TENDON článek: První doteky Krasu

Pohled na první setkání s lezením v Moravském Krase v podání Davida Špundy:

Moravský Kras je považován za českou Mekku sportovního lezení. Je zde nejvyšší koncentrace těžkých cest, které jsou svým charakterem spíše bouldrové než vytrvalostní. O Krase panují rozličné pověsti o uklouzanosti tamního vápence, o malém počtu jištění v cestách a o příliš těžce nastavené klasifikaci. O tomto všem jsem až do minulého měsíce jen slýchával a četl na internetových diskuzích. S přicházejícím jarem jsem se však rozhodl, že mé lezecké schopnosti a dovednosti už pokročili dál a že se tam proto tedy vypravím a na vlastní kůži se přesvědčím, jak tomu doopravdy je.

Moje první návštěva směřovala na Holštejn, konkrétně na Vaňousovy díry, které jsou známé svými pověstnými lištami a spíše kolmějším charakterem. Na rozlez jsem se pustil do Bóžovi spáry (7). Hned na začátku mě překvapil bouldřík s vysokou nohou, který jsem však záhy vyřešil a můj první krasový úspěch byl na světě. Jako další jsem si vybral cestu Myší šeď (8), o které jsem se dozvěděl, že je to poměrně schůdná cesta na svou obtížnost. Vzhledem k tomu, že jsem do té doby měl přelezenou pouze jednu osmičku, jsem byl z návrhu kamaráda, ať to zkusím, trochu rozpačitý. Dostal jsem však parádní program, a kdyby mi nesmekla noha hned ve třetím kroku, měl jsem cestu na flash. Druhý pokus jsem si však nejistou nohu pohlídal a relativně na klid jsem to tam poslal. Ještě odpoledne téhož dne jsem si nakrokoval krásnou lajnu Dement (8). Její obtíže spočívají ve spodním bouldru za malou řezku, který jsem však poměrně rychle vyřešil přes vysokou levou nohu, a horním silovým převískem. Ten se pro mě stal noční můrou a po dalším pádu jsem si fakt připadal jako dement. J Vzhledem k mé výšce jsem zde musel dělat asi tři kroky navíc oproti řekněme normálním lidem, a tak jsem této cestě věnoval ještě skoro celý další výjezd. To však přineslo své ovoce a já i tuto cestu zřetězil. Fakt parádní linie. Hned poté mě kamarád vlákal do cesty Přes ten les (7+), že prý se mi bude líbit, že je tam skok. Začátek cesty není těžký, jen si člověk musí dát pozor, aby mu to náhodou neujelo, protože první se cvaká až v sedmi metrech. Pak následuje dlouhý nátah a cvaknutí druhého borháku. Po krátkém odpočinku v madle jsem se odhodlal a z dobrého bočáku jsem se vší silou odrazil a skočil. Ze spodu to prý vypadalo, jako kdybych chtěl doskočit až na tu lištu nad tím. Pravdou je, že jsem kýžené madlo přeskočil a chytil ho, až když zapůsobila nemilosrdná gravitace a já se začal řítit zase dolů. Trochu Sharma styl. Zbytek cesty měl být údajně za hubičku. Já se tam však ještě pořádně zapotil. Možná to však bylo hlavně tím, že jsem si to už nechtěl pokazit. Škoda, že má ta cesta tak nepříjemné první jištění, jinak bych si ten skok dával při každé návštěvě.

Další výjezd jsme měli naplánovaný dokonce na dva dny. Volba padla na Sloup, asi nejznámější a lezci nejnavštěvovanější část Moravského Krasu. Po rozlezení v cestě Indie (7-), která mi nepřišla zas tak hrozná, jak všichni tvrdili, jsem se pustil do nejlezenější osmičky v Krasu, kterou je Čína (8). V prvním pokusu mi cesta přišla příliš těžká a moc šancí jsem si nedával. V rámci odpočinku jsem nakoukal asi tři různé programy v podání zdatných krasařů, kteří se v cestě rozlézají. Poradil mi taky Vlk, který ji prý lezl i poslepu a pamatuje si každičký pohyb. Do dalšího pokusu se mi moc nechtělo, protože před Indií stálo pomalu celé Brno a vzhledem k tomu, jak si to lezli na pohodu mi to moc na odhodlání nepřidalo. Do klíčového místa jsem dolezl relativně v pohodě. Dokonce se mi ve spoďáku podařilo sklepat. Další nášah proběhl v pohodě, ale pak jsem netrefil nohu a to mě rozhodilo. Naštěstí jsem klíčový bočák podržel a dál už jsem si to opravdu nedovolil pustit. Jako následující cesta mi byly doporučeny Květy zla direkt (7+), což je cesta naprosto rozdílného charakteru než Čína. Jemné přebírání a baletění mi však sedí, a tak jsem se do toho pustil. Až ke druhému jištění cesta není těžká, pak však nastane docela bouldřík přes jednoprstovou dírku, který jsem však dokázal přečíst a cestu tak zdárně vylézt.

Druhý den jsem začal v Uzeném koleni (7-), které má shodný začátek s klasickou Argentinou, která je opravdu asi nejoklouzanější cesta na světě. Dále jsem se pustil do technicko-silového problému Vrať cos vzal (8) v sektoru Nad poustevnou. Ve vrchním bouldru jsem však nemohl při onsightu vymyslet sekvenci kroků. Po vylezení lehčí cestou zprava a následném nazkoušení na toprope jsem však už všechny kroky udělal, a tak jsem se nechal spustit, že dám za chvíli pokus. Po chvíli však začalo pršet a celá cesta mi zmokla. Rozhodl jsem se cestu vybrat, protože jsem nevěděl, že tu cesty vysychají relativně rychle, jak jsem se mohl přesvědčit před odjezdem.

Krátký déšť tak náš pobyt v Krase protentokrát ukončil. V nejbližší době se sem chci vrátit a zkusit další místní klasiky. Zdejší lezení mi i přes veškeré obavy a pochybnosti učarovalo. Příště snad vedle dalších brněnských es potkám i nejlepšího lezce světa, abych odkoukal nějaký finty. 

David