Tenerife - lezecký ráj

Jestliže tvrdím, že na Gran Canarii je dobré lezení, potom skalní lezení na Tenerife je ještě o stupeň lepší. Pokud se hodláte vydat na Kanárské ostrovy především za lezením, potom je ostrov Tenerife jasná volba. Troufám si říct, že některé tenerifské skalní oblasti předčí kdejaký výlet za jarním rozlézáním do Francie, Chorvatska nebo do jiné evropské oblasti. Není to už jen úžasné počasí a vulkanické prostředí, co dělají ze skal na Tenerife tu pravou zimní či jarní destinaci. Jsou to i samotné skály, o které není na hornatém ostrově s nejvyšší horou Španělska nouze. Relativně nový průvodce z roku 2010 popisuje deset nejlepších a největších oblastí a opravdu je z čeho vybírat.

Při severním pobřeží v blízkost městské zástavby jsou menší oblasti jako Vistamar, Martiánez a San Marcos. Stěny v Martiánez se dokonce nacházejí přímo v turisticky rušném městě Puerto de la Cruz a jsou tak trochu odsouzeny ke statutu jakési venkovní tělocvičny. To ovšem neznamená, že by cesty byly oklouzané nebo že by se na ně čekaly fronty. Naopak cesty jsou celkem pěkné, často se leze po zvláštních formách a útvarech. A pokud vám už bude horko, za pět minut jste u moře s vyhlášenou zmrzlinou v ruce.  Kousíček za městem jsou i pěkné útesy umožňující čím dál populárnější volné lezení nad vodou (tzv. deep water solo). O dalších pár kilometrů, vysoko nad mořem, se dá dobře zalézt v oblasti Vistamar – menší oblast s pětatřiceti cestami do dvaceti metrů výšky. Lezení je zde rozmanité. Příroda vytvořila často bizarní veliké chyty, kterých si můžete dosyta užívat. Až vás to omrzí, hned vedle jsou k dispozici holé plotny s oblými lištami. Když na vás zasvítí odpolední slunce, můžete jen závidět surfařům, kteří skotačí ve vlnách na černé pláži kousek pod vámi.  Největší oblastí na severu je San Marcos s těžšími cestami dlouhými kolem dvaceti pěti metrů. Skály jsou ovšem přímo v zástavbě San Marcos.  Výhodou těchto oblastí při severním pobřeží je jejich severní, resp. západní orientace, a tudíž větší záruka příjemných teplot.

Vistamar - lezení u moře, 6b. Foto: Jan Šálek

Zajímavostí tenerifského lezení jsou sektory se „sportovními“ cestami, které si ovšem jistíte sami pomocí vyjímatelných jistících prostředků. Řekněme, tradiční sportovní lezení. Takovéto lezení umožňují silně rozpukané skály s množstvím koutů a spár, v jinak poměrně hladké skále. Klasickou oblastí tohoto druhu je oblast Tabares, nacházející se mezi hlavním městem Santa Cruz de Tenerife a univerzitním městem La Laguna. Ke zlezení tu je stovka cest, naprostá většina vyžaduje vlastní jištění. Leze se v ukázkových koutech a ve spárách všech rozměrů až do obtížnosti 7a, ale většina cest po vlastním jištění je v obtížnosti 6a – 6c, čili příjemné polezení pro všechny. Těžší cesty vedou v plotnách mezi kouty a bývají už zajištěné nýty. Oblastí, kde se střetávají sportovně odjištěné cesty s tradičním lezením, je na Tenerife hned několik a jsou pro ostrov typické. Mezi další takové oblasti patří hlavně Las Vegas na jihovýchodě ostrova a Guaría na jihozápadě. V obou případech právě tam najdeme nejdelší cesty na ostrově. V těchto dvou oblastech je poměr sportovních cest a cest, kde je potřeba zakládat své vlastní jištění podstatně vyrovnanější. Obtížnost tradičních cest dosahuje až stupně 7b. Guaría je rozsáhlá oblast s několika sektory s cestami až čtyřicet metrů. Ač je svou polohou poněkud stranou, rozhodně stojí za návštěvu. Například při cestě z jihu ostrova do slavné soutěsky Masca. Ale pozor, orientace stěn je jižní a do stínu se tu neschováte. Skály se nacházejí v přírodní chráněné oblasti, hnízdí zde vzácný sokol, a proto zde platí určitá omezení (zejména od února do června), která prosím dodržujte. Také vztahy s majiteli okolních pozemků nejsou zrovna ideální, zejména kvůli parkování. 

