Himalájská sezóna, část 5: Dolomitské king lines

Už po devíti dnech se vracím podruhé v sezóně do Dolomit, sněhově nejbohatší oblasti této zimy. Tentokrát jsem tu s bratrem, mým nejoblíbenějším parťákem. Zpět domů jsem se vrátil v podstatě jen kvůli zubaři a promítání na Jamesáckém skialpstretu na Brnčálce, které jsem slíbil našemu expedičnímu vedoucímu. V plánu máme spektakulární linie z třítisícovek Antelaa a Pelma, jejichž originalita je podmíněna neobvyklými tvary dolomitských štítů.

První den se rozkoukáváme v Cortině d'Ampezzo, proslulém alpském centru a dějišti zimní olympiády v roce 1956. Ve svazích směrem na Passo Falzarego nalézáme ubytování za přijatelnou cenu a může se začít! Přímo z okna vidíme vyzývavou pyramidu Antelaa, přezdívaného Král Dolomit. Jeho severní hřeben představuje jednu z nejčistších a nejpanoramatičtějších lyžovatelných linií v Dolomitech. Bude to určitě zvláštní zážitek, nic podobného jsme nikdy nejeli.

Zatímco se Antelao a jeho impozantní hřeben halí do všech odstínů zapadajícího slunce, my kujeme plány. Čeká nás 2000 metrů převýšení. Výhodou je, že vrcholový kužel, výrazně strmější než zbytek hřebene a velmi exponovaný, pojedeme po slunci odvrácené severní straně, kde doufáme v hlubší, čerstvý sníh.

Antelao severním hřebenem

Od auta ve výšce asi 1300 m n.m., parkujícího na zelené louce nad San Vito di Cadore, vyrážíme asi v 8 ráno. Blíží se Velikonoce, je půlka dubna, ale na tuto roční dobu je neobvykle chladno a vzhledem k severní orientaci výstupu a sjezdu není třeba pospíchat. Důraz klademe hlavně na natočení dostatečného množství kvalitního filmového materiálu, když je tu můj dvorní kameraman Ondra.

Zanedlouho jsme v kotli pod nástupem na hřeben, kde začíná první strmější úsek: žlab, menší pláň a opět žlab. Sklon je místy 45° a lyže putují na batoh. Metry krásně ubývají. Horní žlab náhle končí a my se ocitáme na širokém temeni hřebene. Výhled je oslnivý: hned naproti je na dosah divoce rozeklaná skupina Sorapiss a Marmarole, na druhé straně osamělá skalní bašta Monte Pelmo. Severní obzor potom uzavírají Tofany, chladně kralující nad malebným alpským městečkem Cortinou. Snažíme si představit, jak bychom vypadali tady na hřebeni na záběru z vrtulníku. Obvyklý problém totiž je, že člověk nedokáže plně docenit výjimečnost místa, kde se právě nachází, protože není schopen sám sebe vidět z odstupu a v kontextu s grandiózním prostředím.

Už vidíme vrchol a zdá se opticky na dosah, ačkoliv nás od něj dělí ještě celých 1000 výškových metrů. Stoupání po hřebeni je ovšem čistým požitkem a zatím jde dokonce na pásech. Opět hodně točíme, a že je co! Až zhruba ve třech tisícech se charakter výstupu rázem mění. Pláň končí a konečně přechází v ostrý, exponovaný hřeben. Tohle bude při sjezdu chuťovka! V jednom místě je v hřebeni skalní stupeň, který bude představovat lyžařský problém. Za tímto místem se hřeben slévá dohromady se závěrečnou vrcholovou pyramidou se sklonem asi 50°.

Dvojvrchol Antelaa využíváme k nafocení efektních vrcholových fotek a kocháme se okolím. Hlavně pak oním ostrým kontrastem sněhobílého hřebene a sytě zeleného údolí v dvoukilometrové hloubce pod ním. Z důvodu pořízení kvalitních záběrů se Ondra rozhoduje pro sestup na mačkách, zatímco já budu klasicky v úloze herce - lyžaře.

Střídavý sníh v kombinaci s relativně velkou expozicí mě nutí k opatrnému sjezdu. Těžko se odhaduje, jaký sníh se objeví pod hranami lyží v dalším oblouku. Objíždím skalní pás a druhý menší přeskakuji. To vše pod pečlivým dohledem hledáčku Ondrovy kamery. Nyní se nacházím na začátku hřebene. A v tom mne napadá myšlenka podjet onen skalní stupeň v hřebeni zprava, strmým traverzem přes ústí kuloáru Oppel. Několika obloučky se dostávám níž na traverz. Pode mnou zeje stinný trychtýř nelyžovatelného skalnatého žlabu. Po tvrdším sněhu pomalu traverzuji dokud se nedostávám zpět na ostří mírně se svažujícího hřebene. Jsem zpět na slunci. Teď už zbývá překonat ještě asi 60 metrů ostrého hřebene. Zleva i zprava číhá mnohasetmetrová propast. Nebudu lhát, něco takového se dá sjet asi jen trapným stylem: levá noha na levý svah, pravá na pravý, hřeben pod rozkrokem a mírně si připlužovat. Body za styl bych asi nedostal, ale jsem úspěšně na pláni, kde začíná lyžovat i kameraman Ondra a kde začínáme tahat dlouhé rychlé oblouky.

