Extrémní věže - Horní stěny část 1.

V minulých dílech jsme se podívali na Křížový vrch i do Ádru. V tomto bych vás rád zavedl do Teplických skal. Hned ze začátku je na místě podotknout, že název tohoto článku v sobě skrývá sprostou lež. Horní stěny nejsou totiž věží, ale masivem. Na moji obhajobu, doopravdy jsem  přemýšlel čím v Teplicích začít,  jenže Čadis v devadesátém roce osadil jištěním linii, kterou to vpodstatě kolem Chrámovek celé odpálil (kromě Klekání) a nachází se právě na Horních stěnách. Tím to rozhodl za mě.

Jíťa Mázlová a Ztracený sen Foto: Jiří Ponomarev

Je zajímavé, že na okolní skály se lezlo už koncem 50. tých let, ale tuto krásnou stěnu všichni jen obcházeli. Vysvětlení hledejte o pár řádků výš. Každá doba má nějaký trend. Trendem této doby byly věže a jen věže. Saský mistr Herbert Richter by Horní stěny pojmenoval nejspíše Posraná okrajovka (viz. Kniha Pískaři). Ale už pojďme k historii lezení.

Míra Košťál a Ztracený sen Foto: Lukasz Mirowski

Zřejmě první výstup krásnou údolní stěnou provedla legendární trojka místňáků ve složení Láďa Šolc, Miloš Nosek a Míra Šmíd v roce 1974. Pro svou cestu si vybrali druhou spáru zleva a pojmenovali ji Turecká spára. Ještě ten den udělali Traverzovou variantu, která uhýbá po lávce doprava nad prvním kruhem. Osadili kruh a odlezli širokou spárou na temeno. O 3 roky později přichází Leopold Páleníček s Hankou Myslivcovou a lezou nejpravější spárou vzhůru. Vzniká Třetí vzadu. Další rok se s kovárnou oběvují pod stěnou Stanislav "Cikán" Lukavský, Petr Mocek a Jiří Polák. U pravého okraje Horních stěn lezou komínem na balkon a dál vybírají cestu nejmenšího odporu. Tím vzniká poslední cesta před 12 let dlouhým spánkem, Cesta Maurů.

Daniel Středa a Ztracený sen Foto: papope.cz

Během onoho spánku se objevil ve skalách veliký talent jménem Tomáš Čada. Postupem času za sebou začal zanechávat parádně promyšlené a obtížné prvovýstupy. Díky tomu, že byl v reprezentaci, začal vyjíždět i mimo ČR a rozkoukával se ve světě sportovního lezení, v kterém byl později také velice úspěšný... Kolem Horních stěn jistě prošel mockrát, ale až v roce 1990 se je rozhodl probudit z dlouhého spánku. Slaňuje proto zdánlivě hladkou stěnou a osazuje 7 nýtů. Nejspíš si teď říkáte „jak jako slaňuje a osazuje ? to jako, že je to natlučený zvrchu?“ Chválím vás za správné myšlenkové pochody! Ano, je to natlučené zvrchu. Já vím, je to proti pravidlům, ale Čadisovi nešlo o autorství, ale o cestu samotnou. O to aby se mohla lézt a byla bezpečná.  To se mu každopádně povedlo. Takže cesta byla hotová, teď ji jen přelézt a shrábnout první kusovku. Jenže to se mu už nepodařilo. Po mnoha pokusech ji přelezl pouze na laně. Byl to jeho sen, který se postupně proměnil ve ZTRACENÝ SEN. To také na nástup napsal a přidal klasu 9+. O první RP se postarala nastupující generace, konkrétně Michal Mlha Rosecký. Z cesty se stala kultovní záležitost a propustka mezi elitu. Má dokonce dva ženské přelezy. V roce 2006 Ztraceňák přelezla královna těžkého lezení na písku, Jíťa Mázlová a v roce 2010 ho na druhý pokus (!) přelézá Edita Vopatová, úžasný výkon v obou případech.  Cesta je náročná po programové stránce, je důležité neustále tančit a naklánět se do chytů, aby alespoň nějak braly.  Že je to otázka programu jsem si myslel až do chvíle, kdy jsem viděl kamaráda Zdendu, jak zapíná slaňák. Teda abych to upřesnil, když jsem ho viděl cestou mezi zemí a slaňákem. Doteď si myslím, že si u prvního nýtu řekl, že se pokusí jít do každého chytu druhou rukou a obráceně + občas něco vynechá a nebo naopak přibere něco co se nebere J. Ale víte jak, historie se neptá...A my přihlížející máme alespoň zážitek J.

Jirka Romanovský zase ve Ztraceňáku Foto: papope.cz

V polovině devadesátých let přichází pod Horní stěny další legenda, a to Marcel Toman, jemuž Kubrt přezdívají.  Snaží se přijít na to, jestli se dá po odlezení od prvního nýtu Ztraceňáku doleva, vylézt ještě hladší směr. Osazuje z lana nýty a nacvičování může začít (nutno podotknout, že celé devadesátky bylo bezvládí vrcholové komise, a proto se autoři zvrchu natlučených cest trestali pouze zrušením autorství, nikoliv vytlučením cesty jak by tomu bylo dnes). Po nacvičení se mu to podaří vylézt na druhý pokus. Nahazuje klasu XIb a název Těžká karta. Druhý přelez má na kontě Jiří Lautna Lautner. Přelézá na třetí pokus a shazuje klasu na XIa. Tu si tato perla drží dodnes. I Těžká karta se dočkala ženského opakování. Jedenáctého září 2002 slaňák vítězně zapíná Jitka Mázlová. Já osobně to považuji za jeden z nejlepších ženských přelezů na písku.

Tak to byl "oldschool" na Horních stěnách. O těch novějších linkách napíšu něco příště.

Kuba