Krasová abeceda Z

S malým zpožděním je tu další díl Krasové abecedy. K mému vlastnímu údivu přináší písmeno Z nemálo podařených a naprosto zásadních cest napříč celým Krasem. Jásat budou spíše lezci, kterým nedělají problém osmičky a výše. Cest je trochu více, než je zvykem, přišlo mi však zbytečné dělit zetko na dva díly. Přeji příjemné počtení a hlavně následné polezení.

Zdenina cesta

Sloup, Evropa, 9, I. Bajer, I. Heimerle, 1970, 15m, borháky sportovní

Bouldristé jistě zajásají. Jedná se totiž v podstatě o nástupový cca 6C+ bouldřík, po kterém následuje 8- dolez. Bouldr je však řádný a garantuji vám, že vaše prsty vás nebudou mít moc v lásce. K cestě je ještě nutné dodat, že je potřeba nastupovat z kamene a z prvních dvou lišt. Jste-li vysocí a dosáhnete-li hned na sekanou lištu, máte to jen za půl bodu. O první RP se nepostaral nikdo jiný než mistr Svišt v roce 87. Linie má ještě jednu variantu, která je dle mého názoru o něco zajímavější. Po úvodním klíči traverzujete doleva do jeskyně (zde je nohand za hlavu) a pak přímo vzhůru ke slaňáku Schizofrenie, odtud již jednoduše k originálnímu konci. Cesta se jmenuje Závlačka a Převazování lana (kvůli tahu) v rozkroku (mezi Indií a Evropou) z pozice u prvního slaňáku je opravdu veselé.

Zlodějina

Sloup, Nad Sloupskou jeskyní, 8, R. Krajča s druhy, 1989, 18m, borháky, sportovní

Záludný monoproblém v druhém patře Za záchody jednoho vážně přestane bavit, když na něj jezdí jako blbý tři výjezdy a ono furt nic. Stačí si dát chvíli oraz a pak to půjde samo, uvidíte. Když jsem poprvé dolezl do klíče, absolutně jsem netušil. Udělá-li však člověk tři kroky nohama pořád ze stejných chytů, dosáhne, i když nemá ani 180 cm, to vám garantuji.

Zdenyho převis

Sloup, Hřebenáč, 8-/8, Z. Konečný, 1983, 15m, borháky, sportovní

Jedna z mých prvních ,,vážnějších“ cest ve Sloupu. Malý převísek v jižní stěně Hřebenáče hravě překonáte, lezete-li alespoň 6A bouldry. Rada pro netrpělivé – nohy vejš a víc fixuj!

Západní stěna

Sloup, Hřebenáč, 5-, ?, 15m, borháky, sportovní

Pěkná, i když na nástupu oklouzaná, lehčí cesta na Hřebenáči. Dle mého názoru možná i snazší, než klasická normálka za rohem. Její levou variantu mám dokonce vysólovanou v době, kdy jsem se ještě docela bál (ne že bych se teď nebál). Když se dostanete na polici (první nýt, který je na nástupu v úrovni očí, nemá smysl ani cvakat), čeká vás pěkný kouto sokolík se dvěma očky a podle jednoho mého kamaráda snad nejlepším chytem v celém Krase. Schválně, jestli uhodnete, který to je…

Zkratka na hrad

Holštejn, Lidomorna, 8-, Z. Konečný, ?, 15m, borháky, sportovní

Holštejnské Rogalo aneb ryze technická ladička, u které vám nemůže natéct. Mě nateklo, a to ne málo. Při pohledu z dálky to vypadá jako příjemné chytovaté vhloubení. Když si stoupnete pod nástup, chyty však rázem zmizí. Po nabrání pár metrů nakonec zjistíte, že pro takovéto lezení nejsou vlastně vůbec potřeba. Sérií různých odtlaků a fintiček se dostanete v podstatě až pod řetěz.

Zbrojnoš

Holštejn, Lidomorna, 7, V. Pipal, M. Beníšek, 1968, 20m, 15m, borháky, sportovní

Pravá část Lidomorny je známá svými kouty. Toto je v podstatě kombinace dvou z nich. Začnete jedním koutem, ze kterého, z mě naprosto neznámého důvodu, v polovině uhnete přes plotnu do druhého a tím hurá ke slaňáku. Pozor si člověk musí dát hlavně na nástupu, který je značně ,,zkrasovatělý“ (jestli mi teda rozumíte, co tím myslím). Pamatuji si, že cestu jsem vylezl na první ránu, ale až po půl hodinovém nacvičování nástupové části.

