Rozhovor s Tatušem

Při jedněch z ádr radovánek sme se pustili do typického zástupce ostravské rázovitosti, který už pomalu na zdejších pískách zapustil kořeny. Řeč je o Tatušovi, prosím:

Pověz nám o své pískovcové pasii…

No my jsme začínali na Štramberku, v těch sračkách v arboretu. To bylo totiž jediné, co jsme měli celkem blízko, kam se dalo z Orlové dostat vlakem. Bylo mi 15 let a k lezení nás vedl učitel matematiky, který taky tak trochu popolézal. Jednou jsem se ho zeptal, když už jsme po několikáté byli na Štrambu, jestli teda pojedem někdy i do Adršpachu (byl jsem tam jako malý na dovolence s rodiči). On na to: Adršpach, to ses zbláznil, to jsou pískovce! Je to nejištěné a nejsou tam žádný chyty. Tak si říkám, to je super, to musíme někdy zkusit. Tak jsme jednou vyrazili, v květnu 2006, už bez něj. Bylo docela hnusně, lezli jsme trochu na Křižáku, kam jsme chodili pěšky z Bučnice. Měl jsem sice průvodce a seznam pár doporučených cest (pískaři.cz ještě samozřejmě neexistovaly), většinu těch věží jsme ovšem nemohli najít. Tak jsme se snažili dobýt jakoukoli věžku s krabičkou, abychom se zorientovali, ale většinou to bylo něco nového od Mocana, co stejně nebylo v průvodci. Pamatuji, že jsme takhle někdy odpoledne vylezli na Azazelo, taková malá věžka už ani nevím kde, ta sice v průvodci byla, ale zas neměla slaňák. Když jsme se nějak dostali dolů, byl stejně večer, takže další den pěkně znovu. Ale nadchla mě ta krajina a tak jsem tu začal jezdit. Byl jsem brzy lapen.

Přeskok na Konšela

Co cesty Ostravského typu?

Ale to je blbost! To vymysleli Komíňák a podobní choboti. Ono je otázka, co je vlastně pěkné lezení. Když tam baletíš, nebo když to hrneš vzhůru škvírou? Prostě mi nevadí, když je cesta namáhavá, je to takové dobrodrůžo, prostupuješ cestu, která nemá moc přelezů. Vždyť je to zajímavé, lézt cestu, která se moc neleze. I když to není těžký, je to výzva. To máš jak s ženskýma, některé jsou obletované denně, jiné jen vzácně, protože jejich kouzlo není tolik na očích a musíš si jej sám objevit. Stejně tak každá cesta si svého přelezce najde.

Mně se líbí spáry, to jsou krásný linie, nemusíš se v nich držet za prsty, v kterých nemám sílu, a musíš v tom dřít. I když je to třeba špinavé, dá se to lízt. Navíc ta spára je pokaždé jiná, ty eurožáby, těch není moc. Skloněná, hůř jištěná, plytká, do kopce… Pak to už je jen o tom, si s tím hezky pohrát. Ale lezu občas i stěnovky a vůbec, z těch populárek, co se v Ádru hodně lezou, mám ve své obtížnosti přelezenou většinu. Takže nejen ostravské cesty.

Talweg na Rokokoturm

Zážitky z cest...

Párkrát jsem hnípnul na zem. Třeba z Anny van Deak jsem spadl po zádech do bahna, když se mnou vyjela bambule. Nebo byla sranda, když jsme dělali nějaké stavění, třeba tři patra apod.. Vzpomínám si třeba, jak jsme ve dvou volně stavěli na Saské hlavě, ve 40 metrech z takové sklopené plošinky. Měli jsme tam jen mizerný uzlík a já jsem tam Jiříka držel na rukou a montoval do takové převislé širočiny a říkal jsem mu: Jiříku, tady prostě nesmíš spadnout. A on na to, že to teda zkusí. Nespadl samozřejmě, to bychom byli mrtvoly oba dva.

Taky vzpomínám na Údolku na Kápla v Sedmihorkách, to jsme lezli s Táňkou na podzim 2008, to nám bylo tehdá osmnáct a pamatuji, že to byla poslední cesta toho dne. Před tím jsme ještě lezli Taktovku a Plátkárnu na Sfingu, a Táňa měla nějakou sračku ten den. Musel jsem celkem spěchat ke kruhu, abych se nemusel urychleně vracet na zem jako dopoledne na Sfinze. Z Údolky jsem měl velkou radost, Emil v hospodě povídal cosi o tom, že jsme snad byli nejmladší dvojice, co to vylezla. Ale ověřené to nemám. Táňu jsem chuděru protáhl vůbec zajímavýma cestama, třeba jsme spolu lezli Pátkovu na Robinsona. Po té štrece k prvnímu kruhu je tam docela dlouhý exponovaný traverz v převislé stěně ke druhému, moc to nejde zajistit, a nejtěžší je to na začátku. No když odcvakla první kruh a zkusila první kroky, bylo mi jasné, že to bude mazec. A taky že jo, takový pendl jsem pak už nikdy neviděl.

