Rozhovor s Honzou Štechrem

Tak toto mi na kompu visí už déle jak rok a půl. Stále jsem čekal a doufal, že přibudou nějaké fotky. Pak mi ale došlo, že žádné fotky nebudou, protože borci prostě nefotili, neprezentovali a vlastně jen lezli. Jak se nakonec Honza přiznal, toto je jeho vlastně první kontakt se širší lezeckou komunitou, nebo médii, chcete-li. A proč se nakonec rozhodl obrátit? A kdo to teda je? Vše se dozvíte dále:

Honza je jedním z prvních bouldristů (a zároveň prvních vlastníků bouldermatky na severu Moravy), který objevil na přelomu milénia jesenické možnosti (vytvořil kolem 200 bouldrů a cca 50ti nových cest), zamiloval se do písku v Ádru a nakonec skončil na tradičním lezení v Anglii. Svými výkony se ve své době řadil mezi užší českou lezeckou špičku a to i přesto, že o něm nebylo vůbec slyšet. Dodnes u cest téměř nezmiňuje jména a hodnotné výkony ponechává na obecné rovině (konkrétní krutopřelezy mi sice sdělil, ale nechtěl je prezentovat veřejně -  rozpor minulost a proč až teď - viz níže). Následuje rozhovor z léta 2014:

Jak jsi přišel k lezení a co tě na něm zaujalo?

Zhruba od tří let jsem s tátou jezdil na skály a viděl jsem lezce jako takové velké hrdiny. Pak se táta rozsekal na Křižáku. Chtěl něco přelézt čistě, ale to nešlo, bylo tam normálně stavění. Tak byl na lezení zákaz, ale naštěstí byly i jiné sporty. Pak jsem s Jimem Georgiadisem začal dělat výškovky a zajeli sme jednou na Kružberk a tam to vypadalo, že to půjde. Bavilo mě to, bolelo mě akorát hodně zápěstí. No a pak už to šlo celkem naráz. Přišel jsem domů, řekl rodičům, že budu lozit. To sice bylo velké Ne, ale pak za mnou přišel Pavel Pytela, že se dělá nábor do oddílu, že je málo děcek, tak jestli bych nechtěl.

Tak jsem začal chodit na stěnu, šlo to super, bylo to dobré. No ale jestli chci vstoupit do oddílu, že prý musím vylézt 30 nebo 50 cest. Tak jsem hned další den zašel do Ludvíkova a ty cesty jsem tam vysóloval, přišel jsem s listem za tátou, jestli mi to může podepsat a za dva dny jsem to dal Pytelíkovi a on, že už tak brzy a že jestli jsem lezl s tátou a tak… No byla to lež všechno, ale ty sóla by nezkousl…

Ze začátků jsem byl tím lezením nemocnej, to byla úplná mánie. Co dva měsíce další stupeň,tak to bylo dobré. Pak už jsem musel začít trénovat, jen lezení nestačilo, a tak padly první devítky a postupně začalo padat i něco lepšího. Nehnali jsme se jen za číslama, prostě sme si vybírali cesty, které se nám líbí. Nikdy jsem nepohrdl lehčí cestou, ale už tam nebyl ten problém. V těžších cestách jsem už mohl bojovat sám se sebou. Co jsem měl štěstí, že kolem mne lezli lezci jenom s vklíněncema, tak jsem o tom mohl přemýšlet a zkoušel jsem to s něma. Třeba jsme přijeli na Rabštejn a vše sme lezli jen po vklíněncích. Zalíbila se mi ta hra s materiálem, není tam risk nebo strach, prostě si s tím jen hraješ. Zkoušeli jsme i různé techniky hákování, to byla sranda, když nějaký čok letěl na hlavu, taks hned věděl na co je helma, protože předtím sme se tomu smáli. Tak jsem si k tomu čichnul, začalo se mi to líbit a pak jak se jelo do Tater, aby se vidělo něco nového. V těch horách, jak nemáš frendy, tak tam nemáš co dělat, že. Táhneš všechno sebou a nepotřebuješ podporu někoho jiného.

Nejčastěji si asi lezl kolem Vrbna, že?

Tady nikdo nešel dál než do Ludvíkova, Křížku a na Vyhlídku. A to vlastně většina jenom na Vyhlídku a nám to přišlo škoda a ztráta času, lézt cesty, které jsme už měli vylezené a lézt 40x tu samou cestu za rok. Takže sme začali objevovat. Já a Jirka Veselý. Nejdřív v okolí Bílého Potoka, kam sme jezdili za dobrodružstvím a pak za objevováním nových cest. Potom třeba na dvě hoďky do Ludvíkova na bouldry, ale za tréninkem, ne proto, že sme chtěli dělat ty směry. Třebas přelezls traverz párkrát, ale pak užs nechtěl znova, protože jsme nebyli takový hobláči, tak jsme si vylezli něco lehčího a dál další bouldr atd.

