Ahoj. Jsem Biňos. Jsem línej, miluju svou přítelkyni, svýho psa, klid, jídlo a Adršpach. Býval jsem průměrnéj lezec. Tenkrát, dávno, snad i horolezec. Ale protože jsem línej a netrénuju, a všichni kolem lezou a trénujou čím dál víc a líp, průměrné se stává podprůměrným a pomalu zapadám do bažiny zapomění.
Se vším smířen rezignovaně a apaticky čekám, že se nade mnou ten močál zavře a bude klid, kterej mám tak rád. Místo toho mi píše přítel Čajda, že by potřeboval nějakej článek. Prej by to mělo být nějaký ohlídnutí za minulou sezonou, asi teda co se lezení týče. Slíbil jsem, že něco napíšu a to je ten důvod, proč jsem se rozhodl literárně realizovat.
A hned jsem ho taky důrazně varoval, že moje minulá sezona byla dost vlažná. Takže žádný desítky, dvanáctky, nebo co všechno se už dneska leze, ale jen pot, slzy, krev, skřípění zubů a sem tam třeba nějaký to
VII béčko…
Navzdory všem uvedeným faktům o mé apatické rezignovanosti mívám někdy i světlejší chvilky, kdy pořád věřím, že sezona začala před mnoha lety s prvním nápadem „horolezcovat“ a skončí, až se definitivně odeberu do věčných lozišť. A taky, že pokud aspoň jednou – dvakrát ročně aspoň kousek popolezu, tak to nebude s tím zavíráním bažiny
tak horký a kamarádi „stejné krve“ (pravda, asi hustší) se na mě nevys… kašlou.
Taky to tak máš, že se v létě těšíš na zimu a v zimě na léto? Já jo. V zimě učím, většinou děti, lyžovat. Přítelkyně pracuje hlavou(celej rok). Sedí v kanclu a čučí do počítadla. Tak tou svou upracovanou hlavou vymyslela, že si pojedeme v půlce března odfrknout někam na skialpy. A volba padla na Italské Livigno(čti Liviňo). Skoro celou cestu pršelo, upadl nám výfuk, ale na konec to dobře dopadlo.
V Livignu bylo krásně. Samej hotel, penzion, bezcelní zóna, takže chlast, tabák a pohonné hmoty za velice příznivé ceny. Livigno, vyhlášené lyžařské středisko, leží v údolí 2000 m.n.m., kolem jsou třítisícové kopce, spousta vleků a lanovek… a do toho my dva na pásech, nocující v autě se zlomeným výfukem 2km za městem. Ale bylo to super. Po třech dnech se začalo kazit počasí, tak jsme ujeli do Arca. Po dvou dnech lezení a začalo pršet i v Arcu. Tak jem zahájil loňský lezecký rok.
A už další víkend, 29.-30.3., páč to dovolovaly i podmínka, i vyjímka ze zákona, jsme odfrčeli do kraje z nejmilejších, do Polické pánve. Ráno kosa, večer kosa, ale přes den parádní polezeníčko na Ostaši a na Křižáku. To se zadařilo ještě jednou v dubenci. Jinak počasí a psíkova operace nedovolily více.
A je to tady. Největší svátek v roce, 1. Máj!!! Ano, je to tak. Od 1. května je povoleno lezení ve vybraných částech Adršpachu. Spolulezec Michal, zřejmě znaven po středečním lezení na Křižáku a večerním pivku si přispal, ale já, nedočkavec a prostatik, jsem byl v osm hodin po snídani a připraven na první loňský „boj vo holej“. Nečekám na ospalce a vyrážím sám ke Kamarádské věži. Na sólo Železného přátelství si netroufám ani u piva, takže pětkovej komín v levo to jistí. Napadaly mě cestou různé myšlénky, i nožky se mi zachvěly, ale pak jsem si vzpomněl, že z komína se nedá vypadnout a už jsem se vyhříval na sluníčku na předvrcholu. Ještě překrok a asi 5 metrů rajbásku… jejda. Bejval lehčí… Jenže to jsem tam nebyl sám. A taky mi to tenkrát možná víc lezlo a míň myslelo. No, zapotil jsem se po ránu. Za půlkou jedno lehčí „usolení“ pod lezačkou a v 9:01 píšu první Hore zdar. To byl pocit! Mezi tím se probral a zprovoznil Michal, takže jsme mohli pokračovat ve standardní lezbě ve dvou. V pátek pršelo, tak nezbylo, než fičet domů.
A uběhl další měsíc pro pískaře nevlídného počasí, „dospělých“ starostí a dvě jednodenní návštěvy Krasu, než nastal další světlý den roku, na který bývá i počasí krátké: první sobota v červnu – Adršpašský horofotbálek. Náš tým, Olomoucko-Šumperská koalice, hrající za Rabštejn (sponzor), se vloni zúčastnil bez trenéra, protože trenéra byla v Americe. Přes tento krutý handicap jsme, jako každý rok, kdy se neúčastní Brňáci, vyhráli cenu Největšího nekopa. A protože počasí tentokrát ukázalo svou vlídnou tvář, v neděli ještě proběhla parádní lezenice.
