TENDON článek: Zima v teple

Vítězem minulého týdne a lana Hattrick 9,7mm v délce 60 mterů se stal neúnavný Filip Zaoral. Od něj je i první článek dalšího týdne, prosím:

Čím dál víc lezců vyráží v zimě někam za teplem. Ne že by představa ledů a nabroušených zbraní nebyla lákavá, ale kdo by v čase plískanic a vlezlé zimy, nechtěl strávit pár dní někde v teple na sluníčku.

  Letos jsme si vybrali severoafrické Maroko. Na podzim jsme sehnali relativně levné letenky, a tak nic nebránilo tomu začátkem února vyrazit za africkým dobrodružstvím.

  První problém je dostat se vůbec na letiště. Letíme totiž až z dalekého Frankfurtu. Naštěstí máme půjčené auto, které za příslib placeného parkoviště máme k dispozici. Cesta trvá sedm hodin a v pěti lidech to v našem osobáčku není žádné pohodlí. O půl druhé už všichni ležíme v letištní hale a snažíme se využít každou chvíli do odletu ke spánku.

pht - vše S. Mitáč

  Let trvá necelé čtyři hodiny. Vystupujeme v marockém Marakéši, kde není po zimě ani vidu ani slechu. Obklopují nás taxikáři a předhánějí se, kdo nás zaveze do centra. Ve městě se chvíli aklimatizujeme na zdejší podmínky a po nabrání benzinu do vařiče, napsání a odeslání pohledů sháníme odvoz do horského městečka Imlil. Po necelých dvou hodinách nás řidič vyhazuje se slovy, že si máme najít taxíka, protože on až do Imlilu nejede. Nedá se nic dělat. Taxikářů je tu naštěstí fůra, a tak za hodinku už nahazujeme batohy na záda a vydáváme se vstříc pohoří Atlasu. Procházíme vesničkami, kde se nám všichni snaží prodat své zboží. Jsme však zvyklí z Indie, a tak všechny snadno odmítáme. Večer stavíme stany na malém paloučku pod starými stromy. Zjišťujeme, že Honza doma zapomněl jednu tyčku od stanu, a tak jsme nuceni spát pod 2D přístřeškem.

  Ráno vstáváme celkem pozdě a po vydatné snídani vyrážíme dál. Směřujeme na chatu Toubkal, která slouží jako východisko pro zdolání nejvyšší hory severní Afriky Jebel Toubkal (4167 m n.m.). Po cestě zastavujeme v poslední vesničce na pomeranč. Potkáváme také čerstvě narozené kůzle s matkou (ještě z ní visí pupeční šňůra J) . Večer stavíme stany za zídkou chaty, vaříme večeři a jdeme brzy spát.

  Budíček je v celkem příjemných pět hodin. Pijeme spousty čaje a s rozbřeskem vyrážíme na tříhodinový pochod k vrcholu. Cestou křižujeme několik sněhových polí. Mačky máme jen jedny půjčené z chaty, naštěstí stejně nejsou potřeba. V půlce cesty zjišťuji, že jsem si ve stanu zapomněl papír se souřadnicemi zdejší kešky, a tak jen bláhově nakukuji pod každý velký kámen, jestli se hledaná krabička náhodou neobjeví. Kolem desáté jsme na vrcholu a kocháme se krásnými výhledy. Na západě je tušit Atlantik a na východě Sahara. Po návratu na chatu vaříme oběd a vyrážíme dál. Dalším cílem je sedlo Ouanoms (3667 m n.m.).  Za pár hodin je posekáno a my můžeme ukrajovat dlouhou a místy dost nebezpečnou cestu (touto trasou moc lidí nechodí, a tak není moc udržovaná) dolů do civilizace. Unavení přicházíme na krásné místo s bivakem a malým vodopádkem, kde trávíme dnešní večer.

  Ráno pokračujeme v pochodu dolů. Cestou míjíme nádherný skalní pilíř protkaný systémem spar a komínů, který by stál za vylezení. Určitě by to byl prvovýstup! Přicházíme k ledovcovému jezeru Ifni, u kterého odpočíváme a nabíráme sílu na další pochod. Cesta pokračuje přes obrovskou morénu, kde nám při teplotě zhruba 35ºC dochází voda. Vyprahlí přicházíme k první vesničce, kde se nás hned ujímá místňák, který nás ubytuje, dá nám najíst tajinu (marocká specialita – dušená zelenina s masem) a zařídí nám zítřejší odvoz do města.