Takže vy jste vlastně začali s boulderingem na Severní Moravě?

No nechtěl bych takhle nic říkat, ale trochu mi to tak připadlo. První asi byli Ostraváci s těmi písmeny, to ale bylo spíš kvůli tréniku pro začátečníky. Nikoho jsem do té doby neslyšel, že by bouldroval. My sme se to dočetli akorát z Montany, nebo z knížek jako Rockstar, či od Freda Nicola. No a nám to připadlo jako logická cesta jak trénovat aniž bys někde něco hobloval. Většinou specifický krok najdeš na bouldru a né na cestě.

Archangel byl v té době vyhlášený bouldr…

Tak vyloženě se na to nejzdilo, pár lidí na to přišlo, řekli to je dobrý bouldr, a že toto je teda ten bouldreing, aha. Je to krásná linka a není super těžká, si to pak pamatuješ. Je to jedna z prvních věcí co tě tam naláká.

Teď se ten bouldering rozjel. Ať se lidi snaží, jen když tam zůstane kolem pořádek. Přírodu bychom si neměli zničit. Rozhodně v Jeseníkách je sakra hodně bouldrování a až objevíte ty pořadné šupy, tak to teprv bude. Toto je jen začátek. Jen mne mrzí, že už u toho nebudu. Akorát je musíte najít, já nebudu říkat kde. Rozhodně ještě vím o možnostech… Nám dost věcí tehdy připadla nemožná, zakroutils hlavou a šel dál.

Dva z nejlezenějších a jedny z nejstarších Honzových bouldrů (´97-´98)

Proč si v době své „slávy“ o sobě nechtěl dát oficiálně vědět?

To bylo jen krátké období, kdy to člověku šlo. A lezl sis pro radost. To byl vždy jednou za dva roky půlrok, kdy to šlo a byli mnohem lepší lezci, kterým to šlo víc. Měl jsem strach něco říct, jsem to měl po tátovi, který říkal, nemysli si že něco extra lezeš, tím se neuživíš. A tak jsem se na dlouho uzavřel. Kámoši mi říkali, že si mysleli, že jsme namyšlený. Nebavil jsem se s něma proto, protože jsem radši lezl. Nebo si povídal o jiných věcech. Občas navrhli abych napsal do Montany, nebo podobně. My sme ale vůbec nefotili a navíc jsem to odmítal. Jen jsme zkoušeli co to dá a určitě šlo ještě dělat víc.

A teď zpětně když to vidím, tak jsem potkal spoustu slavných lezců v Anglii a bylo mi nabídnuto abych se s něma čehos zůčastnil. Tam mnoho z nich nemá extra peníze, ale můžou lízt. A žít z fotek a různých materiálů. A trochu jsem se bil do hlavy, že když jsem byl mladší, tak jsem si měl víc věřit a napsat, i když to nebyl extra výkon.

Co Ádr?

Sme poprvé jeli do Ádru, když mi bylo asi 15 let. Oni všichni, že prej na Křižák, rozlézt se tam pár dní, což bylo asi pět a to sme jeli na týden. Ve Městě se pak vylezla nějaké ta klasika a prakticky si jel domů. To se mi ale vůbec nelíbilo. No a že už člověk měl to sebevědomí, tak jsme řekl serem na to a pojdmě lézt rovnou do Ádru. Tak sem naběhli do té klasiky na Džbán a tam jsem si něco užil. Tam máš první kruh po třech metrech a pak další tři metry pod vrcholem. Nakonec se to vylezlo a zalíbilo, i když jsem se bál jak sviňa. Pak když už se jelo do Ádru, tak jsem absolutně odmítal jet na Křižák, protože je to ztráta času. Úplně jsem se do toho zamiloval, libilo se mi jak sou ty lidi spolu, jak spolu mluví, i když tam vždycky byly problémy mezi lezci, ale líbila se mi ta atmosféra a nepřeberné množství skal.

No a to jsem tam viděl toho Ostraváka, jak tam dělal civilku, tak Pavel mi pak říká: co zkusit tady civilku, co? Tak jsem říkal, že to zkusím. Tak jsem si našel číslo na Brücknera a on že jo, ale že to musí být jen v roce 2003. Tak super, že ať si mně napíše, že já si počkám, že mi to tak vyhovuje! A ono se to fakt povedlo.

