrů ledu tedy sóluji a na konci sněhového kotle štanduji. Celá cesta je relativně nově vyštandovaná, 

nemusíme si proto lámat hlavu s případným ústupem. Úvodní délky vedou po parádním kolmém firnu, ve kterém 

zbraně pěkně drží. Snažím se lézt rychle, s jištěním si hlavu moc nelámu. Vždy maximálně tři čtyři kousky na délku. 

Asi za dvě a půl hodiny jsme v polovině a děláme první pauzu na čaj a tyčinku. Od teď už to taková sranda nebude. 

V koutu ubylo ledu a firnu a leze se čím dál víc po skále. V jedné délce si připadám jako někde v Patagonii. Musím 

se totiž prokopat asi čtyř metrovou převějí. Nasazuji proto kapuci a začínám do sněhu mlátit cepínem. Asi po dvou 

metrech se však uvolní obrovská sněhová masa. Ustojím to jen tak tak. Patrik si dokonce myslel, že už padám. 

V další délce mě čeká nepříjemný traverz doleva za roh. Není se čeho držet, skála je úplně hladká. Člověk musí 

opatrně přepadnout do záchranného madýlka a je vyhráno. V poslední těžké délce už docela bojuji. Po deseti metrech 

však naštěstí dolézám na začátek sněhového žlabu, který vede až na Německý žebřík. Máme vyhráno. Na finálních 

sto metrů smotáváme lano a jdeme každý sólo. Kolem půl druhé stojíme na „vrcholu“ spodní poloviny Weberovky 

a vychutnáváme si krásné tatranské panorama. Kvůli lavinézním podmínkám na žebříku volíme raději sestup slaněním. 

Hned v úvodu se nám seká lano. Patrik ochotně vyběhne, aby ho uvolnil. Pak už nám nic nebrání v jízdě dolů. Asi na 

šestkrát přesedáme a pochvalujeme si tutové nýtové štandy.

  Ve tři hodiny už motáme lano pod nástupem. Až teď si teprve uvědomujeme, že se nám podařilo vylézt parádní a slavnou 

tatranskou cestu. Unavení, ale šťastní se vracíme na chatu, kde se po krátkém občerstvení rychle balím a sbíhám dolů na 

Bílou vodu (od chaty na parkoviště – jedna hodina deset minut), protože mi kluci slíbili, že mě hodí autem do Žiliny. Odtud mi v jedenáct jede přímý autobus. 

Ve dvě ráno se dostávám domů a celý tatranský víkend tak šťastně zakončuji.

  Když nad tím teď tak přemýšlím, docházím k zcela jasnému, mě však nějakým záhadným způsobem doposud skrytému 

závěru, že aby si člověk užil parádního alpinismu v horách, nemusí jezdit nikam daleko do Chamonix. Stačí víkend v 

Tatrách!

Hore zdar

Fil