  Probouzíme se do dalšího krásného dne. Po snídani nasedáme do většího džípu a čekáme na odjezd. Když už jsme vevnitř namačkáni jako sardinky (cca 15 lidí), myslíme si, že už se konečně pojede. To se však šeredně pleteme. Nakonec v autě, respektive na autě jede dohromady 36 lidí! Domorodci sedí na střeše, stojí na nárazníku, jsou prostě všude. Tato pekelná jízda je okořeněna nevalnou „ kvalitou“ zdejší silnice. My se však v pořádku dostáváme, kam potřebujeme. Po celodenním cestování (dohromady asi tři přestupy) se večer ocitáme v Tinghiru, odkud je to coby kamenem dohodil do Todry – Mekky marockého lezení. Když vystoupíme z posledního autobusu, okamžitě se na nás lepí podivný arabočernoch, který nám samozřejmě hned nabízí své služby (odvoz a hotel). My však odmítáme a odcházíme hledat dál. On se nás však drží jako klíště. Pořád nám něco nabízí. Situace začíná být vyhrocená. Borec nám už i vyhrožuje, že pokud nepůjdeme s ním, tak poznáme pravou Afriku. Když se začne rvát už i do našeho taxíku, Ondra se naštve a odstrčí ho pryč, zabouchne dveře a my rychle ujíždíme pryč. V Todře se ubytováváme těsně před začátkem soutěsky v hotelu Etoile des Gorges. Dostáváme k dispozici dva malé pokojíky, které nám budou útočištěm na příštích sedm dní.

  Konečně lezení! Po rychlé snídani vyrážíme do sektoru Trainee Blanche, kde se seznamujeme s marockým vápnem. Je nekompromisně ostré – neolezené. Užíváme si slunce a lezeme jednu cestu za druhou (Big ben 6b/+, L‘aproz des sables 7a,…). Sanymu není moc dobře, raději si odchází lehnout na hotel. Když nám dojde voda, scházíme se schladit dolů do soutěsky, kde pokračujeme s lezením v sektoru Dalle Hollandais (padá několik 6c+sek). Večer vaříme velkou večeři a řešíme zítřejší program.

  Další den se rozdělujeme. Sany, Nikča a Honza jdou lézt vícedélkovou cestu do soutěsky a my s Ondrou jdeme prozkoumat sektor Dounab. Rozlézací Side Effect 6b nám dává pěkně zabrat. Naštěstí zbývá spousta sil a tak posíláme Zewling Day 7a (perfektní silový převísek) a na druhý pokus dokonce Shorty Tasty 7b/+ (klíčový krok v kolmém za opravdu malou mikrolištu a vysoká noha). Pak si dáváme 100metrovou cestu, ve které je první délka za 6a+ a druhá sice jen 5c, ale se 40metrovým odlezem (je tu jenom jeden nýt!). Odpoledne jdeme zase na slunečný Trainee, kde pokořujeme místní klasiky Afrique Physique 7a+/b a Aigle Noir (dlouhé tahy po dírkách v mírném převisu). Večer se scházíme všichni u večeře na hotelu.

  Dnes máme s Ondrou v plánu vícedélku, kterou včera lezl zbytek grupy. První její půlku (Voie de Defile 5c) lezeme souběžně, takže jsme rychlí jak draci. Ve druhé polovině (Pillier du Guetteur 6b) nás na chvíli zbrzdí dvě těžší délky, ale jinak valíme stejným stylem až nahoru. Po hodině a půl (včera to lezli šest hodin) už scházíme dolů do sektoru Dounab, kde shazuji včerejší pytel v podobě technického 7a. Rychle valíme za ostatními na Trainee, kde posílám Troi Petits Trous 7a+/b (další zdejší dírkovací klasika). Také se zastavujeme v sektoru Elephant, kde se pouštím do cesty Mustashi 7b+, která se stane mým projektem do konce zájezdu. Jedná se o 18metrovou linku v převisu s klíčovým krokem za malou kousavou lištu. Večer jsme pozvaní na tajin k borci, u kterého byl včera Ondra a má s ním rozjednaný nákup dvou krásných koberců. Naneštěstí musíme na jídlo čekat asi tři hodiny, protože tady se přece nespěchá. Ondra nakonec usmlouvá koberce za docela rozumnou cenu. Týpek po něm sice pořád chce slivovici (v Maroku je očividně nedostatek alkoholu) a začíná být drzý a vtíravý, ale ty koberce za to stojí.