Začátek byl ale krutý, protože jsem nebyl zvyklý na 30-40 kilový batoh s kruhama. Poznal jsem spoustu špičkových lezců, kteří vědí co dělají, od spárařů až po Jirku Koutskýho, to je drtič. Měl jsem před něma respekt, rači jsem mlčel a byla to super lekce do života. Třeba v tom, že je kolikrát lepší dát to jištění dál, cítíš pak, jako bys byl větší chlap. Není to kvůli tomu, že bys někomu dalšímu chtěl ublížit, ale dává ti to sílu do dalších věcí. Děláš se takový ocelový vevnitř.

No a tak jsem se naučil nové věci a zároveň si uvědomil ten rozpol mezi lezci v Ádru, které sem tam poznal a že to není pro mne dobrá cesta, protože, když lezem spolu, měli bychom se o to dělit a neprát se. Taky jsem zjistil, že svět není jen o písku. Protože to jsem tam viděl často, že pro některé byl jen písek. A nic není lepšího než písek. A to je hloupost. Je to jen část další krásné disciplíny.

Co hory?

Oddíl vždy v létě i zimě jezdil do Tater. Já jsem tam byl párkrát. V 15ti poprvé na Brnčále, tam jsem poprvé pocítil to zajímavé, když nalezeš do 900 metrů dlouhé stěny, prakticky bigwall, s hloupým materiálem, malými lezečkami, žádným jídlem, žádným rezervním pláném, vlastně s ničím. Ale všechno naštěstí dopadlo dobře, byl tam poprvé pocit, že to co mně naplněju jsou ty velké stěny.

Čím tě to láká?

Prostě ta velikost, já jsem měl tu výhodu, že strach jsem ztrácel s nabírající výškou. V jednom dni projdeš nepřeberným množstvím stylů a velká výhoda je když se snažíš být univerzální. Líbilo se mi to prostředí, příroda, dobrodružství. Na tom Kežmaráku jsem spadl v plotnách, kde jsem byl v diagonálním traverzu nad dvěma skobkama a už jsem byl příliš suverénní a ztratil jsem kontrolu. Šlápl jsem na mokrý stup, což jsem neřešil, ale to mi usmeklo a vypinkl jsem tu první skobu a zůstal jen na té druhé, kdežto borec na štandu s jedním čokem, a ta kdyby nedržela tak letíme dolů. Dobré bylo, že jsem nedostal zpětně strach, ale hned druhý den na to jsme šli na Jastrabku a lezli jsme nějakou trojku s holkama a šel jsem jednu délku, kde jsem trochu sobecky chtěl lézt něco lepšího pro sebe a nemyslel na druhé místo toho abych šel jednoduchým. Tak jsem šel přes takový oblý převis. Tam bylo madlo, na které jsem nemohl dosáhnout, tak jsem po něm skočil, ale to se celé vylouplo. Tak jsem ho aspoň hodil za sebe, aby mně nedobilo, chytl jsem rotaci a přes plotnu do komína a zpátky do plotny jsem dolětěl až ke kámošovi ke kolenům a to všechno po vytočení 30-40 metrů lana. Sem měl takový pocit, že kdybych věděl, že to takhle „dobře“ dopadne, tak to zkusím znova. A tak jsem naběhl znovu, ale pořádným směrem a to už jsem se začal klepat, stresovat a nakonec to dotáhla kamarádka, protože já už jsem nebyl schopný.

Ty jsi se pak přestěhoval do Anglie…

Nejdřívě jsem objevoval, potkal se s místními, ale českými kamarády, co přijeli po mně. Lezli sme jen do té sedmičky osmičky a spíš se otrkávali, protože když jsme viděli ty dachy, nevěřili sme, že je to možné vylézt jen po vlastním. Tak sme začali trénovat, pravidelně chodit na bouldrovku a používali systémem pyramidy. Na bouldrovku se běželo 5-10 kiláků, byla to dřina. Síla se pak testovala na těch vynýtovaných věcech jako Malham Cove, či Raven Tor. Super je třeba Goddis, ten je úplně parádní. To se otestovalo, a cos dobrého padlo, i na OS. No a to jsem si pak vyhlédl jednu známou cestu od Birketta – Bleed in Hell, což přelezlo jen pár lidí, včetně jeho přítelkyně. Tak jsem to slanil, otestoval a padla mi dobře. Druhým nebo třetím jsem ji přelezl a přidal jsem ještě dvě cesty podobného charakteru. Zjistil jsem, že to jde, ale že si člověk musí dávat pozor co si vybírá, protože může udělat chybu. Viděl jsem kámoše, kteří jsou mnohem lepší lezci, jako třeba George Ulrich, který má morálu jakoby mu bylo všechno jedno a zkoušel takto pár OSů a málem na to doplatil. Chce to opatrně a s rezervou.

