Krasoviny – Dřina v díře

 Tma, zima, špína, pot, strach. To je jen zlomek asociací, které se mi spojují se zimním hákováním v Macošské propasti. Letos tomu nebylo jinak. Tým jsem vytvořil s Asuem, který už má lecos vylezeno a nebojí se čerta nic. Výběr cesty padl na zatím nezopakovanou pawlovinu Pekelné otvory 4+/A3(+). Štreka vznikla za pomoci Ricarda v roce 2009 a od té doby se do ní nikdo nepodíval. Info jsme tedy měli jen od samotného pána Macochy. Prý se jedná o ultimátní skobovačku, ve které se sice nezabiješ, ale spadnout můžeš dost hluboko a škaredě.

Pekelná dvojka v Pekelných otvorech.

  Nu což, kosa musí kositi, a tak ve čtvrtek ráno nastupuji do první rozehřívací délky. 40 metrů, čtverkového terénu se čtyřmi nýty. Co víc si přát? Snad jen pohodlný štand. Ten tu taky dostanete, takže cajk. Druhá délka už je hákovací. Kumpán nasazuje žebříčky a pouští se do stropu. Sem tam slyším kladivo, sem tam borec utrousí cosi o rozchrastu. Klasika. Moje třetí délka je ízy přecvakávačka s jedním mega dlouhým krokem. Předpokládám, že autor si dal frend do špatné díry a věřil. Já ne, takže nádup do posledních a haremheb dyno do nýtu. Volný dolez na štand v nezavázaných botech taky potěší. Dobírám borce a užívám si téměř nadpozemskou atmosféru. Nacházím se totiž v jakési obří jeskyni, do které shora proniká světlo úzkým tunelem a dopadá na stěnu za mnou. Do toho sem tam netopýr. Prostě žůžo labůžo. Jsem tak zažrán do teď a tady, že mi padá grigri kamsi do hlubiny. Asuánec pokračuje volně ke dvěma nýtkům, ze kterých ho spouštím na hranu stropu, aby pokračoval v bohulibé činnosti (rozuměj v lezení) dále. Na mě vychází společná délka s Elektrikou, kterou jsem už lezl. Pár starých skobek a obhazování urezlých dříků nýtu je v Macoše rutina, takže vypínám hlavu a jedu si svoje. Levý žebř, háček, pravá noha, nachystat další čok na obhoz a znova. Dolézám do jednomužné jeskyňky a zabydluji se. Tuším, že teď ta pravá sranda teprve začne. A taky, že jo.

Trocha opatrného skobingu před svatostánkem v podobě nýtu.

Šestá délka je klíčová. Čeká nás 35 metrů na další štand a k tomu jen jeden nýt kdesi uprostřed. Asu vyráží zase na čelbu, vyzbrojen hromadou skob a všeho možného harampádí. Nýt, swing do háčku a docela dobrý nůž. Dál se borec zastavuje a vymýšlí. Minuty plynou jedna za druhou. Vždy udělám uzel pod grigri a nechávám tělo odpočinout v polospánku. Po dvou hodinách je borec o pár skob a nervů lehčí o pět metrů výš. Seznává, že dnes už niet a že jedem dolů. Jsem stejného názoru, a tak poloslaňuji, polohákuji na předchozí štand, odkud na jednu dobrou sjíždím těsně na okraj jezírka. Jediné, co mě v tuto chvíli zajímá je jídlo a spánek. Tělo si řekne samo. Jak prosté.

Yes baby, yes!

