Zrcadlo, zrcadlo, která cesta je nejkrásnější?

S červnem přišel ten správný čas navštívit zase jednou Žleby. Dobrá alternativa k přelidněnému Holštejnu a rozpálenému Sloupu. Zdejší stěny navíc nabízí špetku toho dobrodružna, které se dnes už ze skal rychle vytrácí. Lezení zde nenabízí nejvyšší čísla a nejlepší kvalitu skály, ale když člověk přistoupí na tento „kompromis“, může se těšit na nezapomenutelné zážitky vysoko nad starým Janzenovým nýtkem v rozchrastu, kterého není radno se vůbec dotýkat. Možná si řeknete, že podnikat něco takového dobrovolně je čiré bláznovství. S tím nemohu než souhlasit. Jen dodám, že se jedná o nádherné a nezapomenutelné bláznovství.

Asi nejlepší lezení v Suchém Žlebu je na skalách Saxifraga a Henryho stěna. Jde o poměrně kompaktní masivy dosahující výšky až třiceti metrů, kde se nachází cesty do obtížnosti 9+/10-. Ve stínu těchto dvou skal však leží trochu zapomenutá skála Za zrcadlem. Letos jsem si dal za cíl vylézt zde všechny cesty. Těch je zde pouze sedm a nejtěžší je za 8. To by neměl být větší problém, myslel jsem si ze začátku. To jsem se však šeredně mýlil. Každý směr je tu totiž něčím specifický, a to ne zrovna tím pozitivním způsobem.

První cestu jsem zde vylezl už před lety. Jednalo se o Měkejše (6+/7-). Tuto obtížnost jsem v té době už s přehledem onsightoval, a tak jsem myslel, že se v ní rozlezu. Cesta mě však nepříjemně překvapila svou záludností (technického rázu) kolem erárních hodin, ze kterých jsem v prvním pokusu zbaběle utekl. Při druhé návštěvě se mi ji už však povedlo zřetězit.

Poté jsem si řekl, že Zrcadlo nechám ještě chvíli uzrát a že se sem vrátím, až polezu o něco lépe. Letos tento čas již nastal a já se tak mohl pustit do další libůstky – Ponyexpres (5+). Z této Mauglíoviny jsem měl respekt, protože se o ní proslýchaly různé hrůzu nahánějící řeči. Kdo se ale bojí, nesmí do Krasu. A tak jsem se do cesty směle pustil. K první skobě to je choďák, lezení začíná až dále. Po pár metrech však nacházím parádní hodinky, ke kterým lze přidat ještě malý frend. Následuje lehce zavlhlý odlez ke druhé a poslední skobě, kterou podporuji mikrofrendem a odlézám doleva do šílených lokrů. Vše naštěstí zachraňuje útloučký stromek, který mě spasí.

Další štreku vybírám hned napravo od Ponyexpresu. Již její jméno nahání trochu strach – Infarktové stavy (8-). Na onsight dolézám ke třetímu jištění. Po cestě dvakrát z pozice čistím chyty a stupy. Lezení vyžaduje pokročilou úroveň v rozpoznávání pevného terénu. Dále se mi však cesta uzavírá a já odsedávám. Po pár nálezech však nacházím způsob a přelézám bouldřík přes dutý plochý přílepek na spoďák. Jen doufám, že vydrží i v ostrém pokusu. Následuje už jen třímetrový dolez plný pohyblivých chytů. Asu a Lukáš využívají mou betu a přelézají na flash. Namotivován jejich úspěchem přelézám posléze také.

Do další cesty se pro změnu pouští Asu. Vybíráme Zdenálovu Odysseu (8). Jedná se o super technický koutek. Borec stoupá jako dým. Vymýšlí, čistí a zkouší jednotlivé kroky asi hodinu. Ze začátku nám připadá, že tato skládanka nebude mít řešení. Postupem času ji však Asu rozklíčuje, a tak se pouštím do svého pokusu. Leze se už od nástupu. Série divných nechytů vás dovede až na polici ke druhému jištění, kde je nutno pořádně sklepnout, protože následující sekvence vyžaduje přítomnost maximálního fyzického i psychického nasazení. Přes různé odtlaky a bočáky se dostávám až do závěrečného koutku, kde se v pozici rozštěp odhodlávám k finálnímu skoku do mechového madélka. Kluci mě hecují, a tak nakonec přelézám. Byl to ale boj neskutečný.

Druhý den se pouštíme do cesty Bůh pádů (8-), která snad od prvovýstupu nemá přelez. Cesta má jen dvě jištění, a tak se ani nedivíme. Asu nalézá jen se čtyřmi expreskami, což jak posléze zjišťujeme, není úplně moudré. K prvnímu borháku se mu totiž nakonec daří naskládat tři pochybná jištění. Od něj je však hladká čtyřmetrová plotna skoupá na chyty a i na možnosti přijištění. Po pár minutách však klíčuje i tuto pasáž. Dále následuje kamenolom, který Asua zastavuje, a tak se borec rozhoduje odbočit lehce vlevo do Infarktových stavů a dolézt to jimi. Cesta je tedy nachystaná, jen se do ní pustit. Nalézám a po překonání úvodního krutobouldru cvakám abalak a ballnut. Šílený nátah do madla a lehce na polici. Následuje rychlý oraz a psychicky nejtěžší část výstupu. Přes malé bočáčky a beckendy se úspěšně dostávám ke druhému nýtu. Odtud se stačí koncentrovat a brát zase jen to pevné a mám vyhráno.

Víkend končí a s ním i jedna další krasová kapitola jménem Zrcadlo. Přelezli jsme skoro vše, co tento zamešený kus skály nabízí. Zbývá už jen Tvrdej Márvin (8-), který je prý i docela hezký. Tak snad příště.

Fil