Adršpašské klasiky 2.díl

Zima je pryč a po jaře stráveném na Ostaši a Křižáku se mi v hlavě zase začínají objevovat myšlenky na Ádr. S každým dalším teplotním stupněm nahoru cítím silněji svrbění starých jizev ze širočin a ruka se mimoděk skládá do žáby. A tak jsem se v rámci motivace na léto rozhodl oživit vzpomínky z minulého roku a taky některým usadit do hlavy cíle na další sezónuJ Bylo toho hodně, odřených ramen, krvavých rukou, klepajících se kolen...snad se mi povede vybrat to nejzajímavější.

aneb jak mě mistr Richter zase jednou vyškolil...

 

Na Slunovrat jsem se nábožně koukal při každé cestě okolo Starosty. Impozantní linie trčí přímo nad turistickou pěšinou .První kruh je proklatě vysoko a druhý v nedohlednu. Pomalu jsem se na to odhodlával celé léto. Měl jsem v hlavně myšlenku, že pokud přelezu spáru na Hlásku v Teplicích, tak bych se mohl odvážit i tady. Na Hlásku jsem se jedno letní dopoledne s vypětím všech sil vyškrábal a tak mi došly výmluvy.

 

Slunovrat má asi 70 metrů a na celou tu délku tam jsou dva kruhy. To není mnohoJ Asi o dva roky dřív  lezl cestu Brťák a básnil o tom, že tam prý jde „mrtě uzlů“ a že je to „pohoda“. Tak jsem se ho tehdy zeptal, jestli do toho mám jít já. Zarazil se  a nervózně prohlásil, že je na to potřeba být v těch širočinách trochu rozlezený. Tak jsem se za dva roky poctivě rozlezl a ten čas přišel.

 

 

Dopoledne do Slunovratu svítí, tak jsme se s Luckou ráno příjemně rozhýbali na Pyramidě v Otiscích prstů. S úderem dvanácté už ale stojím na turistické cestě pod Slunovratem a okukuju úvodní metry. Věším na sebe pytel smyček a nastupuju na první polici. Přede mnou je komín . Solí to tam až hanba, vevnitře se to sype pod rukama. Zhruba dvanáct metrů nad zemí se komín zužuje, tak mě to nutí lézt ven a nasoukat se do spáry. Láká mě to nalézt tam pravým bokem, ale Berny a Slépa mi kdysi tvrdili, že pak nejde cvaknout kruh.  No tak se tam holt budu muset nějak dostat levým. Mimochodem, oba zmínění adršpašští domorodci mi taky tvrdili, že zrovna v téhle cestě se vybáli v životě asi nejvíc.

 

První kroky jdou celkem v pohodě, dokonce se mi daří namontovat pár smyček.  Jedna jde dokonce tak pět metrů pod kruhem těsně pod římsou. Skála tam vytváří krásné hnízdo, jenom mám pochybnosti, jestli ho při pádu nevylomím.

 

Posledních pár metrů ke kruhu to trochu svrbí. Ruka vevnitř čochtá, nejde pěst ani klíč. Zoufale se tam klíním ramenem a odšlapávám to nahoru nohama. Římsičky napravo od spáry postupně mizí, až se ztratí úplně. Ruka zapřená na dlaň a loket, levé koleno ve spáře, pravá noha pata špička a dělám první tempo nahoru. Hned se zase sesouvám zpátky. Tak znova. Ruka zapřená, noha pata špička, velký nádech a držím tam za hrudník. Rychle šprajcuju koleno a vydechnu. Posun dolů minimální. Pozice nejistáJ Ještě pár podobných temp a s úlevným výdechem cvakám kruh.

 

 

Po cvaknutí mě zaplavuje mě pocit, že mám nejhorší za sebou. Pak ale dělám tu chybu, že se podívám nahoru. Už jsem zmiňoval, že tahle cesta má asi 70 metrů? No, tak další kruh je až 10 metrů pod vrcholem. Vím, že bych ho mě hledat někde nad převisy. Moje oči postupně klouzají po římsách nade mnou a já si říkám, že to proboha přece někde musí končit. Tak to bude kurva dlouhá dřina.