Ztopořená větev

Rudice, Masiv hradu, 9/9+, A. Páleníček, ?, 15m, borháky, sportovní

Tato úžasná linie mi naprosto učarovala. Snad to bude tím, že to vůbec není můj styl a že mi dala tolik zabrat. Za mě se jedná o vytrvalostní štiku s jedním bouldříkem uprostřed, který kdybyste lezli nad bouldrmatkou, tak bude max za 6A+. Celé dohromady je to však jiná písnička. Na tomto místě se vám musím k něčemu přiznat. Když jsem cestu začal pokusovat, použil jsem nekalé techniky na připravení cesty k přelezu, což mělo za následek vylomení poměrně klíčového chytu mezi druhým a třetím očkem. Od té doby jsem poučen a hořák do skal nosím pouze v zimě a to kvůli ohřevu prstů a lezeček, nikoli k vysoušení chytů. Tímto prosím i vás, nedělejte to. Nechceme přeci ničit cesty, zvláště ne ty tak pěkné, jako je třeba Ztopořená větev.

Zpackaný život

Rudice, Masiv hradu, 6, M. Brázda, P. Weisser, 1987, 15m, borháky, sportovní

Od klasické rozlezové Drobnůstky se liší v podstatě až v její horní polovině, kdy Zpackáný život uhýbá doleva za hranu (společný slaňák s Anarchií) a Drobnůstka jde přímo. Proto se také asi druhá zmíněná více leze. Zkuste si však někdy i tuto ,,variantu“. Pár nových kroků jistě nikomu neuškodí.

Foto: Zadumaný lenochod

Zadumaný lenochod

Rudice, Slza a podhradí, 6, V. Wolf, D. Tichá, 1999, 8m, borháky, sportovní

Tato parádní technická přešlapovačka vede na opomíjenou Slzu a podhradí. Silové kroky byste zde hledali marně. Zato však mazanost, preciznost vašich nohou a fintičky přijdou jistě vhod. Možná vám napoví fakt, že po této cestě jsem začal do Krasu vozit hadřík na utírání bot a na čistotu svých lezeček jsem pomalu větší morous než na čistotu talíře, ze kterého jím.

Zvratky naší matky

Josefovské údolí, Býčí skála, 8-, J. Svozil, R. Hýsek, 1999, 10m, borháky, sportovní

Máte rádi dlouhé kroky ze špatných spoďáků? V tom případě je tato cesta určena přímo vám. Tato linie v sobě skrývá zajímavý bouldrový problém, po kterém následuje už jen lehký dolez ke slaňáku. Máte-li však kuráž a osmičky jsou vám málo, můžete zkusit Adamovo prodloužení. To už se však dostáváme do poněkud jiných dimenzí. Cesta Zbytky nad zvratky je totiž za kulatých 10 UIAA a již zmíněného kroku ze spoďáku v první části si pravděpodobně ani nevšimnete.

Foto: Zvratky naší matky

Zimní

Josefovské údolí, Kostelík, 8-, P. Weisser, P. Rajf, 1985, 12m, borháky, sportovní

Ideální volba do deštivého dne, nebo na krátké teplé zimní okénko. Cesta se nachází uprostřed jeskyně Kostelík. Nenabízí sice moc jištění, zato zábavy si v ní užijete až až. Doporučuji lézt s bouldrmatkou a čelovkou. Dobrý kartáček na zaprášené chyty také nebude k zahození.

Zrcadlo

Josefovské údolí, Býčí skála, 4 A1, R. Hýsek, F. Plšek, 1967, 50m, nýtky a vlastní, hákovačka

