Výstup na Mnicha

Už od jara plánujeme Nollen. Neboli Nollen route na Mnicha ve Švýcarsku. Nastal druhý víkend v září a my vyrážíme vstříc dobrodružství. Máme volno na týden a v plánu je Mnich a potom se uvidí, kde bude v Evropě dál počasí. Jedem v pěti. Já s Lukášem jdeme na Mnicha Nollenem a zbytek kluků klasicky normálkou.

Nakoupíme typicky o půlnoci v Praze a přes noc si to štrádujeme Evropou, až dorazíme do Grindewaldu ve Švýcarsku na parkoviště. Je 10 hodin ráno a první co sháníme, je mapa. Mapu jsme pořídili hnedka v prvním obchodě za 32,5 franků. Tím je vyřešen i problém s rozdrobením na parkovné.

Jdeme k zubačce, co vás dokáže převézt z Grindewaldu do Kleine Scheidegg. Zjišťujeme, že zubačka stojí nahoru 28 franků, což se Honzovi nechce dát, a tak se rozhoduje, že půjdeme všichni pěšky. Je to tisíc výškových metrů a 10 kilometrů dlouhá cesta. No nic, jídlo, sbalit a ve 12 vyrážíme směr Kleine Scheidegg po dobře značené turistické cestě. Většinu cesty máte nádherný výhled na severní stěnu Eigru, až ho dostatečně obejdete, tak se vám ukáže Jungfrau a Mnich. S batohy, co jsme si naložili, to nešlo nějak rychle, ale ve 4 už jsme v Kleine Schedegg a čekáme na zbytek. Po hodině zjišťujeme, že kluci si našli zkratku a jsou o kousek výš. V Kleine Scheideggu také zjišťujeme, že nahoru vede buď nollen route na Mnicha anebo zubačka. Jiná možnost není. Hezké překvapení ze začátku pro kluky. Jednosměrná jízda stoji 60 franků. S Lukášem dáváme okamžité rozhodnutí, že pokračujeme, i když bude výlet dražší, kolikrát budeme mít štěstí na počasí. Kluci se rozmýšlejí, jestli chtějí obětovat 120 franků, aby mohli vyjít normálkou na Mnicha a dostat se dolů, nebo najdou náhradní plán.

Nemá cenu otálet, domlouváme se, že nám napíšou večer SMS, jak se rozhodli, a buď se sejdeme nahoře, nebo dole. Nás s Lukášem čeká podle plánu, co máme, ještě výstup na Guggihutte a tam někde bivak. Je to ještě pěkná štreka šotolinou a občasný dvojkový přelez, ale cesta je dobře značená. Nakonec se ve 22 hodin dostáváme na Guggihutte. Já jsem zmordovaný a ozývá se pořádná bolest hlavy. Plán byl vstát v jednu hodinu ráno, uvařit a start. Začíná mi být už i dost na zvracení a po půl hodinovém zápasu, abych do sebe dostal jednu tyčinku a nehodil, prohlašuji, že mi asi 3 hodiny spánku nebudou stačit na to se srovnat. Lukáš má pochopení, proto do mě lije čaj kudy může a já okamžitě usínám. V osm se probouzím a zjišťuji, že mi je naprosto fajn.  Program dne není velký. Od staršího páru, co byl na chatě, víme o krásném bivaku v třech tisících metrech. Dáváme ve dvanáct oběd, a protože je čas, dáváme i poledního šlofíka.

