Sbohem Sedmikrásky aneb komentovaná historie lezení v Moravském krase

Stejně to je jedno, jak to bylo. Je to tak, jak to je. Těch věcí je hrozně moc. Každý si to pamatujeme jinak. O spoustě věcí se neinformovalo, když někdo něco přelezl. A potom někdo po pěti, deseti letech vyjde s opačnou teorií a ty už to nemáš jak dokázat. Už je to dávno pryč a nikdo si to nepamatuje.

                                                                                                                                                                                 Tomáš „Svišť Pilka, guru

Zajímá vás, jak v Moravském krasu vzniklo sportovní lezení? Baví vás historky lezeckých legend? Máte rádi historické fotografie, staré průvodce, koláže či moderní lezecké fotky? Jste zvědavi, jaké cesty by vám v Krasu doporučil Adam Ondra nebo Petr „Pok“ Pokorný? Pokud ano, je právě vám určena unikátní kniha Sbohem sedmikrásky. Od prvních sestupů do Macochy až po nejtěžší cestu světa na více jak 220 stranách. Její vydání můžete podpořit objednáním výtisku s několika bonusy na stránkách www.hithit.com.

Počet výtisků je omezen, po křtu bude k sehnání pouze limitované množství! Křest knihy je plánován na 1. 4. 2015 v Brně v Místogalerii. Tohle opravdu není apríl!

Kdo za to může?

Hlavními pachateli Sedmikrásek jsou Petr „Pok“ Pokorný a Lukáš "Asu" Abt. Oba dva lezeme v Krasu již řádku let, každý s trochu odlišným přístupem, ale oba jej máme rádi. Kromě lezení nás spojuje zájem o život, poezii, otázky a odpovědi. S knihou nám hodně pomohli také Pavel Weisser a Vladimír „Fery“ Pipal, legendy krasového lezení. Myslím, že činy nás všech jsou zárukou toho, že dílo se vydaří a čtenáři se nudit nebudou.

Jak kniha vznikala?

Poprvé jsem si sáhl na bílošedý vápenec Moravského krasu v Rudici. Nebo to bylo na Krkavčí? Je to teprve dvanáct let, a přesto si to už přesně nevybavuji. A pak věřte historkám z dávných časů. Každopádně od té doby jsem v Krasu trávil poměrně dost dní a zdejší krajina mi učarovala. Zejména pod vlivem lezeckých „túr“ v Suchém a Pustém Žlebu jsem začal vnímat historický kontext místního lezení a zjistil, že údaje a poznatky z krasové minulosti nebyly zatím nikde uceleně publikovány. A tak začalo několikaleté pátrání, jehož výsledek představuje kniha Sbohem sedmikrásky.

Již několik let publikujeme na blogu Pok-blok  přepisy rozhovorů s lezci, kteří zanechali výraznou stopu ve vývoji lezení v Moravském krasu, od 2. světové války až do současnosti. Podařilo se "znovuobjevit" zapomenuté texty, průvodce a fotografie. Vzhledem k bohatosti získaného materiálu a také s ohledem na význam Moravského krasu pro rozvoj sportovního lezení v ČR jsme se s přáteli rozhodli, že vše shrneme v knize. Oslovili jsme několik výborných lezeckých fotografů. Dva roky jsme připravovali text. Alča vyráběla mapky a koláže. A nyní grafik Jan „Krá“ Macháček finalizuje podklady pro tisk.

Co v Sedmikráskách naleznete?

Sedmikrásky nejsou pouhým výčtem lezeckých cest a obtížností. Obsahují příběh, vyprávěný od dob středověku, kdy se lidé skalisek děsili, až po rok 2014, kdy se v Krasu nachází jedna z nejtěžších lezeckých cest světa. Sedmikrásky jsou členěny do pěti celků. Nejprve stručně představíme jednotlivé lezecké oblasti Krasu. Chronologický výklad historie místního lezení tvoří hlavní část knihy. Další kapitola se věnuje lezeckým průvodcům a související literatuře. Následuje shrnutí a na úplný závěr, v kapitole Pok-tipy, doporučuji některé zajímavé krasové cesty.

