Santorini

Když vám Míra Vladyka s Bárou Štěpánovou krátili u televize dlouhou chvíli, zapomněli se v díle o tajemném a romantickém ostrově Santorini zmínit také o lezení. Ono by to nebylo na dlouhé povídání. Celý ostrov je totiž černý jak ropa, kompaktní jak Hruboskalsko a kloudný lezecký sektor aby zde člověk marně hledal.

Oia - perla Santorini. foto: archiv Nadzemí

Tato destinace je vyhledávaná kvůli úplně jiným zážitkům a jenom takovej případ  jako jsem já, si mohl  přibalit lezeckou bižuterii do příručního zavazadla, když jsme mastili plechovým vrabčákem za kamarády potápěči.

Ostrov Santorini, údajně jedna z nejromantičtějších destinací pro turisty z celého světa, by se dal ve zkratce charakterizovat jako pomyslná bašta snobského turismu v Egejském moři.  Nemusíte trajdat přes celej glóbus za kulatými hobitími obýváky, abyste uviděli věci, že si budete připadat jak v drahém dojáku od Jamese Camerona.

Typický domeček v malých vesnicích mimo turistické cesty. foto: archiv Nadzemí

Všechno se točí okolo jednoho z největších sopečných výbuchů, které se kdy na Zemi udály. V 16. století před naším letopočtem, zde vybuchla sopka, že prý vlna tsunami smetla Minojskou civilizaci a prach sopky doletěl až na Island. Ostrov se celý roztrhl a zůstal zde nakousaný lávový větrník s roztroušenými drobky okolo v moři. Sopečné zbytky pevniny vytvořily podívanou, kvůli které sem jezdí turisti z celého světa. Na černé sopečné útesy zde místní obyvatelé začali lepit bělomodré baráčky, které úchvatně kontrastují s okolím jako šlehačka na čokoládovém dortu.

Hogo fogo ubytování za tučně krejcary. foto: archiv Nadzemí

Během minulého století zde vyrostl ráj kontrastů.  Láva a bílé fasády nízkých domečků a kulatých kupolí s barevnými doplňky. Staré zapadlé kamrlíky se starousedlíky a vířivky s výhledem, který si majitelé cení od 1000 do 10000 eur za noc. Tolik se zde platí za kýč.

Vedle klasických cetek „I love Santorini“ s roztomilým oslíkem (který je na ostrově dodnes používaným dopravním prostředkem), narazíte na vkusné módní obchody a originální bižuterii v poměru pro turisty nezvyklém. Prý se zde rodí každý jako umělec a hojné obchůdky v nejnavštěvovanější vesnici Oia, jim dávají za pravdu.

Pohled do lezeckého kaňonu Kamari. Zajímavé sektory v pravé části. foto: archiv Nadzemí

Kvůli sportovnímu vyžití zde ale fronty stát nebudete. Je zde pěkné potápění s podmořskými jeskyněmi. U majitele jednoho z nejznámějších potápěčských center www.atlantisoia.gr jsme  měli možnost bydlet a při jeho vyprávění jsme se dozvěděli například, že mnoho potápěčů v čele se slavným Cousteauem, zde dlouho hledali pod vodou bájnou Atlantídu, že Číňani neumí moc plavat a že podpisem slibu mlčenlivosti, zde pod vodou koučoval i Billa Gatese.

Spodní sektor v Kamari. foto: archiv Nadzemí

Lezení je zde jen na dvou místech ostrova. Mezi vesnicemi Kamari a Perissa se tyčí vysoké vápencové pohoří, které jako jediné nabízí kompaktní kusy lezeckého terénu. V serpentinách nad první jmenovanou vesnicí, cestou k bájnému prameni života je rozseto pět lezeckých sektorů. Všechny cesty jsou popsané pod nástupy, takže netřeba průvodce.  Nejhezčí nám přišly spodní cesty v křemenných stěnách, které co do charakteru nám připoměly podobné lezení na sardinském mysu Capo Caccia. Oblé díry a bočáky, silové lezení a kluzký materiál nás celkem pozlobil. Zato jištění po metru a lehké položené rajbasy si oblíbí každý začínající lezec. Nejvíce je zde lezení od 5b do 6c, ale sem tam najdete i přísné sedmičkové dardy. Průvodce naleznete zde.

Jedovaté 7a v Kamari. foto: archiv Nadzemí

Druhá destinace přesně odpovídá novodobým lezeckým trendům. Kolem 40 cest přímo v Perisse ční přímo z parkoviště, za ním se rozprostírá teplé moře, volejbalové hřiště a hospoda. Co víc si může lezec přát. Zapomněl jsem dodat, že fronty se na cesty rozhodně nečekají, byli jsme zde sami ve stěně a náležitě jsme si to vychutnávali. Po lezeckém dni v Perisse doporučuji rasta restauraci „Tranquillo, kde kromě příjemné obsluhy, dostanete chutná jídla za skvělou cenu.

Hlavní lezecký sektor v Perisse. foto: archiv Nadzemí

Hned za jediným letištěm ostrova na Monolithos beach je také kitový spot, kde má majitel místní kitové školy (rozuměj boudy na pláži stlučené z dřevotřísky, kterou jsme našli podle dvou roztrhaných vlajek) celou pláž pro sebe. Mělká čistá voda, černý lávový písek a žádní kiteři, kterým by bylo třeba se po metru vyhýbat a bát se o rozpůlené lajny.

Na jihu Santorini u pláže Red beach, kde se pár pěkných rudých lávových kamenů povaluje na pláži, se dá půjčit mořský kajak a vyrazit podél skalnatého pobřeží na výlet.

Pár panenských sopečňáků v Red Beach. foto: archiv Nadzemí

Mezi hogofogo restauracemi je vhodné vyzdvihnout skvělé vinné centrum, kde za příjemnou cenu vyfasujete na košt 6, 12 nebo 18 skleniček vína a s plnou miskou sýra, oliv a omáček koukat na kulisy z filmu „Cesta do pravěku“. Místní zakrslá vinná réva dává bohatá bílá vína, která se dají koupit v zašitých vinotékách za pár krejcarů, namísto drahých flaškových, které co do kvality mnohdy pokulhávají.

Kaplička v Oia. foto: archiv Nadzemí

Pod starobylým městem Pyrgos se u kostelíka schovává asi nejštylovější řecká restaurace na ostrově. Nafasuješ aperitiv, digestiv, dezert a předkrm zadarmo a cítíš se jak v restauraci u „Panoše“ na Kalymnosu. To by z našeho týdenního výletu bylo asi vše. Ten kdo z vás bude mít cestu okolo, zastavte se. Ale jak znám lezce, tak udělají kompromis a pojedou na skvělou poznávací dovolenou za kulturou na Kalymnos :)

S pozdravem Čaj.