Tahle část je hodnotná především z krajinového, a tedy i natáčecího hlediska. Dolní velmi tvrdý žlab se sklonem 45° představuje poslední techničtější úsek, potom už se vezeme až dolů, kde sníh končí a v dlouhých jazycích přechází do zelenajících se luk.

Večer z okna ubytování opět sledujeme divadlo hrané sluncem na reliéfech Antelaa. Tentokrát už se na něj koukáme jinak. Byli jsme tam!

Monte Pelmo přes JV kotel

Hned druhý den míříme na Monte Pelmo, další dominantní třítisícovku v blízkém okolí Cortiny. Tentokrát je plán diametrálně odlišný: vstáváme velmi brzy, už v 5 hodin, protože jen cesta autem do výchozího bodu trvá hodinu a čtvrt a trasa výstupu a sjezdu je otočená na jihovýchod. Rozlohou ohromující jihovýchodní kotel představuje jedinou lyžařsky myslitelnou trasu, jinak je Pelmo dokonale opevněnou skalní baštou.

Zoppé di Cadore, výchozí bod pro tento výstup, patří mezi nejhezčí vesničky v Dolomitech. Je vystavěna v těžko uvěřitelném terénu velmi strmých svahů. Obklopena je zelenými loukami a shora chráněna tmavým lesem. Štíty rustikálních tradičních domů jsou do jednoho otočeny přímo na jih, a tak je slunce během dvou set let jejich existence dokonale vyšisovalo a propůjčilo jim nezaměnitelnou medovou barvu. Úzká silnička vedoucí do této perly Dolomit už jen podbarvuje dokonalý kolorit.

Nebe nad hlavou je opět azurově jasné a my rychle vyrážíme. První část vede pralesem mezi stromy, z nichž visí cáry lišejníků. Sněhu je tu stále naprostý dostatek. Trasa se dále napojuje na cestu vedoucí k horské chatě, která je ještě zavřená. U chaty končí tato zdlouhavá část, na které jsme nabrali jen málo výškových metrů. Pelmo je na dosah, mnohasetmetrové skalní stěny se zdvíhají přímo nad chatou. Očima hledáme onen traverz po exponovaných rampách a římsách napříč stěnou, který nás má dovést až pod jedinou slabinu Pelma: třicetimetrový skalní stupeň lezecké obtížnosti III-IV, nad kterým už čekají firnová pole vedoucí k vrcholu.

Na začátku traverzu jdou lyže samozřejmě na batoh, mačky na nohy a cepín do ruky. Traverz nás rychle dostává do velké expozice. Zhruba 100-150 metrů skal je pod námi, dalších 250 nad námi. Římsa je místy opravdu úzká jen pár desítek centimetrů. Špičky lyží občas škrtnou o skálu nad sebou, což je ještě nepříjemnější. Po 300 metrech se dostáváme do málého sněhového kotle, nad nímž výhružně visí tající ledopád. Objektivně nebezpečné místo je potřeba přeběhnout.

Od sněhových polí nás dělí poslední překážka: lezecký úsek. Vytahujeme lano a navazujeme se. Vylézt těžkou trojku s lyžemi na zádech, s lyžáky a mačkami na nohách, když jediným jištěním na třiceti metrech jsou dvě skoby, co už hodně pamatují, není rozhodně zadarmo. Ale tohle je ten pravý ski-Alpinismus!

Nakonec nás strmý žlábek dostává do sněhových polí, kde opět začínáme stoupat na lyžích. Čas letí a kotel se pěkně rozehřívá. Díky ideální strmosti svahu lze ale nabírat metry hezky svižně. 200 metrů pod vrcholem znovu dáváme lyže na záda, závěrečný svah má sklon 45°. Vrcholové skalky jsou už vytáté a tak necháváme lyže asi 50 metrů od vrcholu a přes dva skalní zuby dolézáme na skutečný vrchol. A... daleko na jihovýchodě vidíme moře! Pobřeží Jadranu! Potom také slovinský Triglav, rakouský Grossglockner a Ortler. To jen dokazuje, že těžko přístupný vrchol Pelmo představuje jeden z nejvýraznějších vrcholů Alp.

Dolů jedeme po perfektním firnu s variabilním sklonem 30-45° dnem kotle lemovaného skalními stěnami. Slaněním překonáváme skalní bariéru, s velkou opatrností přecházíme rozsypané římsy a pak už nás čeká jen tričková lyžovačka do Zoppé di Cadore.

