Změna je život

 Aby člověka něco bavilo, nesmí se z toho stát rutina. Aby se z dané činnosti nestala rutina, nesmí se opakovat moc často, respektive musí být prokládána něčím jiným. Po této úvaze jsem si uvědomil, že potřebuji na chvíli vypadnout z Krasu. Ne, že by se mi tam přestalo líbit, právě naopak. Kras je pro mě stále top oblast. Rozhodl jsem se však strávit několik lezeckých výjezdů jinde a nasát atmosféru jiného typu lezení a materiálu. Uvidíme, jaký pak bude návrat domů, do Krasu.

  Volba padla na Chřiby. Nezastírám, že se ke mně nedostal seznam chřibských 7b a výš a já tak rád odškrtávám… Ne vážně, zjistil jsem, že jsem na spoustě klasických míst ještě nebyl a chtěl jsem je tak objevit a vylézt si některé skvosty. První letošní výjezd se konal na Kozla. Bohužel jsme s Houbou vychytali asi ten nejmrazivější den druhé půlky zimy (nárazově bylo až -14 stupňů), a tak se pro nás stal quest vylézt alespoň Čertův komín (3). Zbytek dne jsme se schovávali před větrem na Malém Kozlovi, kde jsme vylezli pár místních bouldrů. Bohužel vždy jen do posledního madla, protože vrcholek kamene pokrývala silná vrstva ufoukaného sněhu. Promrzlí jsme se po cestě zpět zahřáli u ohýnku a konstatovali jsme, že by nám bylo lépe v Branné s cepíny.

  Druhý výjezd už byl plodnější. Se Zbyňou jsme na Velikonoce vyrazili na Tour de Chřiby se startem na Budačině. Cílem bylo vylézt Berlu Mrazilku (9-/9) a zbytek nedolezených lehkých věcí. Počasí se jevilo docela příznivé, kůže na prstech bylo také dost, takže jsme nelenili a pustili se hned po příjezdu do toho. Do Berly jsem nesměle naburácel, cvakl první jištění, natáhl se a…spadl. Po pár minutách zkoušení jsem však přišel na sekvenci, která pro mě fungovala, a tak se z naprosto nereálné rozpažky, kdy jsem na začátku zkoušení nedošáhl tak o 30 centimetrů, stala jen těžká rozpažka, která by mohla jít. Zbytek cesty jsem si rychle prokrokoval a mohl jsem začít střílet. Namágovat, cvaknout, zadržet dech a jde se na to. Plácám oblinu, oči mi lezou z důlků a posouvám ruku do chytu. Jupí! Noha, lepší mistička a teď už to jen nepodělat. V přelezovém rauši jsem dokonce zapomněl cvaknout druhé jištění, a tak celá akce zaváněla slušnou tlamou. Naštěstí jsem se pochlapil a úspěšně vyvrcholil.

Luxusní počasí slibuje parádní lezbu

  Další zajímavou štrekou, kterou jsem se Zbyňou oba zvládli nečekaně rychle byla cesta Jako jed (8+). U této libůstky doporučuji kvalitní rajbasové botky a víru v nicchyty. Jo a když už si budete myslet, že vás špatný balanc pošle ke dnu, věřte, že ještě dva kroky se udělat dají. Je to jen o tom, si to v hlavě přepnout na mód ,,v položeném se nepadá“. Zbytek dne jsem Zbyňu hecoval v Budačinském Boux (9-/9), které ten dobytek nakonec umlátil i s děravými prsty. Zkrátka a dobře, já vždycky říkal, že v tom klučinovi něco je. Já se věnoval své oblíbené činnosti, sbírání kvaků, a tak jsem přelézal a přelézal. Některé kraviny za to sice nestály, ale to nezjistíte, dokud do nich nenalezete, že?