Padlo i pár desítek, ale protože mně nebavilo vyloženě trénovat takové věci, tak mi bylo jedno jestli jich vylezu za rok deset, nebo jednu. Bylo to spíš, že buď se mi to líbilo, nebo jsem chtěl zabrat. Spíš jsem preferoval OSy.

A když srovnáš český a anglický přístup, co se ti víc líbí?

Valná většina lezců v Anglii má charakter, tam když se řekně, že se zde nesmí lézt, všichni to dodržují a neexistuje člověk, který by to neudělal. V Česku to zatím není, což je škoda, ale myslím, že časem to půjde. Jsme vůči nim pozadu s obtížností a stylem, ale už je doháníme a ono to sem stejně příjde. Jsou víc přátelští.

Mají mnohem víc vápna než my, mně se třeba nikdy nelíbilo to české vapno, když už tak to horské. Ti klasici tam si klidně počkaj pět let na cestu, než ji vylezou. Víc se vzájemně respektují.

Co se týká headpointingu, tak když začali lézt těžké cesty, tak to asi ani jinak nešlo. V Česku se mi to moc nelíbilo, přišlo mi to jako ojebávání, ale na druhou stranu, když vidíš jak takto lezou 10+, tak bych chtěl vidět někoho, kdo to dá na OS s vklíněncama. Ty totiž ¾ času strávíš jištěním a až pak lezením.

Hodně lezou ground-up a to si myslím, že je pecka. Já třeba lezl spoustu cest se založeným jištěním, nechtěl jsem prostě riskovat a proto bych se chtěl přesměřovat na ten čistý ground-up – OS a zakládat si sám. To už je takový ten rytířský styl.

Jak pracuješ se strachem?

Jednak je potřeba ho trénovat. Jakmile máš pauzu, tak ho opět ztrácíš. Stejně jak se sílou v rukách. No a když lezeš něco hodně těžkého, tak si musíš vytyčit body. Zajistit se, systematicky vyklepávat, abys byl připraven na boj, protože nic není těžkého odspoda až nahoru, rozmýšlíš si odkud je možné padat, přitom trochu stresuješ, promýšlíš, kam bys letěl, a jak padat. No a jestliže se tím překoušeš, tak jsi v dalším odpočinku. Já se párkrát nadýchnu, takový jakože rituál, a jdeš do toho a nemyslíš a jedeš jak mašina a nezastavuješ. V odpočincích nesmíš zůstat dlouho, tak to dělám já – z bodu do bodu.

Říkal jsi, že by ses chtěl soustředit na rychlostní alpinismus, proč toto?

Vždy jsem měl rád větší stěny, ale měl jsem problém se spolulezci. Tak jsem přemýšlel jak se můžu sám realizovat. Měl jsem strašně rád ledy, na což jsem se poslední dobou specializoval. A tak toto mi přišlo jako další logická návaznost co dělat sám. Já byl strašně slabý na nohy, vždy jsem mrčel a nebyl spokojený s delšími pochody, a tak by bylo jedině dobře, že bych trénoval. Tak jsem se začal zajímat o to jak na to a jak udělat velkou stěnu jako Ueli Steck. Jak dokážou jet a nezastavit se. Tím navíc seš ušetřen toho risku se sluncem a kameny, lavinami. Mít pak třeba krátké lyže sebou a sjet to dolů abych se ušetřil nudného sestupu…

Navíc mám ideu, že se odprostím od pití a kouření, bez toho by se podobné věci dít nemohly. Lezl jsem například s Charliem, maratoncem, který mně táhl. Sme tomu říkali, že on jsou nohy a já ruce. A takto jsme lezli klasické výstupy na Ben Nevisu. Chtěli jsme udělat opravdový traverz hřebenu Ben Nevisu, což je asi čtyři tisíce metrů lezení. A do Alp jsme jezdili na Grand Musad, Kandersteg a na další velké ledy. Začali jsme dělat vlastní zimní cesty v Lake Districtu a něco málo padlo i ve Skotsku, kde plánujem, že to trochu víc oživíme. Jdeš třeba deset, patnáct kiláků na lyžích a tam jsou velké stěny do 400 metrů, kde vedou dvě cesty. Takže tady jsou neskutečné možnosti. Pořád.

Jakých výstupů si vážíš?

