Půlden na Pálavsonu

Což takhle půl den na Pálavsonu? Ukecávat Alču ani moc dlouho nemusím. Dokud je na Martince stín, může jeden doufat aspoň v náznak podmínky a snad nebude ztuhlím údům vadit ani třetí den intensolezení. Hicujem se tedy v Hraně plotny, kde to díky minimalistickému bouldru skutečně hned ze startu naplňujem. O kousek vlevo stěna Mikulovecké II. mne však baví o něco víc, člověk se jen musí poddat a divnochyty jej vedou sami. Kdo tvrdí, že těžší než VI, ten akorát neumí lézt, nebo hold nedorost. A pokud hledáte i její starší segru Mikuloveckou I. od pana Kirniga, tak si přelezte první půlku dnešní Via Rozesráté. Každopádně to aspoň dnes působí jako samostná a ucelená linka.

Nádo questa, a tak nejdřív ověsit vánoční stromeček a pak hurá bouldřit do Zavřelovy direkty. Po úvodním skoku, vás čeká jen vytrvalost v mírně převislé desce a delikatní rozbitá stěna v druhé půlce. Škoda jen, že skoby končí tam, kde jsou nejvíc potřeba. Povinné odlezy škádlí psyché, ale myslím, že bylo již hůř. Tedy max E3 a asi první OS cesty. V průvodci si tak škrtáme původní A2.

Měníme styl a pokračujem tzv. Mauglího lávkou. Cestu kdysi rozdělal Tonda Both a až v půlce sedmdesátých ji dokončil právě Mauglí s Šafránkem a Hanákem jako Kladivo na pískaře. Ostatně kdo lezl, tak ví své. Krásné pětkové rajbáky s jedním ošemetným bouldrem při přechodu do vyšší části stěny. Jakýkoliv vytříbený tanečník se jistě projde a nenajde obtíž. Jedna z vyloženě hvězdičkových cest pro pantáty s milánem....

Alča v Kladivu na pískaře

Nadechnout se a už pokoukávám po Pytlíkově ultimátní cestě v dolní části stěny. Klín vypadá dobře, nýtek od Pochyláče na obhoz taky, ale v tom vedru je mi jasné, že nevymyslím, ani jen kroky. Borcům skutečný respekt, očividně museli umět lézt. Ani z daleka se totiž nejedná o překroky ze skoby do skoby, ale tvrdé lezení jistě na hranici pádu.

Každopádně hledáme náhradu, a tak se pouštíme do další Pytlíkoviny a sice na hraně Obřáku. Bouldr mi před x lety za boha nedal, ale dnes jsem jinde a nebýt zaváhání s nohou, mohlo padnout z první. Nakonec ubouldruje i Alča, a tak si opět škrtáme původně uváděnou A0. (Až po přelezu jsem se dozvěděl, že původní nástup byl bez balvanu vlevo. Ten tam údajně spadl až později. Tedy příště si asi vše zopáknem, pěkně dle originálu!)

Odjezd se blíží, pročež nutno volit stručný dolez. Volím Polskou cestu za údajných V+. Ale chyba lávky. Po poměrně vytrvalostním lezení v mírně převislých sokolech s pouhými dvěma skobami, přichází bouldr, který mi sebere poslední zbytky sil fyzických a posléze i psychických. Nevím, co borci šukali za kobiety, ale tam kde by každý normální dal skobu, tak voni, že prej nic. Po delším výdechu v lámavých sintrových lištách a s totálně nachcanou levou nohou, z divno pozice zakládám abalaka do jediného chytu a tím se nutím k dalšímu postupu. Další sintry nedrží, takže ozvláštňuji dole stojící Alču kamenným deštěm. Druhý o to víc pochybný abalak a kroky jak někde v Decháču. Nakonec mi na velký bočák chybí pořád tři čísla, a tak smířený s poletem na zem beru hodinky, keré vypadaj, že spadnou jen se na ně špatně podívám. .....

O pár sekund později horký nával emocí a poměrně vybíravě se spouští samopal nevybíravých slov. Takový dolez by jeden nečekal. Před pár lety jsem se o něco míň vybál v Zajícově neštěstí (které je dnes už o něco více dojištěno) o kus vedle na Obřáku. Zlatý Zavřel, zlatá Kocovina! Za mne pět plus možná k první skobě a Jasper by jistě dal minimálně E4 (anebo bylo jen moc vedro a měl sem hladový břich). Horší už je snad jen Past na myši. Každopádně nedoporučuji ani tomu kulhavýmu s parohem.....

S odstupem minut nakonec přece jen dopůldne jak má být. Ruce i přes lehkost cest nachcané jak dětská plena a hlava vymetená jak nebe nad Chamonix. Pro další questy si však raděj počkám na podmínku a rozhodopádně nebudu věřit průvodcům. No, určitě aspoň ne těm po roce ´90..... Práci čest!

Asu