Cornichon na Swagera

Pak samozřejmě takové ty kultovní cesty se zapíšou do paměti, jako Údolní Hláska či Smítkova spára na Rakev, tam jsem si podvrtnul kotník a prokousl ret, to byla dřina. Ještě se mi vybavila Talweg na Rokokoturm v Sasku. Taková klikatá spára přes břicha, VIIIa, dva kruhy na 70 metrů. Tam jsem si hodně zabojoval, druhý den jsme se skoro nemohli hýbat.

No ještě jedna starší, ale veselá historka s Jiříkem z Prachova. Lezli jsme Prdel Marie Terezie, hned nad turistickou cestou, v děsném vedru. Dobírám Jiříka, který lezl na ostro v takových volných kraťasech, a najednou slyším, jak řve: „Pičo, mě leze kokot!!!“ Odspodu se ozvalo jen „Ježíšmarjá fakt, rychle jdeme!“, a nějaká maminka tlačila své dvě děti pryč z dosahu téhle podívané.

Hansova cesta na Protopapatakis – nefalšovaný ostravský úsek

Jé málem bych zapomněl, Hlavolam na Kata, to bylo stavění! Tady mě dostala skutečnost, že v sestavě já, Skoba, Majda a Boďo jsem byl nejlehčí a musel jsem jít dopředu. To se mi nestává úplně často.

Nebo nějaký prvovýstup, to ti udělá radost vždy. Sice neposouvám lezení dál a ani nikdy nebudu, ale když prostoupíš něčím, co doposud nikdo nevylez, to tě vždycky potěší.

Na vrcholu Vévody po průstupu cestou Salut Germain

A čím tebe lezení posouvá?

Já ani nevím, mám to jako výplň volného času. Já bych nemohl lízt na úkor něčeho důležitého. Taky se hodně dívám kolem sebe. Mně zajímají nejen ty skály, ale i ty rokle, když jsou hezký, zajímaj mě lidi, vesnice kolem, když je tam třeba pěkný kostel nebo chalupy. Když na to pak zasvítí večerní slunko, to je úžasný! Dneska jsme hledali nějakou věž v Broumovkách asi dvě hodiny. Nenašli jsme ji, ale bylo tam tak krásné údolíčko. Vy se tomu tlemíte, jak nevisíte na prstech tak vás to nezajímá. Je pravda, že v tom nenacházím moc pochopení u většiny spolulezců. Je málo takových, kteří se dívají kolem. Spíš se soustředí na samotné lezení, což je asi dobře, protože se posouvají rychleji vpřed. Zase na druhou stranu, když pár dnů chčije, jsou nasraní – nemůžou lézt. Já mám radost už jen z toho, když tady v Ádru jsem. Lezení není povinnost ani středobod vesmíru. Skočím si na houby, na kolo nebo jen se projít mokrýma skalama, vydrápu se na Stožárovou či Baronovu vyhlídku a sedím a čumím. Ale líbí se mi hodně i krajina bez skal. Občas stačí jen otevřít oči.

Stejně tak nedělám vědu z toho, když ve skalách cosi zapytlím. Nešlo to vylízt, no co, tak nebudu nasraný, vylezu to jindy, nebo nikdy. Večer pak třeba sednu v hospodě ke kytaře či klavíru... Hlavní je pořád se na něco těšit a mít se z čeho radovat.  Jezdím do skal spíš se bavit, než odškrtávat cesty. Jsem rád už jen, když jsem tam s lidmi, které mám rád, kteří jsou na podobné vlně.

Přímá Faraonova hrana na Ramsese

A co třeba strach?

Já se strašně bojím. Čím dál víc se bojím. Teď třeba vím, že se budu zítra bát v jedné vykřičníkové spáře, na kterou už jsem domluvený. Záleží na momentálním rozpoložení a chuti. Teď jsem dva dny nelezl a vůbec mi to nechybělo. Dělal jsem cosi do školy, na jedné práci pro neurologické oddělení a ostatní lezli na zadní Ostaši. No a už si říkám, že bych se zítra rád zas v nečem vytrestal a zkusil se dostat na hranici svých možností, no a budu-li se hodně bát, tak se vrátím… Když si vzpomenu jaké chujoviny jsme dělali kdysi… Párkrát jsem se dostal do prekérních situací, kdy jsem byl na spadnutí jak zralá hruška a věděl jsem, že nezbývá než hrnout to vzhůru a neschrastit. Takové chvíle se vryjou do paměti nejvíc. Co mě mrzí je nějaká divná tendence mnohých dnešních lezců odstranit z lezení, nevyjímaje pískovcového, psychickou komponentu. Lezení v Ádru a vůbec na písku není povinné. Když se bojím v Ádru, jdu lézt jinam, na Křižák, Ostaš, do Prachova atd. Když vidím některé lezce ověšené ufy, s šáhlem či dokonce mágem v klasických cestách, to je neúcta! Když se pak ani nestydí zapsat do vrcholové knížky a co je nejhorší, svůj styl dobývání cest považují za správný, zůstává mi rozum stát. Nejvíc mě zaráží skutečnost, že se rozhodně nejedná o začátečníky, kteří takto „lezou“.