  Následující den jsme se přesunuli na Barborku. Tady to pro nás byla země nepolíbená. Těšil jsem se na nové věci, a hlavně jsem měl možnost a zálusk zkusit některé tamní 7b na OS. Jako první jsem naburácel do bouldrového Jiffyho. V OSu jsem sice rychle shořel, ale povedlo se mi parádně vymyslet údernou sekvenci. Druhým pokusem tedy nebylo co řešit a bouldrovou lahůdku, kterou šacuji na něco kolem 6C až 7A (záleží na délce lezce) jsem poslal do deníku. Zato technická Barborka (8+/9-) byla trochu jiné kafe. Než jsem přišel na způsob přelezu, chvíli mi to trvalo. Cesta nabízí plejádu nejroztodivnějších rajbasových kroků a polokroků, které si dokážete představit. Věřím, že kdybych si v klíči kýchl, nebo se nějak zhluboka nadechl, už bych letěl. Nicméně ani tato cesta na druhý pokus neodolala a nechala se osedlat. Třetí, a asi nejhezčí, byla cesta Komu voní hrana (8+/9-). Ve flashi jsem se dostal přes úvodní mantl, ale setřásly mě kroky kolem borháku. Holt jsem asi nějáký dřevo nebo co. A to jsem si vážně myslel, že mám šanci… No nic. Každopádně za půl hoďky bylo taky posekáno. Respekt Čajovi k jeho sólu, já byl za očko fakt rád.

Klíčový krok v Síle rozhodnutí.

 Večer jsem se ještě stihl podívat do Síly rozhodnutí (8+/9-). Parádní cesta začínající nepříjemným přepadem. Klíč je v nabrání žiletky a poskok do dobrého chytu. Jak na boudrovce, jen s větrem v zádech a expozicí pod nohama. Tahle kráska mě nakonec stála čtyři pokusy a značnou část kůže na levém ukazováku a prostředníku.

Název Jesus hand se opravdu nezapře.

 Po posilňujícím spánku jsem se pustil do posledního questu, do cesty Nošovická (9-). Tady jsem ovšem shořel rychleji než papír. Po zjištění, že klíčová oblina je fakt dál, než se zdá, a nepomohly ani dlouhé čárky z mága, jsem zanechal snahy a rozhodl se, že na tuto cestu musím ještě vyrůst. To vlastně už asi nepůjde, no tak zkusím posílit, to by taky mohlo přinést ovoce. Ve zbytku dne jsem zase hamounil a užíval si lehkých OSů a nových kroků. Za zmínku rozhodně stojí Jesus hand (8). Cesta, která si své jméno rozhodně zaslouží. Nebo Amatérská (5+) s metr a půl dlouhým horizontálním stropem.

Buchlovský kámen.

  Uplynuly dva týdny a my se Zbyňou míříme zase do chřibských bučin za novým dobrodružstvím. Tentokrát jsme pro začátek vybrali Buchlovský kámen. Zdejší nejtěžší cesta, Nuda v Brně (9-/9) byla jasná výzva. Poslal jsem mladého na výzvědy. Chudák ale zkapal hned v úvodním bouldru, kdy je třeba pomocí oblé mísy překonat převísek a postavit se do dírky. Po chvíli to borec vzdal a byla řada na mě. Bohužel jsem prohrál ve stejném místě. Po chvíli jsem vymyslel způsob, jak se do kýženého rajbasu dostat, jenže ouha, nyní bylo potřeba zase vymyslet postupný traverz doprava k oblé hraně, která jako jediná představovala cestu k vrcholu. Asi po půlhodinovém zkoušení, čištění a mágování bylo vymyšleno. V ostrém jsem ke svému údivu poměrně lehce překonal úvodní silový zved a už jsem stál pravou nohou v dírce. Po cvaknutí druhého následovala nepříjemná výměna nohou, kdy člověk musí trochu nadskočit, aby si kýženou dírku uvolnil. Dále následovala nejtechničtější pasáž z celé cesty, kdy se drží nic spoďák na čtvrtčlánku a musí se trefit noha, na kterou si z pozice člověk nevidí. Kombinace dlouhé mágočárky a parťákových navigačních schopností naštěstí zafungovala a já už se klepal na oblé hraně. Nyní stačilo nebýt chuj a doplazit se ke slaňáku. Hurá a je posekáno. Zbyňa na čtvrtý dává také a oba dva se shodujeme, že se jedná o jednu z nej šmeliček, co jsme kdy lezli. Zbytek dne věnuji přelezům ostatních cest, ze kterých bych vypíchl asi jen noční hec s čelovkou v Boulder problému (8-) a krásnou a poměrně sjízdnou cestu Nas nedogonjat (8+/9-), kterou bych nebýt vyrvaného spoďáčku určitě OSnul… Znáte to, po bitvě je každý generál.