Kniha bude mít přibližně 220 stran formátu 210 x 210 mm a uvnitř naleznete nejen text, ale také 150 menších historických fotografií, 30 celostránkových barevných fotek a několik koláží. A také špetku poezie. Malá ochutnávka společně s reklamními plakátky (s využitím fotografií z archivů Hugo Havla, Petra Piechowicze a Montany) následuje…

První výstupy

Divoké prostředí Krasu vzbuzovalo však v lidech v dobách dávných spíše než touhu po objevování děs a hrůzu. Dobře to dokumentuje například první popis „turistické“ výpravy k vývěru Punkvy v Pustém žlebu v období počátků baroka, který zaznamenal J. F. Hertod (1669) dle vyprávění Adamuse Dorese: Kráčeje svrchu řečeným údolím, dosti těsným a křivolakým, značně děsivým po obojí straně pustinou skal, vystupujících zvláště po levé straně do výše jako hradby, nepřístupným pro strmé útesy a skaliska, úplně mne zachvátila novou hrůzou nepřístupná osamocenost skal, v níž se zdálo, jakoby sám ševelící vánek nezvyklým šumotem vydechoval jakýsi zvláštní děs…

Meziválečné období

Jejich motivaci pro zdolávání skalek poblíž Adamova objasňuje Rudi Czepek: „Prvovýstupy tady u Brna?“ zeptal by se možná někdo s ironickým úšklebkem a pokládal by Akademický spolek za skupinku se smyslem pro humor. Inu, co se týká humoru, měl by určitě pravdu, nicméně ne ve spojitosti s lezením na Pálavě, Josefovském údolí nebo na Babím lomu. Neboť tyto terény bereme smrtelně vážně. Na nich se celý rok připravujeme na naše prázdninové výpravy, ony nám, dětem nížiny, dávají sílu a sebedůvěru na výjezdy do hor.

Šedesátá léta až začátek let osmdesátých

My, kluci se zvonáčema a batikovanejma tričkama, prožívali šílený traumata s horolezeckýma kamarádkama v listí bivaků. Víš, jak bylo strašný a komplikovaný se dostat skrze spacák a manšestrový kalhoty k dámskejm kalhotkám!? To bylo samý Rikatádo a Pojď v Keňu mou a Sever dýchá velkou nadějí a stejně nám nedaly a my jsme byli pořád panicové. Jan „Drobek“ Krch

Osmdesátá léta až začátek devadesátých let

Začali jsme jezdit na Holštejn a párkrát jsme si pekli párky na hromadách dřevěných klínů. Pro generaci před náma byly tamní cesty těžký, tak tam nacvičovali technický lezení, dřevěný špalky ve spáře až nahoru. To jsi vyndával rukama, protože byly shnilý, jenom jsi to házel za sebe. Fakt neuvěřitelné hromady špalků, párky jsme opíkali několikrát. To byste asi nepochopili, ale tam fakt nebyla ani noha. Jindřich „Čumpelík” Šustr o svých začátcích.

Devadesátá léta až po současnost

O málokom bych řekla, že se mi líbí, jak leze. Ale jsou takoví. Třeba lezou hůř než já, ale vidíš na nich, že lezení mají jaksi pod kontrolou. Svišt třeba lézt umí. Když toho Učňa vylezl, tak musí umět lézt. A ještě o Adamovi bych řekla, že umí lézt. Navíc se mi strašně líbí, jak leze. On pochopil, že se leze nahoru, to je úžasné. Prostě leze za každou cenu nahoru, strašně efektivně, rychle, neztratit ani centimetr výšky. Efektivita, využívání dynamiky pohybu, má takovu metodu, kterou jsem u nikoho neviděla. On ulítl strašně, ale je zajímavé to sledovat. Z mýho pohledu jako celkem dobrého lezce tak vůbec nechápu, co v Krasu leze. Věra Kotasová Kostruhová

A několik náhledů do nitra knihy

Pokud vás tento článek zaujal a chcete přispět, mrkněte se na www.hithit.com, budeme rádi.

Ať se daří

Petr „Pok“ Pokorný