Orlí spára na Orla

Nebaví tě posouvat fyzické možnosti?

No podívej, s tou školou co studuju, nemůžu lézt pořád. Mně přijde, že každý rok začínám znovu. Každý druhý rok si urvu poutko, nebo něco jiného se mi pojebe. Koncem léta takové VIIIa jsem schopný na písku lízt, samozřejmě zdaleka ne všechno, to je jasné. VIIIb jsem teda asi v Ádru nikdy nezkusil, i když v Sasku možná něco takového vylezeného mám. No a pak přijde další semestr a já začnu hnít v učebnicích, kynout, nehýbat se. Přes zimu na překližku nechodím, moc mně to nebaví a nemám na to čas. Z Bystrce než se dostaneš do města, to máš aspoň hodinu. Ve spárach to je naštěstí takové, že jaks to jednou uměl, tak se do toho rychle vrátíš. Zatímco ve stěně jsou ty prsty slabý, takový bahno, neudržíš nic. Myslím, že většinou lezu hodně pod své možnosti. Né že by ty možnosti byly nějaký závratný, to určitě ne, ale jak nad tím nemám aspoň trochu převahu, tak mně to moc netěší. Minulý týden na Supkách, když jsem nakládal jednoho kluka do vrtulníku, tak jsem si říkal, že bych nechtěl být na jeho místě. Jak už se v tom třepu, tak z toho nemám dobrý pocit. Ale mám rád to chvění před přelezem, a pak tu radost, když se to povede.

Pořádné stavění v Hlavolamu na Kata

Přesto vznikají zajímavé akce…

No já začal lézt relativně pozdě, když si vezmeš, že třeba lyžovat jsem začínal ve 3 letech a na kole taky někdy hodně brzo. Pořád mně hodně baví kolo, občas si zaběhat, v zimě lyže, běžky. Někdy dostanu chuť spáchat nějakou bejkárnu na kole, třeba teď ten trojlístek Sasko – Skalák – Ádr. Nebo kdysi jsem přijel do Ádru na kole z Orlové, to jsem jel sám 250 km v protivětru za den. Taky si občas naordinuju nějakou delší štreku na běžkách v Beskydech a pak se hecuju zajet to za den. Záleží, na co mám zrovna chuť. Ještě jsem si vzpomněl na přechod Nízkých Tater na sněžnicích, to byly velikonoce 2008. Někde před Latiborskou hoľou přišla šílená vichřice, to byl masakr, to už jsem nikdy nezažil takový vítr. Normálně nás to zvedalo ze země i s batohem. To byl docela boj o holej, z toho jsme měli všichni omrzlé pravé lico, jak fučelo z jihu. Zimní hřebenovky mě hodně baví, o rok později jsem šel s Táňou Velkou Fatru na skialpech. Tam jsme jeden den trochu zatměli a pak sjížděli potmě úplně vyledněnou Ploskou. To byla švanda.

Zajímavá akce bylo i loňské přelanění Starosta – Starostová během fesťáku. Sešlo se nás kolem dvaceti a večer jsme tam zašera navěšeli prádlo, normálně na kolíčkách. Z toho bylo pak druhý den docela haló.

Co skály nepískovcového typu?

Skalky mně moc neberou, protože tam chybí to dobrodružství, že něco objevíš, nebo že se někam dostaneš, že to končí nějakým happyendem. Na skalkách někam vylezeš k poslednímu nýtu, nebo ne, a spustí tě na zem. Cestu si odškrtneš či nikoli. Ale když jsem ještě býval v Orlové, tak jsem docela skalkařil na Slovensku. To jsme jezdili s Táňou snad každý víkend někam jinam. Spíš jsem to ale bral jako trénink na letní písky, i když to byly krásné chvíle, na které dodnes vzpomínám.

Prvovýstup Dentální zrnkobraní na Citadelu

Na písku si sedneš na vrchol, výš to nejde, z každé věže jiný výhled, je tam jiná krabička, čteš si v knížce a vesměs většinu těch lidí znáš, aspoň z vyprávění. Za posledních pár let tam najdeš zápisy mnohých lezců, s kterými ses už navázal na lano, a s nimiž se pak o tom pobavíš.