Oblast "El Rio, o údolí vedle Las Vegas. Na obrázku nádherný kout za 7a . foto: Jan Šálek

Historie volného sportovního lezení na ostrově je poměrně mladá. K jeho rozvoji došlo až počátkem 80. let minulého století, kdy se začaly lézt první cesty v oblasti Tabares. Lezci, inspirovaní stylem lezení v Yosemitech, zde přelézali první spáry po vlastním jištění. V roce 1983 tak vznikly cesty jako La Fissura Yosemite nebo Butterfingers (tehdejší klasifikace VI , dnes je to 7a). Opravdovou kolébkou sportovního lezení na ostrově je oblast Las Cañadas del Capricho. Zde se začalo osazovat fixní jištění a podle tehdejších trendů se cesty vrtaly i svrchu. Osmdesátá léta patřila dlouhovlasým lezcům v barevných elasťákách, kteří v Las Cañadas přelézali krátké silové převisy a tvořili jednu cestu za druhou. Koncem osmdesátých let zde Ralph Kammerlander poprvé použil speciální krok zvaný „Yaniro“ a přelezl tak do té doby nelezitelnou cestu La Maximum obtížnosti 7b.

Caňades 6a , v pozadí vrchol Teide. Foto: Jan Šálek.

V roce 1989 se na jihovýchodě začala rozvíjet oblast Arico, která je dnes považována za nejlepší sportovní oblast na ostrově. Svého boomu dosáhla v devadesátých letech, kdy zde vznikla většina z nynějších cest. Na přelomu století se lezci začali věnovat i menším oblastem jako zmíněné Vistamar, San Marcos, či Martiánez. I nadále se objevují nové skalní sektory po celém ostrově a především se odhaluje velký potenciál pro bouldering.

Arico, dolní těžší část kaňonu. Foto: Jan Šálek

Arico je oblastí s největší koncentrací cest na ostrově. Najdete zde i ty nejtěžší z nich. Přístupová cesta rozděluje dlouhý kaňon na horní a spodní sektor. V horním sektoru (Arico arriba) skalní stěny přerušovaně lemují okraje kaňonu a přímo v jeho korytě je spousta balvanů vhodných pro bouldering. Pokud se objeví nějaká dobře zajistitelná spára tak platí, že v cestě nenajdete žádné nýty. Cesty v horním sektoru jsou nižší a obtížnost je schůdnější než ve spodním sektoru (Arico abajo). Skály se od sebe liší svojí strukturou i charakterem lezení. Spodní skály dosahují výšky do pětadvaceti metrů a jejich obtížnost málokdy klesá pod hranici 7a. Většina spodních cest je značně převislá, zatímco horní skály jsou spíše kolmé. Orientace kaňonu je severojižní, takže můžete pohodlně střídat stín a sluníčko v závislosti na denní době. Rozhodně nezapomeňte dostatečné množství vody, protože celá oblast je velmi suchá. V březnu nám bylo dost teplo. V poslední době se rozvíjí blízká oblast Arico nuevo, kde v dalším z kaňonů jsou rozesety desítky nádherných balvanů na popolézání bez lana. Na internetu nedávno vyšel i volně stažitelný průvodce.