Dokonale hladkou levou část plotny na Býčí skále zdobí jen řada starých a zašlých nýtků. Borci zde prý trénovali nýtování do severní stěny Eigru. Inu proč ne. Diktát doby byl jasný – jakkoli nahoru. Po přehákování úvodní pasáže člověk založí pár kousků v převísku a už je na štandu ve vrcholové pasáži, odkud stačí dolézt čtyřkovým terénem k nejbližšímu stromu. Já měl s cestou poněkud jinou zkušenost. Jednoho zimního dne jsem se rozhodl, že ji vylezu sólo (samozřejmě jsem se jistil pomocí grigri.) Na polici jsem se prodral přes stromky, kopu sněhu a zmrzlé listí. Zde jsem založil kvalitní štand a pokračoval jsem vzhůru. První část byla jednoduchá, člověk pouze rutinně přecvakává. Od druhého štandu však začalo peklíčko. Terén byl namrzlý a posypaný popraškem sněhu, takže o volném lezení se nedalo vůbec uvažovat. Pokračoval jsem dál tedy technikou ,,založ a věř“. Jelikož jsem měl jen jednu skobu, musel jsem ji několikrát přetloukat. V polovině jsem založil jediná dvě tutová jištění (frendy č.3) a pokračoval jsem bordelem dál. Zrovna když jsem si řekl, že zbytek už dolezu volně, podklouzla mi noha a já se odporoučel do hlubin. Nestalo se nic hrozného, spadl jsem asi pět metrů a výše zmíněné frendy mě spolehlivě chytily. Zbytek cesty (asi osm metrů) mi tak trval ještě asi hodinu. V podstatě jsem to prohákoval až ke stromu…

Foto: Zrcadlo

Zodiac

Žleby, Henryho stěna, 8, P. Bednařík s druhy, 1980, 20m, borháky, sportovní

Nádherné jižanské 6c nebýt toho vršku. Proč v Krase musí vždycky být nějaké ale? Pod řetězem se skrývá nepříjemný bouldr, který vás dokáže po 17 metrech lezení řádně vyškolit. Sklepat se pod ním moc nedá, a tak je třeba si ho velmi důkladně vymyslet, aby člověk neztrácel drahocenný čas a sílu. Za mě čtyři hvězdičky z pěti.

Zimní cesta

Žleby, Saxifrága, 7+,  P. Šafránek, M. Hanák, 1975, 20m, borháky, sportovní

Technický kolmáč po oblejších chytech a s horšíma nohama. Nic, na co by člověk z Krasu nebyl zvyklý. Zajímalo by mě, jestli by se cesta tolik lezla, i kdyby byla řekněme na Vaňousech nebo na hřišti…

Zamrzlý úsměv

Žleby, Beran a Rorejsi, 7+/8-, Z. Konečný, V. Wolf, 2011, 30m, borháky, sportovní

Vytrvalostní nářez, při kterém mi teda úsměv opravdu zamrzl. Po vylezení pasáže za 7- (cesta Smích v tabletách) linie pokračuje dále přes sérii nepříjemných polobouldrů a poloodpočinků až kamsi do nebes. Dejte si pozor i na poslední dva metry lezení. Pro mě to v OSu byla stopka. 20 minut jsem přešlapoval na polici, abych po dvou nejistých krocích (a cca 35 metrech lezení) spadl těsně pod vyvrcholením.

Foto: Zamrzlý úsměv

Foto: Zimní království

Zimní království

Žleby, Macocha, 5 A2, P. Weisser, V. Pipal, I. Šteflíček, K. Krecbach, 1987, 110m, skoby, nýty, vlastní, hákovačka

Jsou v Macoše vůbec škaredé směry? Pokud ano, tak já teda o žádném nevím. Tato kratší cesta vede v pravé části klenby. Loni jsem s ní měl tu čest zase na sólo, což se nakonec ukázalo jako správná volba. Celá cesta mi totiž zabrala jen nějaké čtyři hodiny, což je snad časový rekord. Dokázal jsem totiž z celkových pěti délek udělat tři. Leze-li člověk sám, nelimituje ho tah lana, ale pouze počet jistítek, která má u sebe. Obtížnost cesty spočívá asi až v poslední délce, kdy na řadu přijde i vlastní materiál, jinak člověk jen přecvakává, než mu z toho nehrabe. Po Elektrickém stropu se podle mého jedná o druhou nejjednodušší záležitost v panu M.

Zloprásk

Skály v údolí Říčky, Bajerova skála, 9, J. Šálek, 2008, 10m, borháky, sportovní

S touto bestií jsem se natrápil až až. Pro mě to je určitě nejtěžší kousek z tamní čtveřice. Nepříjemně silový dvojzved ze špatného spoďáčku mě totiž vždycky totálně odvařil a já pak nebyl schopen poskládat v kuse zbytek dohromady. No co, když to nejde silou, musí se to utrápit. A tak jsem do této linky investoval více času než do okolních 9 plusek. Každopádně pěkný, řekněme 6C+ a 6B+ bouldr, oddělený cvakáním nebo 7A(+) až do výlezového madla. Jo a mimochodem, autor cestu vylezl právě jen na matracích.

Text, foto a video: archiv Filipa Zaorala