  V neděli se nepracuje, a tak i my si dáváme rest day (tedy jak kdoJ). Kluci jedou do města pro benzín a zásoby a já se sám vydávám za zdejší 300 metrovou klasikou Arete Nord 5c+. Tuto hranu zde vylezli Francouzi už v roce 1966 a jedná se tak o nejstarší cestu v Todře. Celou dobu se leze po krásném hřebínku s úchvatnými výhledy na soutěsku. V cestě jsou dvě krátké pasáže za 6-, jinak je to v podstatě choďák. Její jedinou nevýhodou je dlouhý, asi jeden a půlhodinový sestup. Při cestě do hotelu mě zastavují místňáci v sektoru C.2 (velká jeskyně) a prosí mě o natažení převislé linie What Your Budget 7a. Co by to byl za rest day, kdyby se nelezlo, že? Klíč, který je hned v prvních dvou metrech, překonávám celkem hladce. Pak stačí dopádlovat ke slaňáku a je hotovo. Večer se všichni potkáváme zase na Trainee. Dávám pokus v 7b+, ale marně. Ujíždí mi nohy a padám. Sany je i přes nemoc ve formě a posílá Afrique Physique.

  Po snídani vyrážíme s Ondrou dát pokus v Mustashi. Ostatní lezou krásný osmidélkový pilíř v soutěsce. Dávám dva marné pokusy a při posledním si vážně zraňuji prst. Krev prosakuje i čtyřmi vrstvami tejpky. Nejhorší je, že pokud se to do dvou dnů nezahojí, můžu se se svým 7b+ rozloučit. Dále lezeme třídélkového Elephanta 6b. Čím jsme výše, tím nám prosluněné údolí nabízí krásnější pohledy na soutěsku a okolí. Rozhodujeme se prozkoumat sektor Gullich, kde lezeme tři 6c+. Jedno je krásný silový převísek s velkým „tufa“ uprostřed. Večer při cestě zpátky nás zastavuje týpek s kamerou, že s námi chce udělat krátké interview do místní televize. Rozpačitě přikyvujeme, a tak jsme zvěčněni v krátkém šotu o cestování a lezení v Maroku. Po návratu na hotel zjišťujeme, že druhá skupina ještě nedorazila, a tak slaňuji z balkonu do našeho okna, abych otevřel. Před večeří ještě stihnu potkat skoro bezzubého Hassana, místního známého lezce a tvůrce většiny cest, který mi radí kam zajít a co si vylézt.

  Snídáme poslední vločky a rychle, tentokrát se Sanym, odcházíme k nástupu naší dnešní cesty. Jmenuje se Yah Baddou Reggae 7a, má šest délek (z nichž první je nejtěžší) a nachází se nedaleko hotelu v sektoru Paroi du Levant. Je odjištěná v horském stylu (sem tam nýt nebo skoba). V klíči bohužel sedám. Druhý pokus, po spuštění, se však daří. Ostatní délky dáváme na sajt celkem v pohodě. Otvírá se nám nový pohled na vesničky v oáze podél řeky. Za pár hodin je posekáno a my můžeme natřikrát slanit až dolů. Bohužel se nám při stahování seká lano, a tak musím vylézt ještě první délku cesty Shark 7a+, abych provaz uvolnil. Klíčové místo mi nepřijde ani moc těžké, a tak jsme za chvíli nahoře a uvízlé lano dole. Po obědové pauze jdeme do nejvzdálenějšího sektoru Petit Gogre, kde se potkáváme se zbytkem bandy. Sany zkouší sajtnout známou vytrvalostní Escalada Metalica 7a. Bohužel padá v posledním kroku. Já si cestu vychutnávám na flesh. Večer máme objednaný tajin na hotelu. Nesou ho zase pozdě a navíc je ho zatraceně málo. Platíme méně, než bylo dohodnuto a jdeme se nahoru dojíst vlastní polévkou.

