Průvodce na Macochu část 2.

Ve dalším díle (update průvodce na Jávě) se podíváme na levou část stěny Macochy, a sice na mohutnou klenbu Pekelného jícnu:

Zpočátku neřešitelný problém klenby Pekelného jícnu se začíná jevit jako reálnější v roce 1963. Tehdy se na dně Macochy sešli Radek „Nejtek“ Hýsek a Mojmír „Čavera“ Pavelka, kteří probojovali první dvě délky stropu. Na další postup si k sobě přizvali zkušeného Pavola „Pavouka“ Pochylého, který k určenému směru přidal ještě jednu těžkou délku. Pavoukovy technické výstupy patřily v té době k tomu nejtěžšímu, co v Evropě bylo vylezeno (i z hlediska „čištějšího“ užívání technických pomůcek)[1]. Doba byla technickému lezení nakloněná, Pavouk v žebříčkách uměl a tak nebylo divu, že při pobývání v Brně se při nejedné z návštěv Krasu (je autorem např.Pádové na Hřebenáči) pokusil o napohled jasnou linii, navíc s vidinou extrémní cesty světového formátu. Po třech délkách však díky fyzicky náročné práci při nýtování dlouhých pasáží bez elektrické vrtačky směr nechali a nějaký ten pátek se nic nedělo…

Než se opět našla pravá osobnost, která by dala cestě charakter, začaly hákovačky už pomalu ustupovat z lezecké scény. Ne však zcela, a tak o osm let později, přesně 17. ledna 1971, se na dně propasti sešla ta správná skupina – Vladimír „Fery“, či „Fernandel“ Pípal, Leopold „Polda“ Páleníček, Jiří „Pytlík“ Unger a Hanka „Hája“ Myslivcová. O výstupu informoval brněnský lezecký plátek Hotejl (1971/1): V sobotu 23. ledna 1971 večer dokončila po sedmi dnech lezení skupina horolezců ve složení Vladimír Pípal, Leopold Páleníček, Jiří Unger a Hanka Myslivcová prvovýstup hlavní klenbou Macochy. Fernandelova skupina použila při výstupu k vrtání otvorů pro nýty elektrickou vrtačku, což spolu se skutečností, že vlezli do „rozdělané“ cesty vyvolalo u jejich předchůdců nevoli. Pavouk a spol. se v neděli 17.1. /tj. v první den výstupu/ dostavili na dno Macochy a nekompromisním způsobem /přerušením přívodu elektřiny k vrtačce/ si vynutili s lezoucí skupinou diskusi na téma, zda je použití elektrické vrtačky při výstupu fair či nikoli a zda je fair vlézt do „rozdělané“ a dosud nedokončené cesty…

Výsledkem diskuse obou skupin bylo, že Fernandel a spol. odbočili z druhého stanoviště doprava, prý poměrně logickou cestou a přímý směr nechali k disposici Pavoukovi. Ve středu se od lezoucí skupiny odpojil Unger a zbývající lezci pokračovali ve výstupu. Po zdolání klenby pak navázali na Plškův výstup spodní částí hlavní stěny Macochy a vytraverzovali k Dolnímu můstku.

Otázka rozdělaného projektu je v Krasu problém dodnes. Osm let je sice dost, ale údajně se toleruje i dvacet let (což je v zásadě proti pravidlům stanoveným ČHS). V tomto případě vše vyřešila diskuze u báby Němcové, kdy přímý směr byl ponechán skupině kolem Hýska a Feryho skupina tak mohla pokračovat přirozenou liníí vpravo ze druhého štandu. Otázka elektrické vrtačky pak byla mimo jiné řešena v konfrontaci s Italem Cesarem Maestrim, který ji využíval nejen při výstupech v Dolomitech, ale i na dodnes nechvalně proslavené cestě Compressor route na patagónské Cerro Torre. Je však jasné, že vzhledem k omezeným možnostem působení horolezců na dně Macochy (povolení pouze na pár dnů) a celkové fyzické náročnosti ručního osazování nýtů bylo pro takto extrémní počin rozhodnuto pro použití pistolové ruční vrtačky.

