Průvodce na Macochu, část 1.

Hlavní stěna ohraničující propast Macochu z jihozápadu, od spodního jezírka až k hornímu můstku, má výšku 138,4 metrů. Jako magnet přitahovala a stále přitahuje svou mohutností, délkou i romantickou scenerií pohledy nejen horolezců. Katolický kněz a český buditel Matěj Josef Sychra popsal v roce 1825 své dojmy z Macochy takto: Hrůza zajisté pojme každého, leč nelekavý rek jest,… kdo na zem se položiv, do ní jako bezedné propasti se dívá. Má-li oko zvětšujícím sklem vyzbrojené, zahlídne na dně potůček Punkva jménem, jenž se pod zemí prejští a vůkol něho hrozné skuliny z vydrolené skály, kteréž se pekelným vrtům podobají.O deset let později můžeme najít popis Macochy také v díle slovenského literárního historika, spisovatele a slavisty Pavla Josefa Šafaříka: Stěny této jeskyně jsou tak příkré, že pozorovatel si na hořejším kraji na břicho lehnouti musí, aby byl s to bez převážení těla podívati se do dna, kterýžto pohled strašný bolest a brnění skrze kosti celého tělo, jakoby smrtelný třas, prohání… což i pospolu příčinou bylo, že leckterý nešťastník na mysli pomatený se zdáli několika mil sem přišel, aby se zde jistě a romanticky snad také o život připravil.

Zdejší cesty reprezentují pestrý charakter krasových cest v průběhu generací. První zaznamenaný lezecký výstup v  Macoše představuje cesta Desatero na Desatero, kterou vytyčili brněnští mladíci František Plšek a František Vlach v roce 1943. Hlavní výzvu však představovala jihozápadní stěna, která stále zůstávala panenskou.

Zábranského cesta a Spodek Macochy

První cestu v devadesáti metrové horní částí jihozápadní stěny (tzv. Vršku Macochy) vytyčili v sobotu 9. září 1944 toho času dva osmnáctiletí odchovanci horolezeckého kroužku KČT Brno II, František Plšek a František Vlk. Do obávané stěny se odvážně pustili a přes malé zkušenosti uspěli. Pozadí prvovýstupu popisuje jeden ze samotných aktérů, František „Franta“ Plšek: Z vrchu se spouštělo lano a z boku se koukalo, jakej to je převis. Všichni se toho báli, staří lezci akademici z toho měli respekt, brali to jako takovou vážnější věc. My jsme o tom taky moc neuvažovali, jenomže když jsme potom chtěli nějakým způsobem uctít památku Ladě, tak jsme si říkali, že vylézt tak Vršek Macochy by byl od nás takový dar pro něj – Zábranského cesta, že na něho jako myslíme. Dolfa Fleků, výborný lezec, který by do toho se mnou šel, utrpěl při náletu na Zbrojovku úraz a prostě nemohl. On původně Dolfa vymyslel tu cestu, že tam půjdem a že mě vezme s sebou. Den před výročím Laďovi smrti jsme tam tedy vlezli s Frantou Vlkem. Ráno krásně svítilo sluníčko a tak jsme šli na věc. Z naší strany to byla docela odvaha, protože široko daleko nebyl nikdo, kdo by nám v nouzi mohl pomoci. Museli jsme spoléhat jen sami na sebe… V převislé stěně jsme se pohybovali s ručně dělanými skobami, se zkušenostmi odkoukanými z filmů a s třicetimetrovým lanem, které ani neumožňovalo bezpečný návrat dolů. No ale udělalo se to a když ten druhej den byla sešlost pod Býčím rohem, tak z toho bylo slávy…

Dodnes Zábranského cesta díky svým obtížím (7+, původně V A1) patří ve stěně k náročnějším výstupům. První volný přelez uskutečnil až v roce 1980 Mýšák.

V roce 1946 se František Plšek spolu s Borkem Kyněrovským a Hugem Pavlovským pouští i do spodní části jihozápadní stěny. Konkrétně do její pravé půlky, která není převislá a je možné ji prostoupit bez technických pomůcek. Vzniká tak cesta Spodek Macochy. Společně s již vylezenou horní části stěny (Zábranského cesta) se tak v Krase nabízí cesta svou délkou a náročností srovnatelná s výstupy v horách. Představuje nejdelší a v té době také nejtěžší výstup v Krasu a na moravských skalách vůbec. Na průstup Spodkem Macochy vzpomíná František Plšek“: Šli jsme na Spodní můstek, já jsem měl ruku v sádře, tak jsem Jirkovi Soškovi říkal, že až to budu mít zdravé, tak že tama bysme mohli lézt. No a on všechno odkejval a najednou to lezl s Pavlovským na Spodní můstek, dvakrát tam nalízali a potřetí se jim ta cesta podařila. Já jsem pak nad tím špekuloval, že spodek se musí udělat tak, aby to byla spodní cesta. Vzal jsem Borka Kyněrovýho, který nebyl špičkový lezec, ale byl společník ohromnej a taky něco vylezl. Ale ještě to chtělo nějakýho lezca, kterej by mi s tím opravdu pomohl. Tak jsem šel za Pavlovským a říkám mu: „Hugo, pojď s náma na ten spodek“. Jsme se domluvili, že on půjde zespodu do Erichovy sluje a od tama že půjdu já. Když tam nastoupil a začaly kameny padat, v tom mechu je to lámavé jak sviňa, tak to zabalil. Tak jsem šel já, a že on pak půjde z Erichovy sluje. No a jak jsme se tam dostali, tak on z toho traverzu udělal kousek, takový dva metry, vrátil se a říkal, že se mu to nezdá. Tak jsem teda šel zase já…

