Nejtěžší drytool na Moravě?

Spřízněný živle utiš se! Čáry! Jen ho zab! Je mimo zákon tento chlap!

Ani jsem s tím letos vlastně nepočítal. Zima přála akorát bouldrům a na pikle jsem nepomyslil. Pak ale nasněžilo a půl den v Jesu dáva šanc rozloučit se s Pjótrem stylově zubováním na skále. Rozlez opět po roce trestající, ale v kumulačním tréninku má-li chcáti, tak pořádně. Výzvou je teda mega strop v jedné z místních lomových stěn. Ten jsme s Vojtinem rozvrtali, ale po zjištění, že máme jinou velikost vrtáku a jinou nýtů, jsem směru zanechali. Naváhal však Oťák a prosincem minulého roku odved černou práci s vrtáním a připravil ultimo linku zvanou Nejasná zpráva o konci světa. Sám borec dodává: Protože jsem nikdy nic takového nedrajtůlil, tak tomu dávám asi D10. Je to jak lezení nad rakví v připraveným hrobě. Prostě jen přivřít...

Vzhledem k obtížím a dle mého pohledu kvalitní lezenice ve vodě vymletém jeskynním stropním korytě, to stojí za zkoušku. S Pjótrem vymýšlíme program a před odjezdem aspoň stíhám přelízt na kusovku hlavní obtíže stropu. Vypadá to víc než dobře. Nedá mi to spát, a tak hned následuvší víkend ukecávám Verču na wellnes zájezd po asuánsku.

před Ježíšem (pht - Verča)

Opět klasická hicovačka a hurá tresčit. Samotný strop mi očividně nedělá potíže, ale výlez z koryta přes závěrečný strop mne vždy nějak rozbije, zmuchlá a zahodí do doliny, či mi už dojdou síly na posedních pár beznožních přešahů do odpočinkové díry Luxoru. Nezbývá, než se pro večer odevzdat živlům a počastovat se se sněhovou vichřicí. Po výdatném obžerství v místní putyce za trest půl hodinu vykopávat káru a přečkat už příjemnější (jak pro koho) noc v jejím náručí.

Nevím proč, ale ránem nám nechtěj dát nikde najíst a pojídat nakládaný hermelín z víčka není úplně štýlovka. Chvíli tedy hektik se sháněním alespoň teplé vody na čaj a hurá drtiti. Progres ale nula. Závěrečný schod, jako by byl prokletý. Vymýšlím dvacet různých variant a vše funguje jen jako, zatracený Potěmkin... Valíme tedy do Podzámčí, ať holka okusí i příjemných spár a hoďku před setměním návrat zpátky. Cítím sílu, ale vydrbe se mnou opět závěr. Přecházím v nasranost a jdu okamžitě do protest pokusu. Vyvlátí nohou v půlce stropu (tzv. Ježíše) ještě ustojím, ale v závěru se opět zasekávám na popletených rukách a překlíněných piklech. Jsem zoufály, a tak se uchyluji k nejistým řešením. Plytká dírka, kterou jsem odmítal použít, podrží přesně do doby než zaklíním další nejistý pikl a hurá krok do mamin. Ty jsou sice tutové, ale na shybování už se cítím totálně uondaný. Nejhorší je poslední krok, doslova na křeč skáču a jen cítím, že se asi hodně rychle pobliju. Následuje však odpočinek, pročež vše zůstává akorát u hiclé hlavy a rozbouřeného břichu.

v polovině stropu

V rozporové pozici přetahuji s nachcanými lýtky lano, zatímco Verča toto ruší a přebíhá pod stropem za lanem druhým, pomáhájícím mi ulehčovat vertikální část výstupu. V půlce odpočinku však jistič na kluzkých šutrech ujíždí a já se jen z posledních sil nenechávám vyrvat nepohodlí odpočinku a její pád s obtížemi ustojím. Už to nechci pustit, když to stálo tolik námahy....

Dále už je to jedna báseň, když člověk ví co a jak. Může si tak užít (občas sice nejisté), ale pohodlné šestkové spáry. V objetí závěrečné bučiny pak nemůžu uvěřit, že jsem to nakonec za pět dvanáct vylezl. O co jsem myslel, že to bude snadnější, o to víc mne závěrečný strůpek neustále školil a ubíral sil. Zkušenost k nezaplacení.

Děkuji Verči a Pjótrovi za podporu při prvním volném přelezu a vlastně i prvním opakování a Oťákovi za odvedení nepříjemné vrtací práce při chystání cesty na přelez. V rámci minimálně moravského měřítka se jedná o nejtěžší drytoolovou cestu, ale s tou Oťákem nahozenou desítkou bych to zas až tak neviděl. Ať se ale vyjádří povolanější. Ta akrobacie ve 12 metrovém stropě za to jistě stojí.

Příjemnou zimu a bušitbě čest!

Asu (LK Javaanes, Kotelna, NADZEMÍ)

P.S. Aby kosa dobře kosila, je nutné počastovat se ještě s jedním, tentokráte rychlebským stropem...