Druhý přelez se povedl bratrům Pavlovi a Rostislavovi Fadrným (Karolci) ve velice rychlém stylu za pouhých 9 hodin. Třetí přelez pak 14 dní po prvovýstupu uskutečnil Jan „Drobek“ Krch s Janem „Žankem“ Přikrylem během 11 hodin. Jan „Drobek“ Krch vzpomíná na výkon takto: Na Klenbu sme se připravovali dlouho, ale nikdo v nás neměl tolik hecu, aby se do toho pustil. A ačkoliv nám nebylo souzeno lézt v roli prvolezců, přesto to bylo krásné. První délku šel Honza. Pár těžkých kroků…a najednou stojí vedle mne. Vytržené klíny dávají tušit, že nejde o žádnou procházku (dodnes nepříjemné přelézání po frendech s možnosti se rozplácnout o ocelové lano ochranné konstrukce). Dvojitý pád v nástupu sice schladí naší bojovnost, ale přesto pomalu postupujem dál. Podél řady starých nýtů (dnes naprosto vyhnilých, používaj se pouze zbytky rivet, či plíšků na obhoz stopperů) pokračuji na druhé stanoviště. Každým krokem narůstá úžasná expozice, která nás bude provázet po celý výstup. Další délka opět připadá na mého spolulezce. Její začátek vypadá velmi tězce. Volným lezením (!) dosahuje Honza dalších skob (dnes už vesměs vypadané). Oddechuji si, až když jich má pár zapnutých a obdivuji se v duchu Poldovi, který měl tu „čest“ přelézt tento úsek jako první. Mezitím ke mně přilézá první z další dvojice (Ivan Bajer s druhem). Po krátkém dohadování slaňují. Pomalý počáteční postup zaviněný dvěma Honzovými pády by měl za následek to, že by museli strávit noc v závěsných sítích, což není zrovna nejpříjemnější. Budeme rádi, když alespoň my dolezem do večera do jeskyňky, kde při prvovýstupu spal Polda. Štestí nám přálo. Do bivaku jsme dolezli sice již po tmě, ale můžeme po 11 hodinách lezení a houpání se v žebříčkách zase sedět. Až v této bivakovací jeskyňce jsme zároveň našli zápis bratrů Karolků o jejich úspěchu. Oni to vylezli v týdnu po prvovýstupu a my až o víkendu. Komické na tom bylo, že se celou dobu našich příprav a našeho lezení na nás díval mladej Karolko a ani necek - potvora jedna! … Hlavní část klenby je za námi a tak usínáme celkem spokojeně. Ráno nás poslední délka dovedla na Plškovu cestu, po které sme vytraverzovali na dolní můstek. Mnoho lidí tuto cestu odsuzuje pro její nesmyslnost, pro použití elektrické vrtačky při prvovýstupu atd. Lezení je však jistým způsobem objevování: a proč by tedy nebylo správné vylézt něco, co patří k dominantním útvarům propasti Macocha. Otázka elektriky je sice sporná, ale myslím, že pro tuto cestu by neměly platit obecné zásady. Vždyť délka lezení v Klenbě odpovídá téměř délce Korosadowicze na Žlutku. No a zkuste lézt tak dlouhou túru v převisu a vrtat nýty ručně. Diskuse o tomto problému bude jistě hodně dlouhá, ale každý oponent této nové cesty by si ji měl napřed sám přelézt. Byl by asi překvapen!

Dodnes má Klenba oproti jiným cestám docela málo přelezů a rozhodně nepatří k nejlehčím. O volný přelez se pokoušel Dušan „Stoupa“ Janák, ale druhá délka kolem nýtovaného žebřu jevila asi desítkové obtíže a zkoušet podobnou cestu je opravdu náročné, obzvlášť leze-li se pouze v zimě, kdy bývá suchá.

