Himálajská sezóna: část 2: Vyvrcholení tatranské sezóny

Březnové exkluzivně jarní počasí pokračuje a tak se vydáváme společně s Tomášom Chromcom na Furkotský štít, který patří k těm štítům, které se dají lyžovat až ze samotného vrcholu, což je samozřejmě vždycky nejkrásnější.

Ze Štrbského plesa vyrážíme skrz vonící kosodřevinu směrem k vodopádu Skok a dále dnem Mlynickej doliny až na její konec. Za dokonalého počasí míjíme pomník na připomínku tragické události ze dne 25. 6. 1979, kdy se během záchranné akce zřítil vrtulník a 7 z 9 členů posádky zahynulo.

Tomáš Chromec v JV direktu z Furkotského štítu

Najednou se před námi otevírají strmé svahy Furkotského štítu, Hrubého vrchu a Štrbského štítu. Kulisa závěru Mlynickej doliny stojí za to a přímo vyzívá k řadě strmých sjezdů středních a nižších obtížností. Rychle pokračujeme na pásech až do Bystrého sedla a pak už je to po hřebeni coby kamenem dohodil na vrchol. Je nejvyšší čas.

Kvalita sněhu není to, v co jsme doufali. Je to něco na pomezí vaty a začínajícího firnu. Do žlabu naskakuje jako první Tomáš a zakrátko se nachází v klíčovém zúžení, kde je sjezd zároveň nejprudší. Řekněme 50° na 10 metrech. Pod zúžením už čeká pláň 40-45°, ale strháváme pod sebou při lyžování poměrně nepříjemné splazy. Snažíme se jim ujíždět a zároveň je nepustit pod nohy parťákovi. Nakonec se nám daří v pořádku slyžovat až k Okrúhlemu plesu, ale Furkotský zůstává po našem sjezdu neuvěřitelně ,,rozoraný a vypadaný".

Furkotský štít, JV direkt, 50°

Přichází čas se rozloučit s Tomášom, končí mu volno a spěchá na vlak do Ružomberku. Mě čeká ještě druhá, výrazně obtížnější polovina dnešního plánu. A tou je severní stěna Štrbského štítu. Z minulých dní moc dobře vím, že v severních expozicích čeká perfektní sníh, ideální pro sjezd takového obtížnosti. Otázkou však zůstává, jestli budou nepříjemná úzká místa dostatečně vysněžená... Ale to se dá lehce vyřešit, vždy se mohu na mačkách vrátit zpět nahoru. Na vrchol lezu jižní stranou a výpek blížícího se poledne mě začíná pomalu vycucávat.

Štrbský štít, linie A1, 51° exponovaná nákres

Když konečně dorazím na vrchol, hned se zvědavě koukám na druhou stranu. Při tom pohledu se lehce svírá žaludek. Stinná, strmá hlubina. Samá skála. Podle Mira Peťa S4+ E2+, a to už znamená opravdu extrémní sjezd. Jdu na průzkum a slézám asi 30 metrů dolů po linii sjezdu. Vážně, sníh je perfektní a tak se těším. Pár desítek minut na vrcholu umožňuje nohám, aby se trošku zotavily. Až je hladinka adrenalinu posazená tak akorát, vyrážím.

Sjezd lze zahájit opět až z úplného vrcholu. Prvních pár metrů na jih, potom už obrat na sever. Tím se objede horní skalka a už jsem na balkónku nad severní stěnou. Nepříliš strmá rampa mě dostává přímo do spádnice vrcholu, kde je něco jako žlab. Pár přesných oblouků a přichází traverz pod převislou věžičkou. Tam je potřeba si dát pozor, prosmýknout se pod ní a nezavadit o ni ramenem či batohem. Krátké sněhové pole mě navádí nad klíčové místo, uzoučký žlab. Cítím také expozici. Spousta vzduchu pod lyžemi. Měřáček od Piepsu ukazuje 51°. Hlavním problémem je ale šířka žlábku končícího malým skalním prahem. Každý přeskok/oblouk je potřeba přesně trefit a nikde nechytit patkou nebo špičkou. Tady opravdu není prostor na chybu! Přeskoky už dávám izolovaně, pěkně jeden po druhém. Potom s lyžemi na nohou ,,rozporem" špička-patka slézám asi metrový skalní práh. Skočit nejde, protože moc není kde brzdit. Tady opravdu chybí troška více sněhu...

Štrbský nákres

Napětí v mé mysli povoluje,  jsem v hlavním žlabu (okolo 45°), ačkoliv vím, že to ještě není konec. Ještě mne čeká jedno strmé zúžení, ale už v téměř nulové expozici. Spodek už jedu rychle, něco jakoby mne popohánělo, abych byl z toho všeho již venku.

Na dnu Hlinskej doliny rychle nasazuji pásy a běžím na sluníčko. Z prosluněného protisvahu mám konečně ten správný výhled na skvost, co se právě podařil. Dávám si svačinu s tím nejlepším výhledem: tenhle sjezd pro mě představoval a představuje jednu z nejlepších linií v Tatrách a teď se těším z jejího zopakování. V celé dolině jsem sám, v klidném bezvětrném odpoledni. Pomalu se vracím Mengusovskou dolinou zpět na Štrbské pleso a uvědomuji si, že právě pro takové okamžiky je tak krásné spojit svůj život s horami. A občas do nich vyrazit sám.