Vážím si toho, co jsme nesprasil, tedy u prváčů. Co jsem sprasil, tak z toho jsem se poučil. Vážím si toho Kežmaráku v 15ti letech (Diretka). To že lze uskutečnit velké věci a nemusíš být přetrénovaný. Někdy si stačí věřit. Hodně mi dali ty zimní výstupy v Ben Nevisu, kolikrát jsme lezli nejištěné věci, kde hrozilo, že stáhnu kamaráda dolů. Kupříkladu Orion Direct, jedná z klasik, ale když to lezeš v blbých podmínkách, tak dá zabrat. Dále třeba Slav Route nebo White fear na Grand Musad od Lowa (pozn. nejsem si jistý názvy a web moc nepomoh). To jsou pecky! Zažil jsem i dvakrát lavinu, tak to bylo takové zajímavé.

Na písku si nevážím tak těch těžkých, jako těch, které nebyly nikdy přelezené. Jsme měl takový list, největší nepřelezené věci na písku z Montany. No a chtěl jsem si to odškrtávat. Ale když jsem viděl některé věci od Cikána se Špekem, tak jsme jen s kroutící hlavou odešel. Ale třeba na Satelit jsme vylezli to VIIIb, kde máš jištění do čtvrtky a pak lezeš a modlíš se, že ti to nesmekne. Nakonec jsem jich odškrtal asi pět, kde jsem věděl, že mám první opakování.

Na skalkách jsme dost často lezli zajištěné cesty jen po vklíněncích. Třeba na Rábci, tu Železářskou a pak jsem se snažil vymyslet ten Výpadek rozumu. Jde to, ale nenašel jsem nakonec odvahu. V tomto případě je to hodně o jističi, který je ochoten odběhnout a skočit dolů. Samozřejmě volné přelezy technických cest. U některých věcí jsem to ani netušil, že by to tak šlo. Až po Anglii se mi otevřel obzor a zjistil jsem, že to jde.

Co sólování?

Neměl jsem s kým lozit a byla to další disciplína, kde je ta výzva. Vylézt těžší nebo krásnou cestu sólo. Nakonec to byl spíš boj, aby sis neodvařil hlavu. Ale mám přeci jen radši práci s lanem, tak toto nepovažuji za nějaký odvar. (pozn. Honza má na kontě např. sólo přelez Železářské na Rabštejně.)

Kdo byl pro tebe inspirativní?

Z Čechů Hudeček, Špek, Cikán jako spárař, Mocek jako stěnař… No a to tím, že vylezli věci, které já si si v životě nevylezu. Mně ukázali, že v sobě mají něco, že můžou jít tak daleko, že si nemyslí, že to je blbost.

Z cizinců hlavně angličtí lezci – Dave Birkett, takový vysoký skřítek, má na kontě určitě 30 desítek po vlastním. Je místní guru a fakt charakter. Rád mluví o cestách jako každý lezec, ale je na něm vidět, že si nemyslí, že je lepší než ty.

Nebo někteří mlaďoši, podobní mně. Jeden rok vyleze třeba desítku po vlastním a pak další dva roky není schopen vylézt ani devítku. Že na to kašle. Má pohodu. A pak ho zas vidíš, že leze 9a, si říkáš to je hovado! Ale to je ta nádhera, že kašle na to, drát se hore.

Co tě láká ještě kromě lezení?

Já mám rád umění. Zkouším hrát na každý nástroj. Už jich mám sedm, no na žádný nehraju pořádně. Je to ale zábava. Nebo malování a vyřezávání. Líbí se mi olejovky a špachtle, takový impressionist style. Líbí se mi třeba český akvarelista Július Mařák. Byl slavný tím, žes ho otočil ke krajině, nechals ho dívat se tři minuty, otočils ho a on ti to perfektně namaloval. To je dar! Ja sice nevěřím v talenty, jde určitě hodně udělat sám za sebe, ale každý může být v něčem lepší než ostatní. Jen to najít. Zastávám názor, že kdo se nudí je nemocný, protože je furt co dělat.

Životní filosofie?

Včerejšek je včerejšek, s tím nic nenaděláš, dnešek je dnešek, tak si ho pořádně uží! O zítřek se nezajímej, ten tu ještě není. Nezlobit se a být šťastný, konat jen dobré.

Něco bys chtěl dodat?

No lidi by měli více spolupracovat mezi sebou. A i když se něco pokazí, nebo splete, třeba při prvovýstupech, tak je to jedno, opraví se to, a důležité je že se leze a myslí se na krásu pohybu. A že nejde tolik o čísla, nebo o to, kdo se kde více podepíše.

Né vše se stihlo dolézt - Honzovy ultrastropní projekty na Chameleóna.