Krasoviny – Návrat ke kořenům

Vítejte opět u krátkého reportu z mého krasového snažení. Letošní zima byla poměrně dlouhá, naopak jaro, zdá se, ze střední Evropy úplně vymizelo. Po vydařeném období boulderingu jsem se vrátil zpět k lanu. Za mě se jedná o královskou disciplínu, na které jsem lezecky vyrostl a vždy se k ní po zimě rád vracím. V momentě přechodu byla na místě klíčová otázka: Co a kde se poleze? S přibývajícími odslouženými krasovými roky se mi pole potenciální působnosti značně zúžilo. Má výkonnost se bohužel nějak razantně nezvýšila, takže vše jde nějak pomaleji. Dva roky zpátky jsem touto dobou měl na kontě už mnohem více vylezených questů.

Počáteční beznaděj ze spousty MOŽNOSTÍ 

  První lanové kroky jsem směřoval kam jinam než do Rudic. Lákala mě lehce opomíjená cesta Možnost volby (9+). Zprvu se zdálo, že by mi mohla linka sedět a že za chvíli bude posekáno. Kolmice a bouldr hned na začátku to je přeci můj styl. To jsem ještě nevěděl, jak moc jsem se v této cestě spletl. Hned jakmile člověk opustí jistotu země, začnou se dít věci. Už jen cvaknout první bolt je téměř nadlidský výkon. Zapnutím vše teprve ale začne. Na následujících třech krocích jsem strávil dobré dva dny. Než jsem vymyslel funkční program s oblinkou a patou, trvalo to opravdu dlouho. Dny ubíhaly a pokusy přibývaly. Dvakrát jsem spadl z posledního těžkého kroku. To mi dávalo jistou naději. Říká se přeci, že co zkrokuješ, to vylezeš. V tomto případě to však nebyla pravda. S rychlým oteplením jsem musel tuto cestu odložit a budu se k ní muset vrátit příští rok. Každá prohra je však k něčemu dobrá. Člověka to učí větší pokoře a trpělivosti.

Chytů je spousta, stačí si vybrat.

Klíč

  Za svůj další cíl jsem zvolil žlebskou linii v levé části Saxifragy – Převisem (9+). Úplný opak Možnosti. Cesta spíše vytrvalostního charakteru s bouldrem na konci. Loni jsem v ní už jednou byl, ale po nenakrokování spodku jsem rychle ustoupil. Nyní jsem se zakousl více a po chvíli jsem přišel na všechny záludnosti cesty, šifra byla rozklíčována. Mohl jsem tedy začít střílet ostrými. Jenže ouha, asi ve třetím pokusu jsem vyrval klíčový chyt pro nástupové kroky. Není se sice čemu divit, celá cesta vede docela ve šrotoidním převisu, každopádně spodní bouldřík značně ztěžkl. Do klíčového místa jsem tedy vždy dolezl vyšťavený a poslední blbé místo, překul přes hranu do kolmého, se stal docela peklíčkem. Naštěstí přišel druhý, o dost pozitivnější výlom. Nahoře se zvětšila díra, takže se dá na chvíli zanohandit za pravé koleno. To se ukázalo jako klíčové. Než bolavá díra člověku úplně rozdrtí nohu, stačí trochu vydechnout a nabrat potřebnou power na finále. Po pár pokusech bylo posekáno. S odstupem hodnotím cestu jako lehčí 8a. Do nohandu 9- lezení následované 6C(+) morfo bouldrem. Když to porovnáme třeba s Panychidou, kde je sice těžší bouldr (7A), ale je na začátku, lepší nohand a 9-/9 dolez, mohlo by 8a opravdu sedět. Každopádně krokově velmi vděčná taškařice.

  Následoval přesun do Sloupu. Asuův rychlý, a hlavně zdařilý útok na Toi toi párty (9+) mě namotivoval, abych se do tohoto kousku také podíval. Z loňska jsem znal program k lehčí verzi Chci srát venku, a tak jsem si myslel, že jen domyslím bouldr a bude hotovo. Zase chyba! Klíč jsem vymýšlel celý den a výsledkem bylo nalezení dvou možných způsobů přelezu, mezi kterými jsem si nemohl vybrat. Oba jsou zhruba stejně pekelné. V pokusech jsem tedy střídavě zkoušel oba programy a pořád nic. Když jsem v jednom dolezl do paty, nebyl jsem schopen brutál nátahu. S druhou betou mě zase vždy zastavila nejistá a nepříjemně vysoká levá noha. Holt tady zase pšenka nepokvete. Nevadí, už jsem se naučil odcházet s nepořízenou.

  Posledním big proj tohoto období byla Dokončená (9+/10-) na Lidomorně. Zase jsem z loňska znal část programu, což celý proces jistě značně urychlilo. Nyní stačilo vymyslet vršek. Po nepříjemném cvaknutí prodlouženého třetího, odkud se doprava odpojuje 9+ varianta, jsem zvolil pravý program přes měsíček na levačku. Celý problém spočívá v nemožnosti kloudného odpočinku a v dokonalém zvládnutí tří nepříjemných pat, bez jejichž precizního provedení bych neměl sebemenší šanci. Taky jsem si u této cesty, více než u jiné, uvědomil, jak důležitá je rychlost samotného lezení. Čím rychleji jsem lezl, tím méně mi tu natékalo. Každopádně po čtyřech dnech pokusů se nakonec povedlo a já cvakl slaňák. Satisfakce? Jistě, hned poté jsem však začal vymýšlet co dál. Nenasytnost? Možná, spíše však lidská přirozenost a nespokojenost s aktuálnem.

  Konečný stav je tedy zatím nerozhodně a to 2:2. Když se nad tím zamyslím, jsem s výsledkem vlastně docela spokojen. Uvidíme, co přinese druhý poločas roku. 

Text a foto: Filip Zaoral