Kteří jsou pro tebe inspirativní?

No pochopitelně místní dědkové (pozn. red. – Cikán, Mocek apod.), když vidíš, co jsou schopni lézt ve svém věku, tak to je super. A nejen lézt, když jsem někdy vyprávěl spolužákům, že v Ádru občas sedím u stolu s lidmi, kterým je hodně přes šedesát a náramně se bavím celý večer, docela valili oči. Pak lidi, kteří nejsou nějací výjimeční lezci, ale trávím s nimi dost času, a jsme na podobný vlně. Teď třeba hodně lezu se Sámem, nebo s Majdou lezu rád, to jsou takový synci, kteří nejsou jenom lezci, můžu se s nimi domluvit, že pojedem někam 200 kiláků na kole a oni řeknou jasný, jó, jedem! Taky se Skobičem mám parádní zážitky, s ním to snad ani nejde jinak. Nebo Jony s Alešákem, ti lezou s takovým nasazením, takové pekla, a hlavně v poctivém stylu. To nezbývá než obdivovat. Snažím se lézt podobně, samozřejmě o spoustu úrovní níže, ale tak, abych se nestyděl do té knížky zapsat. Nelezu s ufama, s maglajzem, nehážu si lano shora ani nenahazuji kruhy, a když ho výjimečně v nouzi musím nahodit, tak jedu dolů, protože to beru, že to je špatně. Jsem zkrátka v cestě, v které zrovna nemám co dělat.

Třeba na Katovi v Krvárně jsem nabidloval ten druhý kruh takovým dlouhým stromem, co mi Skoba poslal ze země. Byl jsem v nějakém špatném rozpoložení, posnídal jsem vepřovku a nějak mi bylo na blití celý den. Vím, že se ten kruh běžně bidluje, tak jsem to nakonec udělal taky, ale sjel jsem z něj hned dolů. Ono to pustí čistě, nebo nepustí. Nic mezi tím.

Pamětní na Studničkovu věž

A cesty, které tě zaujaly?

Třeba Pamětní na Studničkovu, to je spára, kolem které jsem chodil spoustu let, vždy jsem si ale našel důvod, proč jít jinam. No a teď jsem si důvod nenašel. I když jsem nebyl moc rozlezený, byl jsem při chuti, byli tam se mnou navíc kluci z Karviné, s kterýma jsem se o tom kdysi bavil, no a vylezli jsme si to hezky spolu. Překvapilo mě, jak je to lezitelné. Někdy pověst předchází skutečnost.

Nebo teď se Stračesem jsme si dali Žlábkovou na Hladkou. Dobývali jsme to čtyři, pět hodin a nevěděli, zda to nezapytlíme. A nakonec jsme to mezi kapkami deště dolezli. Taky jsme udělali s Alešem Gaidou prvopřeskok na Karlíka, na to jsme byli dlouho domluvení, tam mě potěšilo, že nám to během těch roků někdo nevyfoukl. S Alešem jsme taky skočili v Sasku Cornichon na Schwagera. To byla úplná magořina, to objevil Aleš a taky to skočil první, to byl děsný polet. Tam jsem si zkurvil koleno a musel jet domů. Až později jsem zjistil, že je to čtyřkový přeskok a jeden z nejtěžších v Sasku.

Taky byla sranda, když jsme s Pjótrem lezli vykřičníky. To jsme se jednou večer v hospodě domluvili, že já půjdu Sokolík na Mravenčí horu a on že poleze Kaskadérskou na Čarostřelce. A Pjótr: Tak podmě zejtra lézt jen vykřičníky! Tak jsme se toho chytli. Já pak ještě lezl Orlí spáru na Orla, taková rozšiřující se převislá škvíra, moc se to neleze. Pjótr ještě naběhl večer do Mrtvičky na Jubilejní, to bylo takový divočejší, tam hvízdnul asi z deseti metrů do smyčky, kterou vyrval a chytl jsem ho asi 20 cm zádama nad mechama a borůvčím. To už jsme pak šli rovnou do hospody…

Tedy Ádr je pro tebe jedničkou?

Strašně rád mám Český ráj, tam bych chtěl jednou i bydlet. Škoda toho Koupáku, ta hospoda nás vždy natáhla. Teď ale zkouším jezdit i do jiných oblastí, co jsem zanedbával, do Prachova, do Příhraz…  Ádr je bomba v létě, když se leze. Jak přijde zima, tak to tu moc nežije. Má to své kouzlo, když tu přijedeš na pár dnů, ale bydlet bys tu nechtěl.

Díky za rozhovor, pevné nervy v dalších cestách!