Video: The risk of regret

Téměř vše, co děláme zahrnuje jistou míru rizika. Ale největší risk je ohlížet se zpátky na všechny příležitosti, které jsme nevyužili. Každý to má samozřejmě posunuto někam jinam. Možná právě proto bychom však neměli kritizovat ty, kteří jdou až na pomyslnou hranu a kteří se nebojí vyměnit bezpečí a komfort za rozmanitost příležitostí, kterou život nabízí. Protože nakonec zjistíme, že možná největším riskem v životě je lítost a zklamání. Toliko z oficialit k přiloženemému videu...

Vše mne nutí se ale zamyslet dál. Mnozí berou strach jako jakési měřítko komfortu. Vzhledem k tomu, že je ale strach velice relativní pojem, bude u každého míra snesitelného někde jinde. Často je slyšet: To je příliš nebezpečné! Ona rezolutnost má však dvě roviny. Za prvé poukazuje na danou osobu, kam už není ochotna zajít a za druhé poukazuje na možnost dané osoby se v jistém ohledu posouvat, či rozvíjet. (No není to skvělé mít příležitost na talíři?) Mrzí mne, že většina lidí zůstane jen u první roviny a opomine onu příležitost, která naopak je téměř vždy (!) přínosná. Často v tom může být i strach ze selhání, kdy dotyčný by to i rád zkusil, ale je natolik přesvědčen, že spíš selže a že se akorát stane terčem posměchem (nakonec však akorát sobě). Opět svědčí pouze o jisté nevyzrálosti. Kdo totiž nic nezkusí akorát, nic nezkazí (ale stojí na místě).

Proto se ptám: Není strach naopak prostředkem? K čemu? K objevování nepoznaného, objevování svých možností, rozšiřování hranic komfortu a k hledání jistoty.

Z mého pohledu by měl skutečný strach poukazovat pouze na míru rizika (tedy vkladu do banku) a až v případě, že je cena příliš vysoká (nebo je nutný vabank), zvažovat zda vůbec hrát. Nic totiž nemusíme, my akorát můžeme chtít.

Pakliže ale chceme jít na hranu možností, musíme taky samozřejmě zvážit naše momentální schopnosti. Proto se míra rizika bude s narůstající vyzrálostí, či zkušeností posouvat. A tady bych poprosil všechny, aby zvážili, nakolik jsou v pomyslném problému vyzrálí, aby měli právo ono nebezpečí kritizovat, resp. svévolně ke svým možnostem upravovat. K čemu cos šiditi? To nikoho přeci kupředu neposune.

Všem, kteří chtějí (nejen) se strachem pracovat, přeji nejen zdravý úsudek, ale také mnoho příjemných zážitků. Totiž jen ve chvíli, kdy je člověk schopen jít na hranu svých reálných možností, dokáže prožít neskutečné naplnění. Ostatně kdo nezažil asi nepochopí (A že to stojí za to!!). A nebyla by škoda se pak později ohlédnout a s lítosti zjistit, že jsem to měl aspoň zkusit?

Bonne courage! Asu