Macocha vol. 2

Už zase řežu v ranní mlze zatáčky na horní parkoviště u Macochy. Pokládám si otázku, proč jsem nejel bušit do Sloupu či Rudic. Nenacházím však uspokojivou odpověď. Něco mě sem prostě táhne. Touha po dobrodružství, touha zažít něco neznámého. Je mi skoro zle z těch všech kampusů a pokusů. Chci prostě jen dýchat krasovou atmosféru a bojovat s lišejníky a mechy, jako Don Quijote s větrnými mlýny.

Zjistil jsem, že jsem asi divný. Ale to přece vím už dlouho a nikdy mi to nevadilo. V životě prostě neexistuje jen jeden směr – ať už bílý či černý. Každý si utváří ten svůj originál. Pro někoho je lehké se přizpůsobit, pro jiného je to neskonalá obtíž. Patřím spíše k té druhé skupině.

Nyní však již k věci. V neděli jsem domluvený se Zbyňou, kterého jsem zlanařil na oddílové stěně, že se pojede do Krasu. Chci mu ukázat jiný pohled na lezení, a tak volím Macochu. Borcovi je teprve 13 let a jeho maximum je trochu níže než to moje. Nepouštíme se proto do ničeho extrémního. Navíc je docela kosa, auto ráno ukazovalo -3 stupně.

Jako první cestu vybírám Vifikundaci (7-). Úvod v rozchrastu přelézám rychle a zastavuje mě až převísek. Je tu však borhák, a tak to není zastávka nikterak dlouhá. Od stromu lezu rovnou dál. U klíčového očka nenalézám směr a odbočuji zbytečně doleva a pak se vrchem vracím. Udělal jsem si to trochu těžší, než byl autorův záměr. Dolez do jeskyňky je za hubičku. Poslední délka v rozbitém koutě Zbyňu trochu školí. Borec na rybě statečně bojuje s lokry a šípkem. V jeho očích však vidím jiskřičku. Že by se chlapec přece jen chytl na návnadu?

Druhá štreka nese poetický název Varianta normálky (5+). Popis cesty se dá shrnout jedním slovem: Mauglí. Stačí vám to? Kdo ví, o koho se jedná, měl by mít jasno. U ,,rozbitějších“ cest mám jednu malou (ne)výhodu. Vše srovnávám s Alelujou a vždy si říkám, že nic horšího mě přeci potkat nemůže. Chyba lávky. Mauglího variace na bezpečnou a pěknou Zábranského cestu (Normálka) v horním patře Macochy je zase jedno velké peklo. Přilepené dunící pilířky kam se člověk podívá. Skoby sice dvě, ale čtyři metry pod klíčovým místem. Přemlouvám hlavu, aby se zklidnila. Zkřehlými prsty zakládám pochybné mikrofrendy a modlím se. Uspěšně, jsem na štandu. Klasické proklínání sebe sama a sliby, že už nikdy. Zbyňa na druhém posílá do doliny asi metrák kamení.

K dalšímu průstupu volím Pawlovy Kyselé ryby (7+). Cesta začíná čtyřmetrovým rozpinkem v koutku. Jakmile člověk cvakne kroužek, začíná hra. Beckend, spoďák, dlouhý šáh do stisku, cáá, uff, nohy hore, police. Dále přes pár skob nepříjemně na další polici a nahoru ke kořenům. Nechávám se spustit, abych vylezl poslední cestu v této části sektoru. Narovnaná Macocha (6+) je krásný kout po nových očkách, takže lalá až nahoru na polici, kde cesta nesmyslně uhýbá kamsi doleva a dolézá bordelem.

Po fixu frčíme zase dolů a na oběd. Podávají se toasty s čajem. Zbyňa pak vytahuje trumf v podobě kakaové buchty. Na dvacet po obědě nehrajem, a tak se vrháme rovnou do dalšího questu. Dobré rady k ničemu (8-). Už ze země vidím klíč. Kolmá hladká deska vypadá odspodu opravdu bezchytovatě. Uvidíme. Při bližším průzkumu naštěstí nacházím sérii oblých čapáků. Pod posledním borhákem mi začínají brutálně mrznout prsty. Zachovávám však klidnou hlavu. Tohle znám, bolí to, ale ještě minutu dvě se s tím dá lézt. To je čas, který mi přesně stačí na překonání posledního problému. V kolmém chvíli rozdýchávám a prohřívám. Dolez na štand je pak už ízy. Druhá délka je kus společná s Vifikundací. Neodlézá se však doleva do jeskyňky, nýbrž přímo hore háj famózním vápnem k nebesům. Klíč z Vifiny tentokrát jdu dle autora, což znamená deathpoit skok doleva do madla. Zajímavé. Zbytek natíkací pádlovačka.

Jako poslední cestu volíme klasiku v podobě traverzových Sokolíků (6+). První délka je slušná mechařina s balančním plazením po hliněné římse. Cestu naštěstí křižuje novota od Pawla s Asuem, takže se dá ve vší počestnosti v traverzu i jedno očko přicvaknout. Druhá délka slibuje taškařici v podobě kyvadlového traverzu. U skoby s třímetrovou repkou, do které bych si nepověsil ani nic se rozhoduji pro volný postup. Opěrné body však mizí rychleji než pára nad hrncem. Něco však ždímám a téměř bez dechu se dostávám doleva do trav. Na druhém pak však Zbyňovi radím raději postupovat dle kuchařky, postaru přes šňůru. Kupodivu drží a borec už je u mě na štandu. Poslední délka je za odměnu. Sokolíkem na věžičku a za hranku k nýtku a skobě. Poslední čtyři tempa po dřevěných madlech a je to doma.

Cítím, že máme ještě zhruba půlhodinku světla, a tak ještě rychle vybíhám Variantu Vifikundace (6), což obnáší pouze nový úvod. Místo rozchrastu jiný rozchrast. Od koutku je to stejné. Borhák, převis a posledních 10 metrů v lehkém na štand. Světlo stíhám tak akorát. Věci balíme už při svitu čelovek.

Dnešní výlet hodnotím kladně nejen pro samotné lezení, ale jsem také rád, že se zdejší krásy líbili i Zbyňovi, jakožto začínajícímu venko-lezci. Lecčemus se také borec dnes přiučil. Už teď se těším, až spolu (se Zbyňou, ale i s panem M) zase něco podnikneme.

Fil