Roques de García cestou ke Caňades. foto: Jan Šálek

Za těch pár výprav za lezením na Tenerife jsem několik lezeckých oblastí navštívil. Ale snad pokaždé jsem se nejraději vracel na to úžasné místo pod horu Pico del Teide. Do Las Cañadas del Capricho v srdci národního parku Pico del Teide. Ve výšce 2200 m n. m., pod úpatím nejvyšší hory Španělského království si můžete zalézt nebo se jen tak procházet v neuvěřitelném labyrintu jedinečných skal. Soustava osamocených věží vysokých až padesát metrů ční na dohled od parkoviště přeplněného turisty. Málokdo sem však zavítá. Kromě lezců tedy. Pro ty jsou tyhle „zkamenělá termitiště“ úplným rájem. Skalní město je pozůstatek mocné vrstvy pyroklastického materiálu, který se zde uložil při mocných erupcích sopky Teide. Hornina je naprosto unikátní. Okrové, hnědé, šedé a žluté vrstvy se střídají jedna přes druhou. Když do skal začne svítit slunce, světlé stěny vrhají zlatavé světlo i do tmavějších zákoutí. Čerstvý vzduch dvoutisícové výšky umožňuje lezení i v horkých měsících, na druhou stranu občas přicházejí prudké studené větry, které vaše lezení nejen znesnadňují, ale často i znemožňují. Ovšem není nad prosincové lezení v chladném zimním vzduchu a na sluníčku. Když se vám poštěstí, tak lezete s kulisou sněhem pocukrované hory Teide za zády. Průvodce z roku 2010 popisuje na 140 cest všech obtížností. Lezení v Las Cañadas ocení především milovníci českých pískovců, kterým jsou tyto skály asi nejvíce podobné. Drsný povrch skal slibuje výborné tření, které je v mnoha cestách opravdu potřeba. V sektoru Rambo, který je kousek výš v kopci, najdeme pro změnu dlouhé a lehce převislé cesty po obrovských chytech a výčnělcích. Bizarní skalní útvary mi často připomínaly korsickou žulu. Jsou zde i krátké velmi těžké převisy, či pohodové fotogenické cesty. Snad nejznámější cestou oblasti je Chain Bicicleta, převislý kout a hrana s kulisou hory Pico del Teide, která zdobí přebal velmi povedeného průvodce.

Caňades.

Další zajímavou skupinou skal jsou Roques de García. Věže, dosahující výšky až sto metů, stojí asi půl kilometru od Las Cañadas. Jejich nevýhodou je velké množství turistů, kteří se ovšem úzkostlivě drží v blízkosti parkoviště, a tak stačí pouze uhnout z chodníčku a nechat chodící fotoaparáty za sebou. Věže jsou výsledkem selektivního procesu eroze, která postupně odnesla méně odolný materiál a zůstaly pouze tyto „sloupy“ z odolných materiálů. Charakter a vlastnosti horniny jsou naprosto odlišné od nedalekých skal v Las Cañadas. Ač se to třeba nezdá, je tato měsíční lávová krajina velmi rozmanitá, minimálně její neživá složka. Věžím Roques de García dominuje stometrová trojúhelníková pyramida s příznačným názvem La Catedral, na kterou vede řada vícedélkových cest sportovního i horského charakteru. Nám ve výstupu na Katedrálu zabránil neuvěřitelně silný vítr, který se čas od času žene touto náhorní plošinou, kde mu v cestě, kromě Roques de García, nestojí žádné překážky. Hezké cesty vedou i na okolní věže, které však nejsou tak monumentální. Další dobrodružné horské cesty vedou na hory a kopce, které z jihu přirozeně ohraničují plošinu na jejímž dně stojí nejen Las Cañadas del Capricho a Roques de García, ale také samotné Pico del Teide. Dohromady pak tento celek tvoří obří Calderu de Las Cañadas. Když stojíte u skal v jejím dně, ani vám nepřijde, že jste uvnitř obrovského „kotle“. Ale zkuste se pak podívat na satelitní snímky tohoto místa…

Pohled z Vistamaru na surfovou zátoku a město Puerto Cruz. foto: Jan Šálek

Ve skalách Las Cañadas to mám nejraději. Jsou to ty skály a jejich barvy, které kontrastují s neuvěřitelně modrým nebem, které snad jinde neexistuje. Je to tou horou, která ční do onoho nebe. Je to tvar oné hory, připomínající dívčí hrudník. Je to tím jediným krátkým momentem, kdy zimní slunce zachází za obzor, odnáší s sebou světlo a teplo a přichází tma a chlad. Je to chvíle, kdy zmizí všichni turisté se svými auty, kdy skály ještě sálají horkem, ale vzduch je už studený. Rozlehlé úpatí hory se již noří do šera, ale hřebínky a lávové jazyky „dívčího hrudníku“ se teprve barví do ruda. A vy to všechno pozorujete z bivaku ve skalách…

Marek Jedlička VHS Brno.