EXTRÉMNÍ VĚŽE – MĚSÍČNÍ ČÁST 1.

Tak tu máme nový rok a sním i další článek o našich krásných věžích. Tentokrát to bude, jak Alberto říká, o jedné z nejkrásnějších skal Teplic … o Měsíční. Do extrémních věží ji nominoval fakt, že na ní momentálně vede 10 cest v obtížnosti IXa a těžší. Podíváme se na její údolní stěnu.

Lezení na Měsíční začalo už v roce 1958, kdy dvojce, Jaroslav Hanuš a Miroslav Vacek, protnula střed údolní stěny Starou cestou. Tato cesta vede přirozeně komínem a spárou. V roce 1971 šel kolem i legendární spárař Láďa Šolc. Se svým parťákem Ivanem Vojtkem si hrajou na kličkovanou v levé části údolní stěny. Osazují kruh, od něho staví do spáry a v cestě za vrcholem jim už nic nepřekáží. Cestu pojmenovávají Pohádková. Lezení v takhle veliké panenské stěně muselo být opravdu jako v pohádce. Láďa se vrací pod stěnu ještě v roce 1975. Tentokrát s Mírou Šmídem a Vaškem Hornychem. Za směr si volí kout u severní hrany, který končí spárou. To je Severozápadní.  O tři roky později vzniká Žaludeční nervóza. V roce 1981 vzniká pod rukama Miloše Noska, Petra Skalky a Josefa Rakoncaje krásná a poměrně morálová cesta, Sokolský slet. Je to první devítka na Měsíční a důkaz odvahy a lezeckého umu. Na tu dobu rozhodně skvělý výkon, i přes to, že u 2.kruhu stavěli. Popravdě mi čistý přelez stavění nepřišel nějak výrazně těžší, než zbytek cesty. O čtyři roky později vzniká o kousek vlevo Rakovina. Na svědomí ji má Tomáš Myslivec, Leopold Páleníček a Hanka Myslivcová. Cesta kombinuje spárové lezení se stěnovým. Zajímavé je, že první přelez má Luboš Mázl až kolem roku 2007. Možná za to může i název cesty. Následujících 14 let byl v údolní stěně klid. Ačkoliv nejlepší směry zely prázdnotou, nikdo asi "až sem" nedošel. Bystrý čtenář už jistě tuší, že následuje rok 1999. Tento rok byl průlomový a řádně provětral údolku. Abych to upřesnil, neprovětral ji až tak ten rok, jako spíš budoucí teplický král Pavel "Alberto“ Hrubý. U většiny případů mu asistoval Jirka Malík. A vznikly opravdové perly, cesty, které lezce romantika dovedou po jejich přelezení k slzám… Konec konců, skvost, který vede spárou v levé části stěny pod převis, přes něho po madlech a na závěr technickou stěnkou a traverzem do širočiny. Nahodíte rameno a pokud nepotkáte revizora dojedete až na konečnou. V průvodci se uvádí chybná klasa IXb. Názory na tu skutečnou se liší, někdo tvrdí VIIIc a někdo zase IXa. Popravdě, je to hodně o délce. Vlevo od Konce konců je krásný sokolík v hladké stěnce, převísek a dlouhá stěnka pomalu přecházející na hranu, na úžasnou hranu.

Míra Košťál a Baron prášil; Foto: Jakub Drahota

Řeč je o Baronovi prášilovi. A jestli jsem tvrdil, že je Konec konců skvost, nezbývá mi nic jiného, než prohlásit, že toto je ultraskvost. Plynulým lezení se dostanete na hranu, kde se ukáže, že "džůbox" není "dýdžej".  Potom už jen jedna cvakačka přes ruku a vrcholu nic nebrání, maximálně dolezový rajbásek . Vzpomínám si, jak můj kamarád Mája na slaňák koukal a najednou se sakra nízko houpal…  A teď trošku cizího jazyka. Další cesta nese totiž název Dark side of the moon. Je to jedna z nejtěžších cest v celé Bariéře. Doposud ji zopakoval na RP jen Tomáš Foxík Strnad (snad se nepletu), Mára Pavlata a Luboš Majzlík Mázl. Klasa prý kolem magického stupně Xc. Problém začíná hned dole v krásné škudlince, potom se doleze lehčím lezením do naprostého pekla. To ještě nezvykle graduje tím, že se to trochu pokládá. Rozhodně nejvyšší vzdělání, kde délka bude vašim tahákem.

Fotodokumentace. Kuba Rak, Radis a Apollo 13 Foto: Danny

A je tu rok s pořadovým číslem 2000. Alberto s Jirkou znovu nalézají do údolní stěny, tentokrát vpravo od nástupu Pohádkové.  Dolezou  na blok a pokračují dále kolem kruhu Pohádkové až na výraznou hranu.  Osazují borhák a proplácávají se prvními metry, které jsou zároveň těmi nejtěžšími. Poté se hrana mírně položí a kluci pokračují v cestě za vrcholem. Tak takhle vznikla další perla, Apollo 13. Klasifikace lehčí IXc, a nebo těžší IXb. Vzpomínám, jak jsem si při RP přelezu nevzal smyčku nad poslední hák, a když jsem plácnul po vršku plném bordelu a písku, byl jsem sekundu přesvědčený o tom, že teď je ta chvíle, kdy zaběhnu rekord na deset metrů pozadu. Naštěstí jsem přemluvil své vyždímané předloktí k poslední službě a už jsem seděl u slaňáku. Zápis do vrcholovky mi trval 10 minut. Né že bych nedával v 1. třídě pozor, ale ruce vyhlásily stávku. Pak už jsem jen ujížděl na vlně totální euforie… Dost už nostalgických vzpomínek!

Následující rok Alberto nejprve napřímil Sokolský slet, takže vznikl těžší  Sokolský odlet IXb. Potom se zaměřil na zcela novou, parádně přímou linii. S Míšou Roseckým a Tomem Moravcem se pustili do prázdného směru v pravé části stěny. Vytvořili zajímavou cestu, která kombinuje technické a silové lezení. Najdete v ní hodně položeného i převislého. To je Posvátné libido každodenní, podle mě poctivější IXa.

Pavel Radis Rada v Apollu 13; Foto: Kuba Rak

Poslední vlna prváčů se zvedla roku 2004. Nejprve se povedlo ulézt z dolezové širočiny Konce konců opět do stěny a v ní pokračovat kolem 3 kruhů na vrchol. Na svědomí to má "zase“ Alberto. Tuto krásnou ladičku pojmenovává Pokračování příště a klasa IXc sedí skvěle. Cvakání ze širočiny polechtá morál,  boulder u předposledního kruhu potrápí techniku a sílu v prstech.

Ještě pořád zůstávala v údolní stěně volná hrana, to se rychle změnilo opět s Albertovým příchodem.  Ozdobil ji čtyřmi kruhy a pojmenoval Lunapark. Cesta se leze stejně jako Dark side až ke 4. jištění, poté pokračuje rovně na hranu. Klasa Xa.

Tímto jsem vyčerpal všechny cesty v údolní stěně. Ikdyž jsem vlastně na jeden zapomněl, ale o tom příště.

Kuba Rak