Krasoviny - Z deště pod okap aneb v Krase přeci neprší

Celý týden checkuji počasí, každým dnem se situace mění. Bohužel spíš k horšímu. Namotivovanost na projekt je však vysoká, a tak v pátek za hustého deště vyrážíme směr Holštejn. V Buč dorazíme kolem čtvrté. První, na co koukám je klíčové místo cesty Ženy na dosah (9+). Smůla, ze skály skoro prýští pramen. Nevadí, poradím si. Vyzbrojen smyčkami a dvěma hadrami se rozlízám ve vedlejší sedm plusce, abych ze slanění odhalil škody. Zjišťuji dvě skutečnosti. Ta lepší je, že jsou mokré jen dva chyty, ta horší, že to jsou chyty klíčové. Důmyslným systémem pověšených hadrů vysušuji spodní, nejdůležitější chyt. U horního doskokové lišty se mi daří z totálního jezírka udělat alespoň vlhký chyt. Nahoru nad slaňák ještě instaluji plachtu, abych zabránil dešti v nejhorším. Zbyňa zatím parádně nakrokuje Urob si sám (8-), kde vymyslí spoustu fligen. Líbí se mi hlavně jeho zápal ve zdokonalování nejistého kolínka v půlce. Kolotoč pokusů může začít.

  Prvním nástřelem nedávám, druhým také ne. Zjišťuji, že takto to nepůjde. Klíčový chyt musí být dokonale suchý, i nepatrná vlhkost je znát. Padá tma a my se ukládáme po vydatné večeři pod převis a za svistu vodních kapek usínáme, věříc v lepší (rozuměj sušší) zítřky. Ráno se probouzíme a hele ho… Neprší. Letmý pohled vzhůru, je to trochu lepší, ale pořád mokré. Po rozlezu si hážu lano shora, důkladně chyt vysuším a rychle do pokusu. Lišta, cvak, cáá. Yes, držím, já tu durch vlhkou lištu držím! Odpočívám v mokrém nohandu. Nátah, poslední cvak, zpátky do dobrého, jdem na tom. Pravá noha na místo, dyno do madla, noha a… né, to snad né, jak jsem to mohl podělat takhle vysoko. No nic, moje trpělivost je neustále zkoušena. Kdo se prý ale nevzdá, nakonec vyhraje. Zbyňa mezitím suše posílá Urob si. Ten kluk by vážně měl lézt těžší cesty… Další sušení chytu, sjezd po fixu, trochu rozstrečovat nohy do klíčového rozštěpu a rychle do pokusu. Jedu jako stroj, nepřekvapí mě ani mokrá lišta, kterou betonuji a jsem v nohendu. Čekám snad věčnost. Teď nebo nikdy. Jedu, nezastavuji, krok za krokem. Z mokrého madla cvakám řetěz. Jupííí! Tak takhle komicky se mi těžkou Krasovku ještě vylézt nepovedlo. Asi nejhorší podmínka ever, ale když se chce, dál to znáte…

  No nic kolem oběda už řežeme zatáčky nahoru na Machochu. Jo vážně jedem v tomhle počasí lézt do horního patra Macochy. Nezbláznili jsme se, je to prostě tak. Po fixu slaňujeme dolů, po cestě zběžně kontroluji skálu. Je to k nevíře, ale je suchá. Nalézám do poměrně nové cesty Dvanáctá planeta (8-). Štreka nabízí 35 metrů luxusního, dobře zajištěného lezení. V klíči uprostřed cesty bohužel opomíjím nohu a padám. Co naplat. Při slanění čistím a čárkuji. Hecuji Zbyňu do flash pokusu. Borec na hru přistupuje a už je v tom. Lehké zaváhání na startu, kdy mu málem na mokrém stupu podjedou bačkory, vystřídá precizní přelezení dobře vyrazeného cruxu a první osm mína na flesh je na světě. Já na druhý také posílám a můžeme se přesunout pod druhý (vlastně už třetí) quest dne. Diretissima (8-) je rozdělena do tří délek, z čehož první dvě neznáme. Vyzbrojen, jak do Eigru nalézám do první 6+ délky. Klíč je až v závěrečném převísku na štandovací polici. Kdyby mi někdo řekl, že je to za 7+, uvěřil bych mu. Pod převis se asi třikrát vracím s totálně natečeným. Ne že bych něco nenašel, jen prostě není síla. Nakonec dávám, ale vůbec netuším, jak polezu další délku. Nejdřív to zkouším na Zbyňu, ten však odmítá, a tak je to zase na mě. Od štandu vidím starý nýtek a dál nic. Snad tam něco ale bude. U nýtku však sedám a začíná asi hodina a půl trápení. Sedím u každého jištění, hledám směr, čistím, zkouším zakládat. V cestě je poměrně dost skob a ve výlezu dokonce jeden borhák. Pod závěrečným převískem dojde dokonce k jistému zpestření, kdy sedíc v mikrofrendu, abych vyvázal digitálky, frend najednou udělá rup a já se houpu o pět metrů níž. Tomu říkám borhák na správném místě. Po krátkém odpočinku a pokusu do cesty nahecovat spolulezce vyrážím zase na čelbu. Kroky jsou v hlavě a jištění je nachystáno. Najednou je z unreal docela schůdná šest pluska, kterou se asi za deset minut projdu. No co, každý den není posvícení. Poslední délka (6) je společná s Vifikundací, kterou jsme se Zbyňou lezli už loni. Borec se nechává hecnout a přenechává mi vyhřáté místečko na štandu. Za pár minut je u zábradlí a můžeme slavit. Večerní těstoviny jsou pak odměnou králů a poleh pod přístřeškem slibuje suchou a pohodlnou noc.

  Nedělní ráno nepřekvapilo a slunce se opravdu neděje. Po rychlé snídani už zase slaňujeme do chřtánu vstříc Mauglího chuťovce Rajta tydli (7+). Po přečtení Asuova článku a Bernyho komentů vyměkávám a první délku si renčuji shora. Takto nachystáno je to docela procházka, pár atletických kroků kolem skoby a digitálek a už si rochním v trávě a hlíně. Vím, že u těchto cest se to prostě nedělá a já se tak ocitl na bahnitém morálním dně, ale strach a nedostatek hecovačů holt udělal své. Druhá délka je jiný psycho. Myslím, že jsem byl dostatečně potrestán. Že by spravedlnost osudu? Mokrý nástupový traverz a výlez na polici mi přichystá hotová muka. U jediné skoby balancuji několik minut, než se odhodlám do vlhkého stupu a křížím dobrý hrot. Aneb jak z šestkových kroků udělat osmičku ,,na jistotu“. Z police cvakám starý nýtek a trvá mi tři nálezy, než přijdu na chyty a to, jak se vymotat z všudy přítomného geo měřiče (či co ta krabička na tyčce trčící ze skály je). Zbytek délky je za hubičku. Poslední úsek (7-) vypadá hrozivě, ale nakonec se dá celkem hustě zakládat, což podpoří morál a mokrá tráva se tak zdá o poznání sušší. Na vrcholu klasické potřesení rukou a honem do auta, ať nezmoknem.

  Sečteno podtrženo, tento víkend byl ve znamení deště, těžkých přelezů a…deště. Nicméně jsme si to oba užili a kdo nevěří, ať si to zkusí sám.