Je za námi další specální dolomitská linie, přístupná jedině těm, kdo umí skombinovat lyžařské dovednosti s dovednostmi lezeckými, což dělá z Monte Pelma silný a komplexní zážitek!

Příští den přijíždí naše drahé polovičky a rodiče, budeme společně podnikat jednoduché krátké túry. Jsou Velikonoce.

Canale Innerkofler z Monte Cristallo

Po Velikonocích jsem v Dolomitech osiřel. Ale jet domů s ostatními jsem ještě nechtěl. Dvě silné jednodenní sněžení v posledních dnech výrazně vylepšili podmínky v severních žlabech. Ještě musím ale den počkat, až bude lavinová situace opět bezpečná. Stal jsem se kočovníkem v autě, apartmán by byl pro mne už příliš drahý. Peníze určené na jarní přípravu ubývají. A tak se nudím v autě, spím, ležím, čtu si a je mi trochu smutno. Za okýnky se válí chomáče mlhy a nahoře nejspíš ještě mírně sněží. Parkuji poblíž Schluderbachu a zítra chci vyrazit za dvou strmých žlabů spojených exponovaným traverzem po polici. To celé je zaříznuté v mohutné skalnaté věži hlavního vrcholu Cristalla.

Zkouším se spojit s Waltrem, kamarádem z Bolzana, jestli by nechtěl sjezd uskutečnit se mnou. Ten dlouho neváhá, taky věří v dobré podmínky a rychle odříkává všechny své povinnosti na další den. Partnera tedy mám a jsem za to rád. Innerkofler pro mě představuje ponurou těžkou linii, v které teď po sněžení nechci být sám.

Walter příjíždí druhého dne ráno ještě za tmy. Čeká nás nejdřív dlouhá rovina podél potoku kouzelným kaňonovitým údolím Val Fonda. Z něho stoupáme na pláně pokryté posledními zbytky ledovce. Teď za vysokého stavu sněhu jsou patrné zejména mrtvé boční morény. Blížíme pod stěnu, ta ale vypadá stále stejně strašidelně. Cikcakujeme co to jde a pak sundáváme lyže. A to je problém. Je tu opravdu obrovské množství nového sněhu. Sice je bezpečně spojen s podkladem, ale boříme se do půli stehen. Nedá se nic dělat, zkusíme, kam to pustí.

Vstupujeme do žlabu, který se stále hlouběji a hlouběji zařezává do bezbarvého dolomitu. Občas se skála po stranách zaleskne ledovou glazurou. Sem tam se někde vysype malá lavinka ze skalní police, na níž dosáhlo slunce. Párkrát nám nad hlavami zakrouží a zakrákorá kavka. Jinak je hrobové ticho. Cítím tu ponurou atmosféru. Jako by ani nebylo náhodou, že tudy probíhala fronta za první světové války. Na blízkém Monte Piana probíhaly nejtěžší boje. Když se proberu z těchto zvláštních myšlenek, všimnu si, že žlab už nabral sklon 50°.

Hluboce zařízlý, stinný žlab se náhle nastrmuje do 55° a po chvíli končí. Stojíme před vyzývavým, vzdušným traverzem doprava. Navíc už se jej dotklo slunce. Svítí do množství nového sněhu nakupeného na polici. A pod ním jen nekonečná prázdnota. ,,Do you believe this snow?", otáčí se na mne s tázavým pohledem bolzanský horský vůdce. Nakonec je to on, kdo vstupuje do traverzu první...

Podařilo se, jsme v druhém žlabu, který směřuje k vrcholu Cristalla. Ten je kulisou stěn opět bezpečně zakonzervován ve stínu. Nic nám už nebrání k dolezení pod vrcholovou skalní bariéru. A tady to lyžařsky končí. Dál už vede pouze čtyřkový komín na dvě krátké délky, který ústí na vrcholu. To jsme věděli, ale lézt ho nehodláme. Prioritou dnes bude bezpečný sjezd.

Nacházíme se tedy asi 80 metrů pod vrcholem a chystáme se na sjezd. Walter zahajuje sjezd s jistěním na laně. Rychle mu povoluji lano a on skáče první obloučky zpět do propasti severní stěny. Pak balím lano a následuji ho už bez zajištění. Sklon je asi 52°, ale cítím se jistě. Jeden po druhém koncentrovaně sjíždíme až zpět ke klíčovému traverzu, který má lehce přes 55°. To je čas na vytažení cepínu. V jednom místě se Walter naklání přes špičky lyží a cepínem prosekává malou šlajsnu skrz ještě strmější závěj. Takto opatrně překonáváme exponovaný traverz. Dolní žlab už je relativně stressfrei a z počátečních 55° se kontinuálně pokládá až do záveřečných 45°. Dole vjíždíme po několika hodinách zpět na dolomitské slunce, která dnes už zase pořádně pálí.

Jirka Švihálek