 

Soukám se spárou od prvního kruhu. Pár metrů nad ním je chyt, který mi pomáhá otočit se do spáry druhým bokem. Po kouskách stoupám nahoru a cvakám první erární smyčky. Ty uzly by tam samozřejmě i docela šly, ale já jsem si všechny prozíravě navázal na dvojito, přičemž vidím samá hnízda pro uzly na jednoducho. Vždycky po pár metrech se zastavuju. Plíce mi pumpují jak kovářské měchy. Dostávám křeče do pravé ruky a dívám se nahoru, kde je tomu konec. Ale ty pitomé převisy jsou pořád stejně daleko.

 

Zhruba ve dvou třetinách cesty nahoru objevím erárku i s karabinou. Dochází mi, že se odsud někdo spustil a zapytlil to. O dva metry později mi taky dochází proč. Přede mnou je jakýsi mělký divnožlábek, protnutý tenkou prstovou spárkou. Stojím tam a s hrůzou v očích se snažím přijít na to, jestli mám zkoušet dávat do žlábku žábu, nebo strkat prsty dovnitř. Nakonec tam ruku montuju v jakémsi divném výkrutu, který poslouží tak maximálně na přidržení. Doufám, že to půjde odšlapat nohama.

 

Celý ztuhlý, se zatajeným dechem a vytřeštěnýma očima se posouvám nahoru. Opatrně vytáčím lezečky ve žlábku tak, aby tam aspoň trochu držely.  Jeden krok, druhý, rozevírám ruku do co nejširší žáby v mělkém žlábku. Konečně začínám chápat termín „čochtavá ropucha“. Strnule se posouvám nahoru. Lezečky vykroucené v podivném úhlu drží jen na dobré slovo. Několik metrů, centimetr po centimetru a jsem z toho venku. Konečně zakládám smyčku a mám před sebou ty převisy, po kterých jsem celou dobu tak toužil. Traverzuju ke druhému kruhu po polici a s úlevným výdechem ho cvakám.

 

Lucka v tom za mnou bojuje asi dvě hodiny. Metr nahoru, půl metru dolů. Naproti ze Starostové jí radí Pychin: „Musíš lézt pata špička, na Chaplina!“  Ten správný širočinový grif sice Lucka nechytá, ale nakonec se za mnou po notném nadávání vysouká, absolutně udřená. A já mám před sebou stěnovou pasáž.

 

Po poličkách nahoru, tenká spárka. Do ní, několik metrů nad kruhem,  jde tenká kevlarka. Ladím stupy, vymýšlím, moc se mi padat nechce. Nádech, výdech, hecuju se a dělám několik kroků ke spásné římse. Beru ji do ruky a najednou se přede mnou ozývá podrážděné syčení. V římse sídlí rozzuřený netopýr, kterému se moje vyrušování rozhodně nelíbí. Mám před sebou rychlou volbu mezi skokem do kevlarky a dalším otravováním chráněného zvířectva. Moje sebezáchovné instinkty vítěží nad ekologií. Rychle přehmatávám v římse pryč a ani už se nesnažím montovat další smyčky.  Krátký traverz, lehounká plotna a konečně po prodřeném odpoledni stojím na vrcholu Starosty.

 

Je nádherně teplo, slunce se pomalu kloní k obzoru a od hotelu Skalní město slyším hrát jakousi kapelu. Byla to nádherná cesta, ale mistr Richter mě zase jednou vyškolil.