  V sobotu přejíždíme na Komínky. Další neznámá, legendami opředená oblast kdesi ve zdejších hvozdech. Prý, kdo neměří alespoň metr devadesát si tu ani neškrtne. To sice potvrdit úplně nemohu, něco jsem tu přece jen vylezli, ale pravdou je, že jestli jsou Komínky o něčem, tak právě o rozpětí. První jsme měli v merku parádní bouldrový kousek Zlom vaz (8+). Z nakoukaného videjka jsme pochopili, že kdo nemá vyndavací levou kyčel, nemá šanci. Klíčová ultra pata je totiž fakt brutál! Po tomto úvodu následuje ízy prostředek a závěrečný opět těžký rajbasový výlez ve stylu dvojitého dřepu na jedné noze a čtvrtprstové dírce. Cestu se nám na pár pokusů oběma naštěstí daří vylézt, a tak je vrabec na střeše, vlastně v hrsti… Druhá libůstka, do které se pouštím, je Manikůra (9-/9). V této krátké, ale velmi úderné cestě trávím v podstatě zbytek dne. Hned čtvrtý krok mě totiž vždycky nemilosrdně sundá a já jen proklínám své krátké rozpětí. Nakonec pomáhá nákoleník, který pomůže zabrat více stehnem a patou a do obliny opravdu dopluji. Následující kroky lezu úplně na krev a do finálního výšvihu do lehkého rajbasu mě kluci museli tlačit snad i očima. No co, historie se neptá jak, ale jestli, že?

Houba rve v By the way (8).

  Nedělní program jsme zahájili Stříbrnými buky (8+), kde je potřeba se zvednout z lehu pod převisem, za miniaturní dírečku a pak ustát dva bouldrové kroky do ramen. Rozhodně pěkné skotačení. Komínky jsme sice nevyčistili tak jako Buchlák, ale zato jsme přišli o větší množství kůže. To je dobrá rovnice, což? Na příště nám zbývá Finale Ligure (9), které vypadá přinejmenším děsivě a Zosobněné zlo (9-), kde bude mít naopak výhodu člověk menšího vzrůstu a silnějšího bicepsu.

Zbyňa a jeho úkazka flexe v kyčli.

  Zbytek výjezdu jsme strávili hledáním Gavendovy skály. Tu jsem sice po půlhodině chůze českou džunglí našli, ale moc paf jsme z nalezeného kusu ,,skály“ nebyli. Byla více zelená než kamenná. Cestu Zatmění (8+/9-) jsem každopádně oba dva po letmém proslaňování dali na flash a přišla nám docela sjízdná. Každopádně kdybychom si nevydolovali klíčový stup z asi deseticentimetrové vrstvy hustého mechu, přelez by se nekonal. Zbytek cest na Gavendovce snad ani nestojí za řeč. Jo, snad jedna. Rosa coeli (7-) je parádní vyrovnaná linka po lištách oblinách a dírkách, jinak nic. Takže tam ani nejezděte, ještě byste to Zatmění shodili a vůbec…

Zatmění na Gavendovce aneb vymechuj si svou cestu.  

Co napsat závěrem? Chřiby jsou v mnoha ohledech jiné než Kras. V něčem jsou si ale nápadně podobné. Svým bouldrovým charakterem cest, který nahrává lidem delšího vzrůstu mohou zmíněné vápencové kluziště lehce připomínat. V čem se však diametrálně liší, je prostředí, do kterého jsou skály zasazeny. V parádních hvozdech nepotkáte ani živáčka a můžete si své malé dobrodružství naplno užít. Jo a až budete brečet nad svým malým rozpětím, vzpomeňte na mistra Sviště, který je sice muž malého vzrůstu, ale velkých činů. Ve Chřibech má myslím vylezeno téměř vše. Přeji příjemné jarní lezení a potkáme se kde jinde než v Krase.

Text a foto: Filip Zaoral