Výhled při výstupu k Guggihutte

Ve tři vyrážíme šotolinou a lezeckými pasážemi už jen podle mužíčků vzhůru. Nebojíme se, že zabloudíme, tato část cesty se chodí v noci. V pět hodin dorážíme na plato, kde už jsou připravena místa pro bivak. Paráda. Koukáme na výhledy, kluci psali, že jdou dnes na vrchol a že dva dny má být ještě nádherné počasí, tak nás nic netrápí, zevlíme a kecáme. V šest hodin přichází mrak, podobné to bylo i den předtím, mrak po chvíli odešel a bylo zase nádherně. Podle zprávy od kluků, co už mají vrchol normálkou za sebou, má být hezky i přes noc, takže čekáme, než odejde. A ejhle, v tom je háček. Počasí zklamalo a místo toho přichází pěkné krupobití. To se nakonec změní ve sněžení a občas je vidět v dálce blesk. Takže bez jídla zaléháme do žďáráku a nějak přežíváme noc. V 1 hodinu ráno zjišťuji, že můj goretexový obal na spacák nevydržel a péřák mi vlhne. No nic, tohle už do tří, kdy vstáváme, vydržím. Na otázku „Spíš?“ odpovídám okamžitým „ Pokouším se o to“, zasmějeme se společně a zase dál mlčky se pokoušíme spát, před druhou ráno všechno přestává a už jen mrzne. Zahazujeme goráče ze spacáku a ve tři vstáváme. Kolem nás je bílo. Všechno je pokryto pěti centimetry sněhu, a to pěkně promrzlého. No nic, obléknout a jdeme, ať je teplo.

První nakloněná část jsou takové zmrzlé kameny. No, můj šálek kávy to úplně není, ale přelézáme to v pohodě. Následuje krásné plato až k nosu. Tam nás dohání dvě dvojky, co oproti nám jdou nalehko z chaty. Pouštíme je před sebe do té nejnakloněnější části a čekáme, až po nás přestanou házet led. Dáme aspoň sušenku. Začíná svítat a je nádherně. Konečně jsme na lanu a Lukáš jde do první délky nosu. Já promrzám dole, a když k němu dolezu na štand, jasně říkám, že jdu rovnou dál, abych se zahřál. Nemá nic proti, a proto to mlátím nahoru, co můžu. Druhá délka za námi a vypadá to, že už jen tak půl délka a jsme nad nosem, kde se dá v klidu stát. Zima mě neopouští a tak táhnu dál. No, je to nakonec na celou délku, ale jsme tam. Leju do sebe z termosky kafe, až mě bolí zuby, jak to teplé do sebe rychle hážu. Lidi, co jsme pustili, už jsou nahoře na hřebeni. Tak tedy poslední výšvih už sólujeme. Je to makačka, ale odměna je nádherná. Parádní výhled z hřebene na ledovec s vyrolbovanou cestou pro turisty, co chtějí dojít k Mönchsjochhutte. Čekám na Lukáše a po chvilce společně vyrážíme po hřebeni dál. Čekají nás ještě dva předvrcholy, než konečně staneme na vrcholu Mnicha. Nollen je za námi a byla to úžasná cesta. Teď už pouze normálkou sestup.

První délka nosu

Vrcholový hřeben

Předvrcholy

Vrcholovka

 Cestu jsem si musel pro sebe přejmenovat z „normálky“ na „cestu, co se mě pokusila zabít“, něco šlo slanit a něco bylo potřeba sejít. Po tomhle výstupu už mi dvojkové lezení v mačkách nedělá dobře a jednou se zaháknu mačkou o přezku na sedáku, no, helmou o kámen to naštěstí tolik nebolí, Lukáš mě chytá za batoh, abych si to nezkrátil přímo dolů. Zasmějeme se a jdeme dál. Po chvilce už radši sundáváme i mačky, protože cesta jde spíš po skále, než po sněhu. A jsme dole.

Selfie z vlakového nástupiště

Pelášíme k vlaku. Snad stihneme aspoň poslední. V 18 hodin zjišťujeme, že o 15 minut jdeme pozdě. Tak ještě jednu noc venku. Na zprávu od kluků, že bude hezky, nespoléháme a nakvartýrujeme se do nějakého tunelu, co tam mají pro bobovou dráhu. Konečně si dáváme jídlo a usínáme. V devět hodin jedeme prvním vlakem dolů skrz celý Eiger a pak už jen pešky dolu do Grindewaldu na parkoviště. Počasí je nejisté všude, proto volíme lezení na skalách v okolí a domů jedeme o den dříve.

Na této akci jsme se rozhodli zrealizovat náš sen. Sérii expedic. Více o tomto projektu najdete na FB stránkách „ 5 rukou / 5 vrcholů“.