 

Co s sebou

Dost smyček, hlavně lanovice na dvojito i jednoducho

Nějaké ty kevlarky, hlavně tenkou nad druhý kruh

Pokud ufa, tak spíš větší

 

Spoustu vytrvalosti

 

 

Krakonošův Zub trčí hned u turistické cesty na malém náměstíčku. Nepatří k úplně jasným dominantám, ale je na něm zajímavá jiná věc – je sakra těžké se na něho dostat. V tuhle chvíli na něj vedou jen dvě cesty (když nepočítám varianty) a to Hudečkova Zlatá korunka a majstrštyk Kokšo-Krecbachovské skupiny z šedesátých let – Hubařská stezka. Zlatá korunka je peklo, které se zatím po Hudečkovi podařilo zopakovat jen Tomáši Sobotkovi. Nejtěžší místo je 7B boulder asi šest metrů nad kruhem, takže případné zájemce čekají pěkné polety. Hubařská stezka, to je trochu jiný příběh. Kombinuje těžké spárové s těžkým stěnovým lezením a podle starých fotek to vypadá, že si tam tehdy prvovýstupci taky pěkně popadali.

 

Vzhledem k tomu, že na Zub žádná další cesta nevede, má tahle věž tak 1-2 přelezy za rok...do toho jsme přece jít museli.

 

Při našem příchodu pod nástup Hubařské už je tam nachystaná slušná skupina. Nějak mi připadá role toho, kdo potáhne úvodní spáru. Kdysi mi někdo v hospodě říkal, že je ještě těžší, než vypadá...no vypadá teda sakra těžce. Zhruba v půlce cesty ke kruhu končí širočina s ostrou hranou a dál...no děj se vůle Boží. Věším na sebe vercajk, cpu tam levé koleno a soukám se nahoru. Je to jaksi divně našikmo a ještě trochu do převisu, tak mám po pár tempech plíce jako kovářské měchy  a po zádech mi teče čůrek potu. K mému velkému překvapení jde spára slušně dojistit. Po několika metrech ale širočina končí a dál už ke kruhu vedou jen dvě tenké trhlinky, oblé jak...však víte co. Zakládám vedle sebe dvě tenké kevlarky a vyčerpaně si do jedné sedám. Drží, ale padat se mi do nich moc nechce.

K mojí hrůze mi dochází, že mi nezbyde nic jiného, než se otočit a stoupat oblou spárou na sokola. Zkouším to a několikrát se s klepajícími koleny vracím. Čím výš, tím je to oblejší a ty nohy na tření se nějak divně sunou dolů. Kousek nad místem, kam jsem se naposledy vyškrábal, se jedna ze spárek trochu rozšiřuje. Pokud tam půjde žába, dal by se z ní cvaknout kruh. Pokud ne, odporoučím se nejspíš do té kevlarky na jednoducho. No, snad mě udrží aspoň ta pod ní.

 

Nádech, výdech, ždímám oblou hranu spáry, nohama vší silou tlačím, nohy ujíždějí. Jeden krok za druhým, celé tělo napjaté jak struna. Prsty sjíždějí z oblé hrany a zespoda se ozývá nadšené i mírně nervźní povzbuzování. Natahuju se nahoru a ve smrtelné křeči strkám levou ruku do spásné díry.  Žába drží! Křížem cvakám kruh. Převislá pěsťovka ke druhému kruhu už je za odměnu. Vyčerpaně se spouštím dolů a jde ze mě pára. Další práce je na Zdendovi.

Zdenda je zdatný brněnský lezec, který sem do Ádru přijel úplně bez respektu a začal to všechno kosit. O jeho legendárním boji ve Ztraceném snu se bude ještě za tři generace vyprávět u táborových ohňů. Teď ho ale čeká veselý traverz.

 

Na fotkách v Pískařích je vidět , že se v traverzu dá do jedné ze svislých spárech dát smyčka. Ty spárky jsou tam asi tři. Zdenda tam dolézá a snaží se tam něco montovat, ale ani zaboha to nejde. Pořád mu vehementně tvrdíme, že tam určitě nějaké hnízdo bude. Po chvíli Zdenda se na to Zdenda vykašle a přeléza traverz bez ní.

 

Další den jsem se díval do Pískařů a smyčka do jedné ze spárek asi opravdu jde. Od šedesátých let tam ale přetloukli kruh víc doleva (asi kvůli tření lana) a tak jsme mu samozřejmě všichni ukazovali špatnou spárku.