Elektrický strop

Již o rok později se Vladimír „Fery“ Pípal s Pavlem „Karolkem“ Fadrným, Jiřím „Mauglím“ Benešem a jeho sestrou Lenkou „Žížalou“ Benešovou opět pustili do Pekelného jícnu. K uskutečnění tohoto výstupu pomohl Jaroslav Slezák, tehdejší ředitel Moravského krasu. Během tří etap v únoru a březnu byly vylezeny první dvě délky ve stropě a samotné obtíže až do jeskyně nad stropem a vrcholové plotny. Pro přístup do stěny byly nejdříve vyzkoušeny spínací svorky (předchůdci jümarů), ale ty se příliš neosvědčily, proto byly nahrazeny provazovými žebříky, které byly nejen účinnější, ale i rychlejší. Na výstup vzpomíná Lenka „Žížala“ Benešová Seydel, výborná lezkyně z generace sedmdesátých – osmdesátých let: Proč zrovna strop Macochy? Krásné lezení to opravdu není. Spodek mokrý a slizký, plný mechu a lišejníku; nahoře nad převisem skála hluše duní, proděravělá jak ementál a zasypaná jemným prachem, takže to klouže taky. Jenže Kras je magický a Macocha dvojnásob. Prohlásil to dokonce můj německý také lezoucí manžel, který podobnými superlativy vskutku šetří. Pro mne to byl naprosto dostatečný důvod se na výstupu podílet. Chtěla jsem se tam dostat, do šera klenby, s tajemnými okny a otvory, které vedou bůhvíkam. A nezklamalo mě to: naprosto velkolepý zážitek. Pro nás byl tehdy Kras vlastní svět pro sebe. Jezdili jsme tam na celý víkend, lezli dlouhé stěny na víc délek, které v sobě měly už něco horského. Courali se žleby a přes planiny v každé roční době, za světla nebo tmy, znali utajené jeskyně, kde se dalo spát nebo vyprázdnit sud. Hodně lidí, co lezlo, chodilo i do jeskyň nebo spíš jeskyňáři na skály a večer se stejně všichni sešli v ostrovské hospodě u paní Němcové. Občas se zadařilo dostat se do jeskyní, co nebyly přístupné. A v Macoše tuším dodnes všechny ty známé a neznámé prostory, schované za skalními stěnami, protékané vodou, na patra, desítky kilometrů. Lezení bylo přesně takové, jak jsem se obávala – voda kapala, vidět málo, nacucané mechy, nad převisem bílý prach, každou chvíli okno, kde okolo všechno dunělo, skoby často pro morál. Ale jaký výstup! Už si nepamatuji, kdo v převisu dělal jakou délku (já žádnou). Vršek jsem lezla s bráchou a ráda mu přenechala první konec lana, v takové skále byl naprostý expert. Měli jsme dokonce s sebou profesionálního fotografa, Vladimíra Vincoura. Byl pro náš projekt naprosto nadšen a kvůli lepším záběrům se trápil na suťovém kuželu i s jeho poškozenou nohou a my za ním poponášeli jeho objemnou výbavu. Díky jemu existují vůbec nějaké slušné fotky, ty ostatní zachycují jakési rozostřené siluety v mlze. Macocha si ho taky přilákala.O této cestě jsme později s brněnskou horolezeckou obcí často diskutovali, části kamarádů se nelíbilo, že jsme používali pro vrtání nýtů elektrickou vrtačku. Pro mne to byla spíše otázka času, který jsme tomu věnovali – s normálním klasickým vrtákem bychom tam viseli do léta a správa krasu nám dala jen úzké časové okno. Což je taky pochopitelné.

Takže shrnutí: kdo chce krásné lezení, je v této cestě nepatřičně. Je to cesta pro romantiky a milovníky zážitků a Krasu.

