Písečná Odyssea

 Písek. Někým milovaný, jinými proklínaný. Zjistil jsem, že na danou problematiku nejsem schopen vypotit kloudný názor. Moc na písek nejezdím, a tak moc nevím. Hospodské řeči mě nezajímají. O prázdninách mi však do karet přilétla příležitost strávit víkend na Ostaši u Vaška doma. Chvíli jsem přemýšlel. Utečou mi dva dny v Krase, to je asi šest reálných pokusů na přelez. No co, oběti jsou někdy zapotřebí. A tak se jelo.

 Na místo, k Vaškovi domů, tedy asi deset minut pěšky od nejbližších skal, jsme dorazili už za přicházející tmy. Chvíli jsem přemýšlel, a pak jsem to na spolulezce Matěje vypálil: ,,Pojď mě prosím odjistit do Citové investice (IXb).“ ,,Zbláznil ses? Vždyť je tma!“ A tak se šlo. V podstatě kvůli této cestě jsem sem jel. Mé dosavadní maximum bylo IXa a o této legendární hraně jsem přemýšlel od té doby, co jsem viděl film Pískaři. Zapnul jsem čelo a vyrazil. Prvních pár kruhů bylo v pohodě, pak přišlo údajné nejtěžší místo. Rady od Matěje pomohly a já tak úspěšně cestu vylezl. Při zapisování do vrcholovky jsem stihl ještě poslední paprsky slunce zapadajícího za obzor. Magické? Možná, každopádně intenzivní.

 Druhý den ráno jedeme s Vašek do Teplic. Už u prvních věží jsem jako v Jiříkově vidění. ,,Ty jo, tam ta hrana. Nebo hele támhle, ten sokolík!“ Jsem fascinován a zároveň nadšen z faktu, že i po deseti letech lezení může člověk objevovat neznámé. Napadá mě šílený nápad. Zkusím se rozlézt v Prásknutí bičem (VIIIb). Úvodní sokolík proběhnu a zastavím se až pod převisem, vše proběhlo tak rychle, že jsem si ani nestačil uvědomit, co se to právě děje. Dle Vaškových instrukcí zakládám ,,tutového“ ufona. Vydýchávám a vyrážím. Převis nade mnou je protnutý něčím, čemu pískaři říkají chyt, tedy spárou. Ze zdola slyším jen: ,,Tutová eurožába, neboj se a lez!“ Rád bych, jenže to nejde. První žába drží ještě docela dobře, když však chci nastoupat nohama do spáry, je vše špatně. Vracím se, odpočívám. Druhý i třetí nález dopadá obdobně. Tuhle sedmplusku prostě nedám. Mazec, smekám přede všemi, kteří nedopadli jako já. Zbytek dolézám zleva ,,lehkým“ koutem (VIIc).

Další výstřely dávám do Barona  Prášila (IXb) a Apolla 13 (IXc). Obojí luxusní dlouhé a technické kolmáče. První zmíněná jde dokonce na OS, což se sám docela divím. Chyty však tak nějak běží pod ruce sami, stačí nezjendit nohy a je posekáno. Apollo mám vyrazené od kluků. Tady už se musím kousnout poněkud více. Klíčový bouldr mi však sedí a tak slavím také. Pokračujeme na Chrámovky na RAF (IXa). Klíčový spodek do jeskyňky je docela laláč. Zaštanduji v nohendu a dobírám Vaška. Druhá půlka je už jiná písnička. Sice papírově jen VIIIb, ale z pozice od prvního kruhu vidím jen třetí. Odlez jako prase po nejistých římsičkách. Srdce v kalhotách a hore háj. Když už se hlava smířila a ruce se začaly méně potit, vykoukl na mě i druhý kus železa. Uff je opravdu na místě. Morálně posilněn dolézám na vrchol. Při odchodu ze skal ještě stihnu flashnout novou věc – Pana Lorence (IXa/b), kde je potřeba věřit nohám a nebýt debil. Večer koupačka v pískovně, prý klasika, a opékání špekáčků u Vaška na zahradě. Idyla? Asi jo…

 Pro neděli volíme Ostaš. Rozlez v Tepu života (VIIIa) mi dá docela pokouřit, hlavně vrcholová spára. Hej hoši, jak to že to je pro vás takovej zevl? Já fakt bojoval o holej. No nic, na druhé straně zkouším flash Nosorožce (IXc). Bouldr mě však posílá dolů těsně nad zem. Ujasňuji kroky a třetím přelézám. Pěkné, bouldrové a tak akorát zajištěné. Odpoledne se přemisťujeme pod převislost Skat (Xa). Potkáváme tu Bidla s Kámou a další šontače stojící v řadě na tento skvost. V cestě se střídáme jak na běžícím pásu. Dáš, nedáš, další prosím. Štreka obsahuje technicko-silový bouldr v převise za dírky. Na písek prý atyp. Poctivě krokuji. V odlezu prosím o další jištění, tentokrát se však žádné neobjevuje, a tak chtě nechtě pokračuji nejistými kroky. Strach mě však drží stále v beast módu. Při spouštění ještě vizualizuji kroky a jsem dole. Koukám na kluky. Někdo 1, někdo 0. Po delší pauze nalézám. Vzlínám, dýchám, nemyslím. Cvak, heb, cá a je to. Ze zdola slyším tlumené hlasy: ,,Pohlídej si nohu… Do dírky raději staticky!“ Něco jo, něco ne. Každopádně za chvíli už stojím nahoře a zapisuju se do knížky. Wow, za takovéto lezení by se nemusela stydět kdejaká frankenjurská superklasika. Po cestě k autu ještě na druhý pokus probíhám hranou Ortelu (IXa). Úvodní bouldr, jinak lehké tahačky za ručky.

 Sečteno podtrženo na tento víkend dlouho nezapomenu. Za posledních 48 hodin jsem si zvedl pískovcové maximum z IXa na Xa. A pak, že z čísel nemůže mít člověk opravdovou radost. Na otázku, jestli na písek budu jezdit častěji však odpovídám negativně. Až sem přijedu příště, chci aby to bylo zase plné superlativů a já se cítil jako v pohádce. Nechci, aby mi to zevšednělo. Frekvence jednou až dvakrát za rok je tedy za mě úplně v pohodě. Už teď se těším.

PS: Lezl jsem s mágem a ufony. To je prý potřeba dodat…

Tex, foto a video: Filip Zaoral