Od třetího kruhu vede nahoru zavlhlá eklhaft grün spára. Zdenda pomalu stoupá nahoru. Založit tam toho moc nejde, nohy i ruce klouzají po slizkém mechu. Nervózně ho sleduju ze stráně a říkám si, že zelená uklidňuje a vlhko je dobré na astma. Po pár vypjatých momentech konečně cvaká čtvrtý kruh a stylově přelézá po kyzech k pátému. Odtamtud mě dobírá...prý když jsem si cestu načal, tak si ji taky dolezu.

 

Od vrcholu mě dělí několik metrů skluzavky – oblého žlabu, do kterého mě musí vystavět. Natáčím se tam levým bokem (vééélká chyba), zoufale se držím v klíči a nohama cukám ve vzduchu jak oběšenec. Lezečky mi klouzají ze stupů a tak mi dobře poslouží Zdendova dlaň. Vyčerpaně se tlačím nahoru, klíč, zapřít nohy, klíč...až se konečně krátkým koutem vyškrábu na vrcholek věže, kde zatím bylo za 40 let jen asi 100 lidí.

Svezlo se za náma na laně ještě pár dalších, tak je během půl hodinky nahoře docela rušno. Prohlížíme vrcholovku, která je původní ze šedesátých let...jsou tam pořád podepsaní lidi jako Láďa Šolc, Berthold Rosenbert a další ikony, o kterých se už jenom dočítáme. A vzhledem k tomu, že se na Zub nedostal skoro nikdo, dovolili si tam lezci i pár antikomunistických hesel. Pár za všechny:

 

 

1968 – „Do dvou let jsou komunisti v prdeli.“

 

1970 – „Tak to nevyšlo.“

 

Hubařská je nádherná cesta, ve které člověk musí umět ve spárách i stěnách (nebo rozložit úsilí). Když jsem ji lezli, byl to krásný staromódní expediční styl. Žádná sportovka na RP, ale několik štandů a společné zdolávání obtíží, nádherný boj o vrchol. To je pro mě esence lezení v Ádru.

 

Co s sebou:

Nějakou lanovici a tenké kevlarky do úvodní spáry

Bambuli do spáry nad první kruh

 

Nějaké to malé ufo do ošklivé zelené spáry nad třetím kruhem (jinak se budete bátJ)

Když procházíte hlavní silnicí v Ádru od parkoviště směrem k hospodám a podíváte se doleva, otevírá se postupně před vámi výhled na Království. Ostrý profil Krále, nižší Královna s vypečenou širočinou nahoře...nejvíc ale oko zaujme široká věž s bílou stěnou zakrytou střechovitým převisem. Tu stěnu v šedesátých letech zdolali (dodat jména) a tak vznikla jedna z nejkrásnějších adřšpašských linií – Klenba na Zámek.

 

Říkal jsem si tehdy: „Do spáry si věřím, přes ten převis se nějak dostanu, ono to nahoru nějak půjde...“

Je pětatřicet stupňů, všechno se škvaří v neúprosném žáru, ale Klenba je obrácená na sever a kolem věže pofukuje mírný větřík...ideální čas se do toho pustit. Plotna na začátku konečně po dlouhém období bez deště vyschla, tak si příležitost nesmím nechat ujít. S průvodcem v ruce, Luckou a psy se motáme mezi věžemi Království a zoufale hledáme, kudy se vlastně k Zámku chodí. Konečně se protahuju jakousi roklinou. Celý od bláta se vynořím pod věží, abych (jak už to bývá) zjistil, že z druhé strany vede zespoda krásná pěšinka.

 

Chystám si vercajk a docházím k názoru, že bych to mohl vzít plotnou až na vrchol spáry jedním vrzem, abych se nemusel zdržovat zbytečným štandováním. Kdybych spadl ve spáře, tak budu mít sice šílený průtah lana...ale ze spáry přece nevypadnu, ne? No, málem jo.