Další výstupy v Pekelném jícnu

Třetím výstupem Pekelným jícnem byl Příklepový strop, zdolávající střední část mohutného stropu. Ten během zimy 1985 a léta 1986 expedičně prostoupili Pavel Weisser s Jiřím „Blboněm“ Nešporem, Ivošem Strakou a Mirkem „Lančem“ Šmídem. Ve své době představoval tento výstup vzhledem k dlouhým úsekům lezených po stloukaných klínech a špatných skobách jistě nejnáročnější technickou cestu v republice. V zimě téhož roku byl za účasti Pavla Weissera a Pavla Brycha dokončen také Pavoukův projekt. Dnes tento výstup patří k nejoblíbenějším a nejsnažším a na počest zanechaných Pochylého žebříčků na konci třetí délky nese jméno Pavoučí sítě.

První z moderních hákůvek představují Americké hrátky, které Pavel Weisser a Miroslav „Stoupa“ Lidinec vylezli po svém návratu z Yosemitů v roce 1997. Hojně využili nově nabytých zkušenosti a do Krasu tak přinesli nové možnosti realizace v technickém lezení.

Poslední starý projekt pak byl Pytlíkův v pravé části, který po vypadnutí s klínem někde v počátcích výstupu zanechal. Pokračování si vzal na starost až v novém miléniu opět Pavel Weisser tentokrát s Richardem „Ricardem“ Jurečkou, kteří kromě jednoho nýtového žebříku celkově moc oček nenavrtali. Případní přelezci tak využijí veškeré možné techniky skobování, zakládání a háčkování. Příjemné zdaleka nejsou ani volné odlezy. Toť pro další odvážlivce jistě možnost hodně Dlouhé noci… Ještě více gradující obtíže pak provázejí Pekelné otvory od stejného autorského dua a taktéž i technicky obzvlášť náročnou Noc dlouhých nožů od Dušana „Stoupy“ Janáka, který hovoří o cestě takto: Ony jsou ty obtíže technického lezení dvojího typu. První jsou kutilské. To není ani o lezení, to může být borec, co je tlustej, má popelníky, opravuje kukačky po dědovi, má trochu vymazáno a může být v hákování mistr, protože to je kutilská činnost. Takže jeden rozměr dělá ta kutilská šikovnost, stloukat a svazovat různý předměty do sebe. V Macoše se naučíš věci, které úplně běžný nejsou a pak se ti jinde třeba hodí. V Krase máš divný tvary, oblé díry, kam dáš blbě držící friend, který vždycky, když do něj dupneš, tak vypadne. Tak ho tam vodložíš, k tomu si dáš vedle jedničku, která vždycky, když za ní škubneš, tak vypadne, protože je v nějaký hlíně. A pak k tomu dáš, do nějakýho zužujícího se otvoru, kde nedrží nic, tak tam natlučeš čtyři pět skob, spojíš to všechno dohromady a ono to drží. Takže to je takový časově náročný kutilství. A druhej rozměr je, jak vysoko lezeš po jištěních, který neudržej pád. K tomu potřebuješ mít hlavu, ne kutilskou dovednost. No a Macocha je hlavně o tom kutilství.Prvovýstup jsem dělal na etapy s různými spolulezci, se kterými jsem se i střídal. Nahoře linie vede spíš tak, aby to byla samostatná linka až nahoru, ale i tam je to zajímavý lezení, už to není těžký, takový standardní A3. První dýlka je podobná jako Americký hrátky, tak A4.

Kvůli zákazům a nutnosti povolení k jednotlivým výstupům zažívá lezení v Macoše renesanci až koncem první dekády nového milénia. Jsou přelézány poslední logické směry vesměs v kompaktních částech stěny a vznikají tak jedinečné cesty snoubící moderního ducha dobře zajištěných cest s nádechem žlebského dobrodružství. Jsou to především cesty Pavla Weissera a Pavla „Johnyho“ Jonáka v závěrečné plotně Pekelného jícnu, jako např. Pozdní sběr nebo Vari-Vari. Celkem je nyní v Macoše vytyčeno okolo čtyřiceti cest. Hlavní macošská sezóna přichází na podzim a v zimě. K lezení je zapotřebí povolení, k jehož získání je vhodné kontaktovat Pavla Weissera.