Krasoviny – Napříč létem

 ,,Hola, hola, Kras volá!“ No dobře, to je docela trapný úvod, ale co už. Nějak se začít musí. Nevím, jak to máte vy, ale já, když cvakám slaňák v nějakém svém projektu, většinou už vím, která štreka bude následovat. Jsem systematik a mám rád ve věcech pořádek, takže plány musí být. Po přelezu Dokončené jsem se tedy hned přesunul o pár set metrů dál. Vaňousy jsou na začátek léta docela dobrá destinace. Býčina je ještě zavřená, takže tamní chládek musí ještě chvíli počkat. Jedna z posledních 9+, která mi na Holštejně zbývala byla Epita Direkt (9+). Lehčí variantu tzv. Mezidirekt, kdy se jde z madýlka u třetího do malé lišty diagonálně vpravo, mám už nějaký pátek přelezenou. Poslední pro mě reálný problém je tedy klasický Direkt (Superdirekt je zatím vesmír). Betu mám vyrazenou od několika lidí. Dlouho zatvrzele zkouším pro mě šílený krokosled, až zjistím, že takhle fakt ne. Vymýšlím o poznání krkolomnější způsob se zpětným přepadem do beckendu a kupodivu skládačka začíná mít jasnější obrysy. Vlastně obrysy, od kterých se většinou začíná, zkouším až posléze. Trvá neuvěřitelný půlden, než si vzpomenu na nohy ve spodním skoku, což sice považuji za osobní selhání, ale bez toho to nepůjde. Pak už stačí jen několik pokusů a je posekáno. Máte-li střední vytrvalost v lištách, rozhodně doporučuji. Servírujte ale za studena, jinak si uvaříte prsty!

  Jakmile se otevřela druhá půlka Krasu, neváhal jsem a připraven z Zillertalu jsem vyrazil na Rorejse. Kromě rozlezové Varianty Starých Rorejsů I (4), kterou bych nepřál ani úhlavnímu nepříteli, jsem přelezl ještě zbytkovou Přímou Kouřilku (7-), ze které se naopak po přejištění stala tuctovka, kterou nikdo nepoleze, protože je vysoko. Každopádně zážitky z prvně jmenované cesty jsou opravdu silné. Cestu jsem nakonec musel nacvičit s horním lanem a vylézt se mi ji povedlo až na pátý pokus. Kromě úvodní pasáže ve skále, kde z pozice nejde založit žádné jištění a musí se přes povinný lokr, následuje necelých 20 metrů zarostlým žlabem. V půlce jsem zažil zajímavou příhodu. Poslední stromek mám nadlezený tak osm metrů, takže si říkám, že je nejvyšší čas na nějaké další jištění. Držím hrozný viklavý chyt. Oukej, zkusím ho trochu ,,zpevnit“ (rozuměj odházet tak půl kolečka do doliny), třeba v nové skále něco založím. Po menším přerovnávání jsem se zbavil chytu, jištění nezaložil, a ještě se všude začali rojit kousaví mravenci. To fakt nechceš! O 15 minut později jsem stál nahoře u stromu a snažil se vytěsnit poslední půlhodinu svého života. No comment. Každopádně cíl na Rorejsech byl zase zcela jasný. Level 42 (9+/10-) je sjízdné 8a, a nemám se prý čeho bát. A opravdu! Přišel, zkusil, vylezl. Za jeden den jsem opravdu nevěřil, že se to může povézt. Možná právě proto byla linie shovívavá a překvapila mě svou sjízdností. V cestě nepotkáte těžší krok, než řekněme 6B bouldr. Je jich prostě jen hodně za sebou. Co už tam taky nepotkáte je nepohodlné koleno, které jsem vymyslel před klíčem. Jak říkám, bylo nepohodlné, ale bylo tam. Skála se však vydrolila a z odpočinku nic nezbylo. V klíči jsem také potrápil trochu morál. Jedno preso jsem vynechal úplně, a to další jsem zapínal až u pasu. Jako někde ve Špáňu! Co vám budu povídat. Jestli Varianta Str. Rorejsů dostala minus dva pointy z pěti, tohle musí dostat bodů minimálně šest.

Level 42.

Tohle koleno byste už hledali marně.

Štreka jak má být.

  Po vylezení mě zlákala prodlužka této cesty a sice Level 50 (10-?). Od prvního řetězu už jen 7b lezení slibovalo snadné zvýšení osobního maxima. Když k tomu přidáme parádní odpočinek, který jsem u prvního nýtu extensionu našel, myslel jsem si, že už to mám v kapse. Trvalo ale dalších pár dní, než se sen stal skutečností. Nahoře jsem vždycky vyletěl na naprostý nátek. Tak vytrvalostní cestu jsem lezl naposledy před mnoha lety na Malém Rabštejně, když jsem zkoušel svou první šestku. Pak to ale jednou všechno klaplo a… A nic, jak už to tak bývá, pocity se mísí, vše je nehmotné, máte křídla a v uších vám zní rajská hudba. Zpět na zem. 8a+ by asi mělo vypadat přece jen jinak. Zlákán sladkým nektarem, dávám cestě alespoň lomítko a zvyšuji osobák o osminu stupně.

Trocha toho invertu nikdy neuškodí.

  Poslední návštěva před plánovaným ,,ach jo a zároveň jupí“ v podobě měsíčního tri.pu do Mongolska, kde si polezu leda tak na nervy s Dášou, byla do Josefovského. Stoupa loni vytyčil pěkný převislý směr na Krkárně – Moulin Rouge (9). Jeden den jsem vše vymyslel, druhý pak přelezl. Jedná se o parádní bouldřík téměř ve stropě, kdy lezu nohama napřed. Když se na to s odstupem dívám, motá se mi z toho hlava. Kdo vymyslí snadněji, má u mě pivo.

 Na Býčině to žije. Asu s kumpány přelezli ,,nové“ devítkové směry, které jsou naštěstí, ač krasovsky definované, docela hezké. Velur (9) a Velkej bejk (9/9+) nastupují klíčem ze Schodů do nebe, u kterého jsme po 19-ti letech přišli na snadnější způsob přelezu, a pokračují bouldrem doleva. Těžší varianta je pak zakončena ještě zákeřnou ladičkou, zatímco Velur vede sjízdnějším Kašmírem. Klíčový bouldr mě každopádně na chvíli zaměstnal. Prvotní euforie, že beckend došáhnu, byla vystřídána frustrací z toho, že se pak nepohnu dál. Krokováním však vše lehkne, a tak po dvou dnech slavím.

  Další porce Krasu je za mnou. Skoro se mi najednou zdá, že už nemám co lézt. Stačí však trochu pozorněji sledovat kolbiště a máme hned další nové adepty na souboj. Jedna novinka ve Starých, třetí klička v podobě Malého bejka nebo jedno z mnoha prodloužení Panychidy? Ještěže je podzim teprve před námi.

Text, foto a video: Filip Zaoral