 

Úvodní lezení je jednoduché, i v plotně se dá hýbat a založit pár solidních smyček. Rychle cvakám kruh a pokračuju dál. Ve spáře visí tolik erárek, že vypadá trochu jako vánoční stromeček. Na začátku jsou hned tři vedle sebe, tak by se snad spadnout dalo. Kdo ale má těm smyčkám věřit.  Hned první kroky mě vyvádějí z omylu, že to bude zadarmo. Spárka se mění, hned je užší, hned širší, semtam ostrá hrana, semtam čochtavá pěst, žáby hledám jen s největším úsilím. Kroutím se tam jak slanina na pánvi, nádech, výdech a ohýbám špičky nohou v puklině. Soukám se nahoru a zoufale hledám místo, kde bych mohl něco založit. Všechna slušná hnízda ale zacpávají erárky. Některé vypadají slušně, jiné jsou asi starší než já. Radši rychle nahoru. Snažím se z hlavy vyhnat myšlenku na video Dana Osmana, ve kterém si nařezal smyčky od friendů a proletěl se asi 30 metrů, přičemž všechno jištění vyrval v jednom dlouhém zipu.

 

Ve dvou třetinách spáry mi začínají docházet expresky. Když konečně založím svoji smyčku, zjišťuju,že mi došly úplně. Cvakám do ní starou karabinu na lezečky, vzlínám pár posledních metrů a konečně cvakám kruh pod převisem.

 

Dobírám Lucku a zatímco leze, odumírají mi nohy, kterým sedák zaškrtil krevní oběh. Vrtím se a když už je Lucka skoro nahoře, zjišťuju, že jsem celou dobu mohl stát na pěkné malé poličce. No nic, tak snad příště. Čeká na mě převis.

 

Od dalšího kruhu mě dělí asi 7 metrů, v převise visí několik zpuchřelých erárek. Cvakám co se dá, přidávám svoji kevlarku a škrábu se nahoru. Začíná mi natékat, je to nějak do kopce, tak si tiše nadávám, že jsem se zase letos vykašlal na Tefelnerovu radu a netrénoval přes léto na bouldrovce. Nohy mi škrontají na solivých stupech, až úplně vysílený chytám spásnou bočákovou díru a cvakám starý kruh, který tam zatloukli ještě v šedesátých letech.

 

Převis Klenby jde prý pořád přelézt čístě, ale před nějakou dobou se tak ulomilo velké madlo a zůstala po něm jen solivá díra. Potom, co z ní potřetí sjedu a při pádu odírám oplet lana, se na čistý přelez vykašlu. Přitahuju se za starý kruh a hned chytám asi o metr výš kruh nový, vhodně umístěný tak, aby ulehčil stavění. Závěrečná plotna je za odměnu. Fičí mírný větřík, nádherná expozice nad údolím Ádru. Pád hrozí maximálně do vzduchu pod převisem. Rozhlížím se po Království. Vidím pár lezců, jak se škrábou Svatováclavskou na Krále. Kolem mě pusto, ticho, prázdno. Ještě pár kroků a vyhřívám se nahoře na Zámku.

 

Tuhle cestu můžu i přes barvitý a strašidelný popisJ doporučit i těm, co se ve spárách až tak nehýbou. Spárový úsek je hodně členitý a většina kroků se dá lézt i stěnovým stylem. Jen nedělejte takovou blbost jako já a zaštandujte i u prvního kruhu. Ušetříte si tak sevřené půlky.

 

 

Co s sebou

Spoustu expresek do erárních smyček

 

Nějakou tu lanovici a kevlarku

 

Tak hodně štěstí a odvahy v další sezóně:-)

 

Martin

 

Pozn: V minulém článku Martin zapomněl označit fotky přejaté z webu www.piskari.cz. Jelikož se autorům fotek nelíbilo, že zde Martin propaguje lezení s ufy, nechtěli mít pod článkem své fotky. Tímto se omlouváme za nedorozumění a v případě, že u článků budete mít výhrady k fotkám, napiště a še dáme do pořádku. Díky za pochopení. Tým Nadzemí.