Slavkovský štít severním úbočím a přes Slavkovskou priehybu, 46° nákres

V dalších dvou dnech máme s Peťom Bratkom naplánovanou Velkou Studenou dolinu. Netradičně budeme spát nahoře, na Zbojníčke, a tak balíme trochu větší batohy. Vyrážíme z Hrebienku a nejdřív chceme na Slavkovský štít ze severu, přes Slavkovskou jamu. V kosodřevině pod nástupem do žlabu schováváme jídlo a další nepotřebně věci do velkého pytle a doufáme, že ho medvědi nenajdou dříve než my.

Čeká nás na tatranské poměry velmi dlouhý sjezd (900m) střední obtížnosti. Dlouhé úseky jdou šlapat i na pásech, až horní část je nevýrazně zaříznutý žlab se sklonem do 46°. Docela svižně a rychle dolézáme na vrchol, odkud je prvotřídní panorama. Nespěcháme, sever zůstane ve stínu a chata je už pak nedaleko. Sjezd si užíváme, a po horní užší pasáži jdou v pláních nad jamou zapouštět dlouhé oblouky v prašanu.

Na chatu dorážíme ve skvělé náladě, ale příliš mnoho dní bez odpočinku se začíná projevovat: skoro celé odpoledne spíme. Peťo po noční, já po pěti dnech lyžování a brzkého vstávání. Další den nás čekají Javoráky.

Východní sjezd z Vých.Javoráku, 49° nákres

Jediná linie, která je tento rok na Javorákách vysněžená, je východní žlab. Ten představuje zároveň nejlehčí možný sjezd z vrcholu, ačkoliv ani on není rozhodně zadarmo. Během výstupu nahoru měříme maximální sklon 49° a s překvapením sledujeme, že sjezd začínat nabírat i slušnou expozici. Žlab není tak úplně žlabem.

Na vrcholu je opět krásně, užíváme si zřejmě nejlepší týden tatranské skialp sezóny. Ani se nám dolů nechce, ale horní část sjezdu už hlásí ideální odměknutí. V horní, výrazně obtížnější polovině, člověk opravdu pociťuje celkem expozici a tuhle zimu jsou tu i některá místa poměrně úzká. Ale sklon je okolo 46°. Rampa uprostřed dosahuje onoho sklonu 49° a přivádí nás do už jednoduchého hlavního žlabu, který je hodně tvrdý. Za chvíli ale vyjíždíme na slunce a můžeme to pustit v několika sekundách dlouhými carvovými oblouky k Sivým plesám. Loučím se s Peťom, který má opět službu, a už sám se přesouvám na Terynku.

V Malé Studené dolině mám už dávno vyhlídnutý jeden parádní sjezd. Z Baranieho sedla či okolních štítů vypadal vždy neobyčejně přitažlivě a odvážně. Jde o Gálffyho sjezd v SV stěně Malého Ladového štítu.

Hned po příchodu na chatu začínám diskutovat s klukama z personálu, kde přesně vychází touto roční dobou slunce a jestli tedy do stěny svítí. To totiž je rozhodující faktor, který napoví, jestli je reálné, že se tam ještě udržel onen skvělý sníh ze Štrbského štítu. Anebo tam svítí krátce a může být kůra, to by byl problém. Třetí varianta je, že tam svítí hodně a stěna už začíná firnovatět. Nebo je tam vata jak na Furkotském. Spousta otázek, málo odpovědí. Kluci mi tvrdí, že slunce vychází přesně za Lomnickým sedlem, což by znamenalo, že tam svítí jen velmi krátce a slabě.

Malý ladový štít, slyžovaná linie Roba Gálffyho z roku 1986, 50° nákres

Další den mi odpovědi dává. Vyrážím, ale už bez radosti a svěžesti. Na místo toho se vleču, jako bez chuti. Už toho bylo příliš, tělo si jasně říká o rest day. Do horních částí sjezdu nemilosrdně praží slunce a v tomto stavu to nikdy nemohu stihnout. Dnes hory jasně říkají ,,ne". Pokorně se vracím na chatu a skoro celý den spím. Ale už vím, jak sjezd další den načasovat.

Z chaty vyrážím v 6 ráno, opět silný, odpočatý a natěšený. Je teplo a to si žádná rychlé tempo. Ale dnes ho jsem schopen dosáhnout. Na vrcholovém hřebeni jsem už v 8 ráno, dříve, než jsem zamýšlel. Ale vůbec to nevadí, ba naopak. Je pravý čas.

2009 vs 2014 srovnani podmine v galfyho sjezdu z maleho ladoveho leve foto lyzuje rasto peto foto miro peto

Letos není linie sjezdu vysněžená tolik, jako jiné roky. Ale během výstupu jsem se přesvědčil, že vůbec není tak těžká jako vypadá při čelním pohledu. I za těchto sněhových podmínek mi sjezd přijde zcela bezpečně lyžovatelný a cítím velkou rezervu. S chutí se pouštím do prvních oblouků a lyžuji horní část vedoucí ke klíčové rampě. Jedno místo je bohužel příliš úzké a musím ho řešit bočním sesuvem po hranách. Rampa je užší než obvykle, ale zase má menší sklon, protože není tak plná sněhu. Dělám ještě i několik oblouků přímo na ní a pak už mě krátký skok dostává do jednoduchých sněhových polí dolní poloviny sjezdu.

V poledne ještě pro radost lyžuji z Bachledovy štrbiny a pak vyrážím dolů. Večer už dávám pivo na Žiarskej chatě v Roháčích, kde začíná organizační sraz expedice Dhaulagiri.