  Ráno kupujeme vajíčka a děláme si omeletu. Poslední den lezení zahajujeme na Trainee. Do svého posledního pokusu v 7b+ dávám všechno, ale bolest v prstu mi nedovolí krok udělat. Nedá se nic dělat, sundávám expresky z cesty a jdeme za ostatníma. Lezeme lehčí věci (Rachidia 6b+, Amour 6b+, Capuma 6a+,…). Sany zdolává krásnou linku Afrique Adieu 7a+. Večer se dolézáme při západu slunce na Les Jardins d’Eté. Ze skal odcházíme všichni nadšeni a spokojeni s našimi lezeckými výsledky (Nikča si vylezla své první 6a, Ondra s Honzou 6c+, Sany 7a+/b a já 7b/+). Určitě by stálo zato sem ještě v budoucnu zajet a udělat si tu třeba nějaký prvovýstup. Potenciálních linek je tu hromada.

  Hned po brzké snídani balíme věci a po týdnu opouštíme náš hotýlek. Mikrobus nás zaveze do Tinghiru, který po krátké nakupovací pauze opouštíme v celkem komfortním autobusu směr Ouarzazat. Marokánci mají v dopravních prostředcích podivný zvyk. Lepí na sedadlo před sebou použité žvýkačky. Zdá se nám to nechutné, ale zvykáme si. Kolem oběda už sedíme ve známé „žloutence“ (nádražní restaurace) a dáváme si tajine. Ubytováváme se v nedalekém hotelu za rozumnou cenu a vyrážíme na středověkou pevnost Ait Benhaddou, která leží asi 40km za městem. Celý komplex budov a opevnění je od roku 1987 v Unescu, ale svá nejlepší léta má už za sebou. V podstatě je to hromada vepřovic poskládaných na sebe. Večer se jdeme projít po městě. Chceme dojít až k místní pevnosti, ale hlad nám velí, abychom to otočili a zapluli do nejbližšího podniku.

  Ráno rovnou na autobusák, ze kterého kolem deváté vyjíždíme směr Marakéš. Kolem druhé už procházíme křivolaké uličky starověké Mediny (centrum města) a hledáme ubytování. Nacházíme příjemný hotel Yossif, kde nám uvolňují malinkou místnůstku, za kterou naštěstí  nechtějí ani moc peněz. Když jsme ubytovaní, vydáváme se do centra města na obhlídku. Procházíme kolem slavné mešity Koutoubia a dostáváme se do nitra města. Sedáme si v zapadlém krámku na něco k snědku. Když nám kuchař jídlo donese a chce po nás za to málo, co donesl, spoustu peněz, zvedáme se a odcházíme. Okrádat se opravdu nenecháme. Pokračujeme dál v prohlídce města. Ondra kupuje hrnec na tajine, já zas tašku pro Dášu. Večer se jdeme najíst do evropsky vypadající restaurace a pak míříme na hlavní náměstí, kde s příchodem tmy začíná být rušno. Je tu spousta stánků s čerstvou šťávou z pomerančů, lidé zde hrají na bubny, no prostě to tu žije. Utrácíme poslední dirhamy a užíváme si poslední chvíle v Maroku.

  Vstávat se nám moc nechce, ale co naplat. Ze včerejška máme domluvený odvoz na letiště, a tak se rychle balíme a naskakujeme do taxíku. Na letišti máme trochu problém s váhou zavazadel (to jsou ty Ondrovy koberceJ). Naštěstí se nám daří vše směstnat do 15kg dolů a 10kg na palubu. Po třech a půl hodinách přistáváme v mrazivém německém Frankfurtu. Čeká nás vzdálenostně kratší, ale časově mnohem delší část cesty domů. Auto nacházíme v pořádku, stačí naskládat batohy do kufru, odmést sníh a můžeme vyrazit. Do Čech přijíždíme kolem půlnoci. Přespávám u Standy v České Lípě a druhý den ráno spěchám na autobus do Prahy.

  Tak to je ve zkratce celý náš marocký příběh. Musím říct, že jsem si tuto výpravu opravdu užil a vůbec nelituji zameškaného zimního lezení. Maroko mohu doporučit všem cestovatelům a lezcům, kteří se nebojí improvizovat a mají rádi dobrodružství.

Hore zdar

Fil