  Dalšího dne se za úsvitu setkáváme na horním parkovišti a slaňujeme zpět do jeskyně. Tentokrát je řada na mě. Ověšen matrošem šplhám na místo, kde to včera borec zabalil a pokračuji dál. Postupně zatloukám tři špatné skoby a nula bodů. Naprosto hladká plotna pokrytá lišejníkem nenabízí jakoukoli možnost jištění. Vytahuji topo a zjišťuji, že přichází na řadu háčky. Měly by tu být tři dírky po sobě. První nalézám. Druhá mi však zůstává dlouho skryta. Šmátrám všude kolem sebe, odlupuji halucinogenní lišejník, ale ne a ne ji najít. Už se chystám to zabalit, když v tom pod prsty pravé ruky ucítím malinkou hranku, kterou někdo nejspíše zlehka upravil vrtačkou. Heuréka! Třetí dírka je zase jasná. Při pohledu kamsi do hlubin pode mnou na poslední jištění, o kterém vím, že by pád fakt nedalo, se mi dělá trochu zle. Ale co, je to v dachu brachu, tak co. Dalších pár metrů se odehrává v duchu skobingu jak ze špatného filmu. Něco stloukám, něco vkládám rukou. Hlava jede na 120 procent, nýt se blíží. Z poslední skoby jdu přes tutový háček. Cvakám nýt, cvakám lano. Yes, žiju! Sjíždím na štand a po cestě čistím tu půldélku pod sebou. Krátká pauza na čokočaj a hybaj hore holoto. Z nýtu odlézám přes tři skoby a frendič do plotny, kde mě opouštějí nápady a hlava odmítá cokoli dál řešiti. Asu, jsi na řadě. Borec dobře ví, jak mi je, a tak chtě nechtě přebírá opratě. Pro mě začíná zase nekonečné jištění kdesi v zimě nad jezírkem. Tlukot skob a cinkání karabin mi splývá v jedno, pomalu posouvám lano jistítkem. Po nekonečné době (pozn. cca po třech hodinách) se ozývá ono kouzelné zruš. Probouzím se z mrákot a jímám se činiti. Zrušit štand, vypravit svini a ladným jumaringem vzhůru. Po cestě vytloukám skoby a vybírám chabé jištění. Na štandu se přezouvám do lezeček, měním skoby za frendy a načínám poslední kousek naší dvoudenní skládanky. Úvodní koutosokolík vybíhám poměrně rychle za pomoci zvláštní techniky, kdy levou nohou stojím v žebříčku a pravou nohou v lezečce patuji hranku. Dále dávám skobku, ze které swinguji doprava za roh tuše kout jako prase. A taky, že jo. Uf. Hlínou vpřed, zpátky ni krok a jsem u nýtu z Pavouků. Dále jen šílený tah lana a tři skoby tutovky. Větev stromu, která mě spolu se tmou jako první přivítá nahoře na platu, je z mé strany velmi vítána. Kumpán už jen vybere délku a můžem si gratulovat. Dva dny, 17 hodin. Z to nějakých osm hodin v jedné délce. A komu bych tuto záležitost doporučil? Rozhodně ne nějakým kancelářským krysám, které chtějí zažít ,,dobrodružství“, a tak si na Slevomatu koupí kurz slaňování nebo projížďku Hammrem. Tohle je, řekl bych, vyšší dívčí, hoši.

Z háčku do háčku. 

  Další den se přidávám ke klukům (Pozdrav s Mínou) a lezeme Cháronovu zkratku 4/A3, která je oproti Otvorům ladná pískačka, kterou by možná zvládl i ten kravaťák. Na čelbu se dostávám na kousek první a zhruba půlku druhé délky, ve které sice přichází na řadu jeden háček a pár metrů skobingu, želízka však jsou téměř všechny štandovací, takže se opravdu není čeho bát. V Erichově sluji pořádáme malou párty. Přidává se k nám totiž Matěj se spolulezcem, kteří lezou Zimní království. Poslední délky nechávám na klucích. Naše cesta se totiž spojuje právě s Královstvím, které už jsem lezl.

  Závěrem bych dodal snad jen to, že na Macochu musí být člověk asi opravdu trochu magor, aby si jí užil. Věřte však, že to rozhodně stojí za to.

Text a foto: Filip Zaoral