Sokolíci

První cestou, ve které se lezci odvážili alespoň přiblížit mohutné klenbě Pekelného jícnu, byla cesta Sokolíci (Pípal, Gregor, Šatinský, 1967). Několik délek traverzování, kyvadlový traverz a pouze sporé opakování halí i dnes cestu do tajemného hábitu dobrodružna. Na prvovýstup vzpomíná jeden z aktérů, Vojtěch „Celofán“ Gregor takto: Krátkému dni došla síla, ustoupil dlouhé noci. Sedím ve smyčce u kruhu, nohy opřeny o malý drn devadesát metrů nad Dolním jezírkem. Nějakých dvacet metrů nade mnou, u vrcholu ostrého trojúhelníkového odštěpu pod převisem, dělá něco podobného Fery. Spojuje nás padesát metrů dvojitého lana, provlečeného karabinami ve skobách a smyčkách, a volná repšňůra. Asi dvacet metrů pode mnou a nějakých pětatřicet metrů doprava, k severozápadu, vězí Vlastík. Ten je v pohodě, pokud lze v takové situaci o nějaké pohodě mluvit. Zahnízděn na poměrně velkém štandu pod budoucí Kolpíkovou cestou, má cigarety i sirky a může klímat. Jediným světlým bodem je koneček zapálených cigaret, které mi posílá Fery po repšňůře, zcvaknuté v zámku karabiny. …

 Je sobota 14. října 1967, 20:45 hod. Dvanáct hodin potom, co jsme opustili Dolní můstek a nastoupili do stěny, nezvratně rozhodnuti k tomuto prvovýstupu… Nahoře Tom Nečas, hlava našeho podpůrného družstva, propadá panice a buntuje záchrannou akci. Jedenáct hasičů se rozestavilo na Dolním můstku a uvedli v činnost akumulátorové reflektory. V jejich záři dolézáme zbytek cesty, zčásti klasicky a zčásti po lanech, posledních deset metrů po laně shozeném shora. Je 22:30 hod. když stojím nahoře, tisknu ruku Ferymu, pak Balákovi a druhou si beru ze tmy nabízenou cigaretu; ba ani lok tuzemského nechybí. Pak ještě spustíme dolů tři lana a společnými silami vytáhneme Vlastíka. Další stisky rukou, děkujeme hasičům. Jeden z nich projevuje názor, že si dáme od lezení na nějaký čas pokoj. “Tak to je neznáte”, říká Balák, “to jsou tvrďasi, ti do toho zítra půjdou zas”. Má pravdu. V neděli ráno se s Vlastíkem pokoušíme o Fernandelovu Vyfikundaci při severozápadní hraně. Hlavní stěny…Vladimír „Fery“ Pípal popisuje akci poněkud méně dramaticky: Jsem zatměl pár metrů pod vrcholem na takovém tisu. Neměl jsem moc jistotu, že by ty větve vydržely, tak jsem začal pálit smyčky, aby nás našla Kolpík s jednou pinglicí a mohli nám hodit coura. Nejlíp hořeli DDRácký smyčky a pak ty ostatní. Jak to odkapávalo na dno, tak to dělalo zajímavé světelné efekty.  Kolpík nás nakonec nenašla a nechtěně zburcovala vedoucího restuarace, který svolal „záchrannou“ akci. Já to pak normálně dolez další týden s Rumajzem.

Další cesty ve Vršku Macochy

Je to pak právě výše zmíněná Vyfikundace (Pípal, Glosar, 1967), překonávající pravou část Vršku Macochy a Narovnaná Macocha (Fadrný, Unger, 1965) plynule pokračující ze druhého štandu Zábranského cesty výraznou spárou na vrchol stěny, které jsou jako jedny z prvních vylezeny po nejstarších průstupech stěnou. Na jedno z opakování Vyfikundace Karlem Bělinou, známou pískařskou frézou, vzpomíná Vladimír „Fery“ Pípal: Někdo poslal líbesbríf, že přijede do Krasu Karel Bělina… Přijdu na nádraží a tam Bělina v klobouku, montgomerák a krošnu: „Tak co tady máte?“ Tak jsem ho vzal na Macochu. Abychom si užili, jsme vyhrotili Normálku a on říká: „A co ještě tady máte?“ Tak říkám, že jsme tady teď udělali takovou túru, Vifikundace se to jmenuje. „Kde to je?“ Tady…Tak jsem ho tam navedl a šel se na můstek dívat. Jsem byl zvědavej, co na to řekne člověk z jiného ranku… Sedíme naproti, čumíme a teď najednou Bělina stál v klíčovém fleku, vytáhne z toho montgomeráku takovej metrovej hák, nelenil, provlíkl a pohoda. Říkám: „Co to bylo??!!“ A on: „Toho si nevšímej, já jsem tady host“.

Mezi významné patří dále výstupy Jiřího „Mauglího“ Beneše z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Sporé zajištění cest a místy i lámavost terénu věhlasu nepřidaly, a tak mají tyto cesty v průběhu let pouze několik opakování. K těm nejodvážnějším patří Varianta Normálky (Beneš, Jelínek 1981) nebo Rajta-tydli (Beneš, Šustr, 1982), ve kterých se kromě nemožnosti dalšího přijištění a nevalné kvalitě některých částí cesty očekává i psychická vyrovnanost prvolezce a jistý smysl pro baletění na volných blocích. V kompaktnějších částech skály však i přes minimum fixního jištění vznikají hvězdičkové výstupy, jako je kupříkladu cesta Na Smrk (Beneš, Novák, Jelínek, 1982). Modernější cesty pak využívají kompaktní části stěn mezi klasickými výstupy, které jsou navíc výborně zajištěny borháky, či nýty.

Průvodce na tuto část stěny naleznete na Jávě, kde v průběhu příštích pár dnů přibude i Klenba s průvodcem na technické cesty.