Zkrátka to mám zatím nataveny tak, že Ádr je úplná špica, a všechno ostatní leží v jeho stínu, nebo je to drahý a daleko. Když je počasí, jsem tam. Lezu pro pocit, pro radost a abych si večer zasloužil pivko mezi těma známýma sympatickýma ksichtama v otrhaných hadrech (někteří mají i „restaurační“ úbor), co jsou podobně postižení. Ne pro výkony, ne pro čísla. Ono je to s tou obtížností v Ádru stejně dost relativní.
Je ještě pár věcí v souvislosti s lezením, které mi vloni udělaly velikou radost. Jedna z nich je grilování. To jsme se takhle jednou večer, po lezení a koupačce v pískovně, sešli na parkále, asi tak 20 lidí, vytáhli jsme gril a byla setsakramentská pohoda. Někdo přihodil masíčko, někdo párek, sýr nebo zeleninu, přítulka udělala salátek, najednou se objevilo pivko, vínko, pokecali jsme a byl to vegáč jak prase. A tak by to mělo podle mě mělo být furt a ne jenom po lezení. Paradoxně právě u tak skvělé činnosti, jako je jídlo, dochází k tomu na začátku uvedenému skřípění zubů. Holt, když lezeš na písku, máš ho fakt všude…
Další věci, ze kterých mám na konec většinou radost a se kterými jsem se, vlastně už předloni, asi skamarádil, jsou prvovýstupy. Není jich moc, ale dobrého pomálu, že?
To jsme takhle lezli na Sokolí jehlu nad Štěpánkou a Michal se dívá (místo aby jistil) na takovou šutrověž, ze které se na konec vyklubal Bludný balvan. A prej tady by to šlo. Spodek vysolená spárka, pak tatrovka hlíny ze žlábku a co teď? Zavrtat. Půlka navrtáváku a už leje jak z konve. Tak slanit a valit dom sušit matroš a sebe. A už máš v hlavě brouka. Tak tam musíš znova. Navrtali jsme, ale je to fakt „blato“, takže jsme museli standardní kruh vyčenžovat s Tatušem (naštěstí měl) za kruh se širším dříkem. Takže jsme se do teho kopca štráchali s plnou polní třikrát. A kvůli VII áčku.
Nebo na Járkovou. „Ty vole, tam je komín, pak spára, v průvodci ani v knížce ani na netu to není, dem na to“. Jenže to musíme do auta pro cajky. Fajn. Lezu první. Komín záda-nohy celkem pohoda, výš trochu rozporu a mechu, u spáry zavrtat. Bludnéj balvan byl hotovej (čisté práce, bez „procházek“) tak za půl hoďky. Tady, v komíně, vrtám 10 minut dírku na háček, pak 15 minut navrtávám a pak hodinu mydlím do rouráku, než padne tma a mám asi 7centimetrů (díry na kruh). Ta věž je asi z betonu. Druhej den ráno další cesta do kopca jak sviňa se sviňou na hrbu a opicou za krkem. Další dvě hodiny datlování a temování, ale kruh drží a Michal mě může vystřídat. Ze spáry zase tatra humusu, jeden nečekanej výsadek, ale nová cesta je tam a zážitky a pocity už teď můžu vesele přibarvovat a vyprávět. Zasae jedno VIIa.
A na závěr ještě jedna loňská, asi největší radost s asi nejmenší věží. Spíš teda asi s bouldrem. Už dva roky jsem kolem toho chodil a furt nebyl čas. Až vloni. Celá nová věž s ukrutnou, převislou, asi sedmimetrovou údolní stěnou s jedním kruhem za VIIc, s dvojkovou variantou z leva a od východu a západu po jedné trojkové spáře. To jsem se panečku před zimou zaradoval!!!
Ale Olizování nemluvňat za VI, na Pedofila, mi furt odolává….
Pak, do půlky října už proběhla „jenom“ 2x řadová lezba v krásných, podzimem vytuněných Teplicích a od té doby zase prd.
Tak nepolevuj v tréninku, nebo skončíš podobně. Když nemůže Biňos do průměru, bude muset průměr k Biňosovi.
Zdar jak sviňa,
Já
NADZEMÍ - Úvod
O projektu
Redakce
Pro média
Přidej článek
Inzerce
Lezecká škola
Plánované akce
Lezecké blogy
Kontakt
© COPYRIGHT 2009 - 2023 NADZEMI.cz Česká republika. Všechna práva vyhrazena. Fotografie a texty jsou chráněny autorským právem a jejich použití není možné bez svolení autora.
Partneři | Tento web vytvořila digitální agentura a Grafické studio 321 CREATIVE CREW. | SEO optimalizace 321 |