Bušitba v propasti

Kdyby vám někdo zavolal, abyste s ním jeli lézt za nejistého počasí někam, kde se musí ke skalám slanit na úzkou šikmou polici a kdyby vám řekl, že chyty nebudou omágované a skála místy pokryta mechem, věřím, že byste ho slušně či méně slušně poslali někam. Co kdyby vám ale řekl, že se jedná o famózní dlouhé vyrovnané lezení v neolezeném vápně na romantickém místě – v horním patře Macochy. To už byste možná váhali, že?

Mě nikdo přesvědčovat nemusel.

V sobotu ráno slaňujeme plni očekávání s Lukášem podle instrukcí z velkého smrku na mé nové ukrajinské statice. Štand u stromku opravdu není z nejpohodlnějších, ale i přesto se nám na celý den stává dobrým útočištěm. Cest je tu kopa, a tak na nic nečekám a pouštím se do rozlezové Černé vdovy (7). Užívám si krásného vyrovnaného lezení v kvalitním vápně. Pod vrškem je třeba zatnout přes finální převísek a hurá dolů na čaj. Lukáš je ještě zmrzlý, a tak se po krátké pauze pouštím rovnou do questu dne – Pozdní sběr (8+/9-). Nejtěžší volně lezená cesta v Macoše. Tajně doufám, že bych tuto štreku mohl vylézt ,,na první pohled“. Vypadá to, že to bude můj styl – ladička v kolmém. Namotivován vidinou vyrážím. Úvodní bouldřík mě rychle přesvědčuje, že chci-li uspět, budu muset použít veškerou svou magenergii. S přibývajícími metry se dostávám do módu mašina, sklepávám, kde to jde, nevracím se, zbytečně nemáguji, hlídám si dech, prostě jedu naplno. Pod poslední preskou cítím, že nejtěžší místo teprve přijde. Pravá ruka ve spoďáku, levá křečovitě svírá oblý bočák. Jediná možnost je skok křížem pravou rukou do nejisté lišty. S řevem letím vzduchem a trefuji se. Bohužel však ne na sto procent. Musím ruku trochu poupravit, což mě stojí drahocennou sílu. Další dva kroky nohama jedu na své opravdové maximum a když se dostanu do madla, strachy se celý rozklepu. Chybí mi poslední tři metry v lehkém na vrchol. ,,Teď to už nesmíš podělat“, říkám si. V transu dolézám ke stromu. Malý krok pro lidstvo, ale obrovský pro mě. Radost je opravdu veliká. Lukáš to po mě zkouší na flesh, ale zastavuje ho už bouldr v půlce za oblý beckend. Na druhý pokus to tam taky pošle. Přiznává však, že lézt to na OS je jiná písnička.

Další cestu vybírám Vari – vari (8-) v levé části sektoru. Cesta začíná nezajištěným travnatým sokolem. Po cvaknutí prvního nýtu se člověk konečně dostane ke skále a začíná lezení. Série dlouhých kroků, naštěstí však po pozitivních chytech vás dovede do nohandu v půlce. V klíčovém bouldru se mi nedaří najít správnou sekvenci a padám. Co se dá dělat. Cestu dokrokuji a na druhý pokus celkem na pohodu posílám.

Po delší pauze se pouštím do Okupace Evropskou Unií (8-). Nádherné ladící sedmičkové lezení mě dovede až pod převis na konci cesty. Snažím se, ale klíčový chyt mi zůstává skryt. Drtím krysu pár centimetrů od něj. Holt daň za neolezený materiál. Po pádu rychle nakrokuji a dalším pokusem posílám i tuto štreku do deníku. Nejhezčí je dynamický přesun nohy na klíčový stup a následný kampus po lištách do madýlka.

Jako poslední cestu dne vybíráme dvou délkovou Cestu posledních objevitelů (6+, 5+). Slaňujeme tedy ještě o patro níž a já vybíhám zamešenou, ale s vyčištěnými klíčovými chyty, stěnkou k našemu domácímu štandu. Druhá délka už je jen z povinnosti. Celkem roztomilý kout v závěru vystřídá komín a dolez do kolmého lesa.

Přes noc prší, a tak musíme přehodnotit plány. Skála pod horním můstek je durch mokrá, přesouváme se tedy pod převislé Rorejsy Rozlézám se na Diretissimě (8), kterou lezu až do horní jeskyně. Po cestě cvakám snad milión expresek a nahoře mám ruce dvakrát tak velké, než dole. Dal by se z nich krásně jímat laktát. Dobírám Lukáše, který pro zkřehlost prstů používá i madla v podobě expresek. Aspoň je nahoře s rychlostí kulového blesku. Balíme lano do batohu a pouštíme se do dobrodružného průlezu jeskyňkou na štand Okovů. Po cestě se musíme místy plazit. Kocháme se krásou jeskynní výzdoby a nacházíme nápisy z roku 1939. Ach ta krasová romantika… Po průlezu si rychle vyběhnu závěrečnou pětkovou délku a mám tak kompletní průstup Diretissimou stěny hotový.

Po krátké pauze nalézám do dalšího questu dne, kterým je Per partes (9-), poslední cesta dané obtížnosti v Krase, kterou mohu zkusit na OS. Nervozita je opět veliká. Daří se mi dostat až ke čtvrté expresce. Pod převískem sklepávám a pouštím se do bouldru za malou krysu. Další lištu ještě drtím, ale pak se mi postup ztrácí a já padám. Co se dá dělat, snad s tím dokážu nějak žít… Rychle cestu dolézám a zjišťuji, že mi v podstatě chyběly dva kroky. V dalším pokuse popletu ruce a zase padám. Na třetí si to už pohlídám a i přes ustouplý stup a vyvlátí nohou posílám i tuto parádní atletickou krásku do věčných lovišť. Yeah baby, that’s how we roll!

Poslední cestu na dolez vybírám Dítě z čistého nebe ext (8-), což je zase šílená rorejsovská natíkačka bez těžkého kroku.

Z pod skal odcházíme za hustého deště, ale nabití novými zážitky a s přelezy parádních cest, které by si snad všechny zasloužily hvězdičku.

Fil