TENDON článek: Měsíc ve Francii

V posledním TENDON článku se podíváme na report od Onřeje Pětroše o jeho výletě do Fráňa. Již zítra pak vyhodnocení posledního týdne a celé soutěže. Děkujeme všem odvážlivcům za zaslání textu!

Jako každé ráno, voda v ešusu už chvílí vře, ale nikdo se ještě neprobral natolik, aby na to byl schopen zareagovat. O dvě minuty později v nepřeberném množství věcí, říkejme mu pracovně bordel, najdeme dva hrnky a děláme čaj. To je ono, jedno z těch nezapomenutelných rán. Teplý hrnek s čajem v rukách, sedíš na sbaleném batohu a nasáváš okolí. Jsme dva, klasický hádavý pár a teď zrovna tohle ráno prožíváme ve Franci. V NP Queyras, na parkovišti u vesničky Maljasset. Jsme už nějaký den na lezeckém výletě, ale dnes by nás mělo čekat něco extra. Jak se doslova píše v průvodci, jste-li v okolí, musíte tuto cestu lézt. Máme to potvrzeno i od místních lezců, se kterými jsme se dali do řeči. Jedná se, o cestu, Les marmottes givrées na Aiguille Pierre-André.

Dopili jse náš čaj, zbytek věcí jsme hodili do našeho obytného auta, oktávie, která má místo zadních sedaček desku. Vyrážíme. Je sice pravé léto a jsme na jihu Francie, ale jsme stále v Alpách. Prsty lehce mrznou a záda se začínají pod batohy potit. Batohy už nejsou tak pohodlné jako když jsme na nich seděli. Během cesty na nástup jsme se museli dvakrát prodírat přes stádo ovcí, cestu travnatými loukami nám zpestřovali všudypřítomní svišti. Kýč jak má být. Za dvě rychlé hodiny a 700 výškových metrů chůze jsme u nástupu. Už z dálky šlo vidět, že cesta povede v krásné, pevné skále. Cesta má 200m a 6 délek. Nejtěžší z nich je 6a+. Na štandech jsou vždy dva nýty a nýt v jednotlivých délkách najdeš vždy tam, kde potřebuješ. Občas se však může hodit založit i vlastní. Nejtěžší místo je taky nejparádnější se vším všudy. Je asi v půlce cesty a jedná se o pěkný vzdušný převisek. Spolulezkyně musí v převislé části zabojovat, chyty jsou dobré, ale dál od sebe a tak s jejím metrem šedesát se musí dost natahovat. Skála je maximálně pevná, tvrdá. Pro geology amatéry se jedná o gabro. Za tři hodiny lezení dáváme vrcholové foto. Škoda! V duchu si říkáme škoda, že už máme dolezeno.  Při lezení jsme si užívali každý krok. Na trávnaté pláně pod jehlu nás dostanou dvě dlouhá slanění z opačné strany, než jsme nastupovali. Batoh s jídlem jsme nechali dole pod stěnou jen tak.

Celé údolí je rájem pro sviště, takže už dlouho před tím než jsme uviděli náš batoh, bylo jasné, že naši svačinu měli jiní. Všude okolo se válejí kusy sáčků, obalů a oblečení, co naší prdelatí kamarádi, svišti vytáhli společně s jídlem. Provedem potřebný úklid, dáme pauzu a už jen z kopce dolů do obytňáku.

Parádní lezecký den za námi.

Náš výlet tím nezačal ani nekončil. Do první cesty na Grand de Tete de l´Obiou nás nepustil sníh v nástupovém kuloáru. Z pod kopce nešlo do kuloáru vidět. Když jsme k němu po pár hodinách chůze došli blíže, byli jsme nemile překvapeni. Plný sněhu. Sice jsme se jen tak nevzdali a zkoušeli jsme to porůznu oblézat, ale ve 12 hodin jsme ještě stále nebyli ani pod nástupem. Stěna má skoro 400m a proto jediné volba byl ústup. Náladu jsme si po tomto fiasku spravili v populárním Orpierre na sportovkách. Pak následoval náš lezecky nejhezčí kousek z výletu, Les marmottes givrées. Počasí nám tento rok přálo, a když ne, přejeli jsme tak, aby nám přálo. Za vyzdvihnutí z našeho měsíčního roadtripu ještě stojí 11 délková cesta À cloche-pied na Le Lan anebo Chapeau de Gendarme, s variantou za 6b+. Dále údolí plné žulových ploten, Ailefroide. Lezení výše na ledovci Glacier Blanc v Ecrins na Pointe Louise. Toto lezení skončilo dřív než jsme chtěli, naštěstí jen přeseknutím jedného z našich lan, poté co jsem si vytáhl černého Petra v podobě metrákového bloku.

Zálusk jsme měli taky na lezení přímo v masivu Mont Blanc, ale nakonec jsme se museli ze všech možných i nemožných důvodů spokojit s lezením na protější straně přes údolí, v Aiguilles Rouges. Nejedná se o nic méně cenného, ale nebylo to naše vysněné. Aiguilles Rouges mají jednu velkou výhodu, a to ten parádní výhled na celý masiv Mont Blanc. Další přidanou hodnotou během lezení na jednu z červených jehel bylo, že jsme zde lezli ve trojici s naším francouzským kamarádem. I tenhle výlet musel skončit, ale nemohli jsme se po měsíci života stráveného v horách a skalách jen tak vrátit do šedé reality městského života. Při cestě domů jsme ještě udělali krátkou zastávku ve Walliských Alpách. Tady jsme lezečky už neobouvali a vybrali jsme si pohodovou čtyřtisícovku Weissmies.

Byl to výlet se vším všudy. Brzká rána, brzké večery, kdy člověk ani nedopil svoje malé pivo. Rest day, kdy největší výkon bylo pití piva. Objevování nových a prověřování starých oblastí. Párkrát přišlo na řadu i obžerství, na které se nezapomíná jako coq au vin – kohout na víně. A hlavně, bylo to o lezení, o horách, o lidech, o poznávání… Jak poznáš, že lezeš dobře? Tak že Tě to baví!

Ciao Ondřej.